Bílé šaty?

BÍLÉ ŠATY?

„Notak, povídej. Co sis představil?"
„Ne, teď ne, je na to brzo."
„Ale notaak, prosím..."
„Chmmm, tak jo. Bílé šaty..."

Řekl jsi to a mně se po tváři rozlil naprosto blažený a nefalšovaný úsměv malého dítětě, které dostalo to, co si nejvíc přálo. Neviděla jsem se, ale vsadím se o všechno, že tak jako v tu chvíli, mi oči už dlouho nezářili.
Víš, tobě tohle běhá hlavou tak po těch čtyřech měsících a jsi z toho nesvůj... A mně, té, která si ještě ty čtyři, pět měsíců nedokázala představit, že by vůbec s někým chodila, trávila s někým večery u filmů, válela se s někým celé dny v posteli, chodila se procházet. Nedovedla jsem si ředstavit, že bych vařila večeře jen pro dva, že by mi někdo týden co týden dával květiny jen proto, že chce a i přes to, že stále dokola říkám ať to nedělá, tak se stejně vždy usměji. Nenapadlo by mě, že někdy vůbec zkusím hrát počítačové hry, protože mě nikdy nelákaly a nebavily a teď? Už za sebou mám world of tanks, warcraft...Kdo ví, do čeho mě uvrtáš příště. Ale dopředu říkám, asi se stejně nic z toho nikdy nenaučím ovládat. Trpím totiž více než očividně čistým antitalentem na hraní počítačových her. A ano, simíci se do toho nepočítají... Ani ve snu by mě nenapadlo, že bych mohla i třeba jenom tu blízkou budocnost jako je třeba měsíc dopředu plánovat s někým a ne jen pro sebe a i přes tohle všechnno. I přes to, že jsem byla zásadně proti tomu mít vztah...
Myšlenky obsahujíc bílé šaty, dvojité ano a společnou budocnost víc než pár let dopředu...Ty jsem měla už v září.
A i když oba moc dobře víme, že tohle ještě minimálně pár let počká, tak jsem ráda, že se o tomhle bavíme právě spolu a můžu Ti s jistotou říci, že bych neměnila!