Bude zase tady a teď ?

Opírala jsem se o studené sklo. Dálkový autobus mě unášel daleko od míst, která jsem znala. Uznávám, trochu jsem to nedomyslela, ani nevím, jak vypadá místo, kde mám vystoupit. V tu chvíli mi to bylo jedno. Pomalá skladba, která mě vyrušila z mých myšlenek na záhadnou zastávku, mě donutila zase si vzpomenout. Oči se mi zalily slzami a já tu kmitala řasami jako mrkací panna, kterou někdo otáčí tam a zpět. Tam a zpět, tam a zpět…

Pokud by se řidič kouknul do zpětného zrcátka, určitě by si o mě nepomyslel nic moc hezkého. Nasadila jsem na sebe radši zase svou masku, falešný mírný úsměv, zpoza brýlí otřela slzy a v duchu se pochválila za to, že nepoužívám řasenku. Nestojím přece o soucitné pohledy ani o nějaké otázky a rady babiček ze zapadlých vesniček. Nezpochybňuji jejich moudrost, přesto bych teď byla bez jakéhokoliv kontaktu s okolím.

Dál jsem se utápěla ve svých myšlenkách a vzpomínkách na minulost … Smějeme se spolu… Jedeme na výlet… První pusa…Všechny ty veselé vzpomínky a prosluněné dny…. Jak moc nespravedlivé je, že někdy ty nejlepší a nejhezčí vzpomínky, tak moc bolí. Bolí i teď v tu chvíli. Třeba přijdou další nebo lepší, ale co když taky ne? Co když nám to není dáno, ať už odkudkoliv. Nemyslela jsem na to, dokud nepřišly důvody k pochybám. Neřekla bych tomu růžové brýle, prostě jen žití tady a teď, protože přítomnost kdysi byla tak krásná. Nemluvím ani o rozchodu… I ten časem přebolí… Když však musíte přihlížet tomu, jak milovaná osoba se ztrácí, když kdysi smíšek je zamračený nemluva, stále unaven, snad životem? Mnou? Ne? Čím tedy? ….

Chtěla bych to napravit, chtěla bych zpět své tady a teď, dovolíš mi to, prosím?