Neklidná

Občasné smutky a strázně
jak lehkovážné někdy jsou naše bázně
Tichý šum podzimního večeru
tichý a lehký vítr žene se přes řeku

řeka jenž dělí město na dvě části
řeka jenž dělí dva břehy kde v dáli
stojíš sama a stojíš hrdě
si žena mého snu

jenže sny jsou někdy neklidné
jako loď v bouři
jenže naše lásky jsou vzdálené
vznášíš se v cigaretovém kouři

někdy mám strach
a někdy samotu
někdy býva neklid
prapodivnou hrou

vzpomínky jsou mou temnou stranou
odvrácené

jako bych byl cháron
a převážel je pryč od břehu,
aby v půli plavby je odnesl proud
kdysi jsem měl také hrdost

štastně a hrdě jsem nosil uniformu
kdysi jsem měl také radost
jenže odešla pryč
opustila mě

neříká, že svět není hezký
snažím se hledat spásu v dobru
neb někdy mám pocit, že mi to padá na hlavu
že jsem v Kafkově procesu
hlavní postavou
že jsi pryč a staří přátelé

s pouště a písku chci najít lásku
někdy mám strach, že se lid pozabíjí
ne já nechci válku
někdy mám strach, že mé oči už světlo
ve spásu v druhé snad již opětované
nenajde a upadne snad zas na mou hlavu

i tak je hezky podzim je krásný
i tak někdy
vzpomenu si na vše
ale vracet nemohu

jsem černý pasažér...