Ty a já..

Sedím sama v koutě, lížu si své rány a milionu hvězd se ptám, budu já někdy vůbec šťastná?
Přijde někdy ten zázrak?
Nebo jsem odsouzena k tomu ten svůj kříž nosit sama..
Přijde ten co zradu a bolest utiší, co rány zacelí?
Cožpak není někdo kdo mě pochopí?
A mám já vůbec sílu to zkoušet dál?
Mám na ně tolik otázek, ale přitom nejsem rozmazlená, ale už se nechci obhajovat...

Tak tu sedím a koukám z okna na padající listí..
Přijdu si prázdná a zároveň tak plná.
Měla bych být šťastná, ale už to asi neumím..
Dá se to vůbec naučit? - Kde se bere to umění?.
Nebo už jsem tak rozbitá...

A přece jen , možná jsem potkala někoho, kdo mi s tím pomůže..

Když jsem tě potkala, poprvé jsem viděla tu slabou zář co prosvětlila mou temnou tvář.
Když jsem tě poznávala víc, pomalu a lehce jsi mi vracel smích.
Čím více jsme spolu byli cítila jsem, jak se mi znova vrací síly..
Najít si cestu k sobě nebylo jednoduché, ale nevzdal jsi to..
A tvá víra ve mne, otevřela ty zabouchnuté dveře a nechala tě postupně proplout k mé rozbité duši..
A tak jsem to zkusila znova..
A když se dnes vedle tebe probudím cítím to krásné teplo na duši.
Díky, že zůstáváš, že jsi se mnou, že miluješ mě tak nějak celou pomačkanou a rozbitou.. Šílenou..
S tebou tu naději na štěstí mám...