Vzpomínka

8 let staré vzpomínky

Když jsi bezchybná, tak tě miluju. Buď nejlepší. Usmívej se. Buď hodná holka. Snaž se trochu víc, tohle nestačí. Stejně to brzy pokazíš. Musíš se víc snažit, ať jsme na tebe hrdí. Takhle mi nestačíš. Budem tě milovat takovou jaká jsi, jen když budeš perfektní. Pořád slyším slova rodiny a mojí bývalé lásky.

Zapálím si cigaretu a snažím se setřást ten koloběh myšlenek ze svýho narušeného mozku. Zase jsem selhala. Napadá mě tolik gest a možností jak se zavděčit, ale k čemu vlastně? Sakra. Z hluboce emotivního uvažování mě probudí hluk motorky, která je u mě nebezpečně blízko. Řidič si sundavá přilbu, vstoupí na chodník a mně je jasné, že se dozvím několik urážek na svou adresu a přednášku, jak mám přecházet přes silnici.
Dík.
K mému velkému překvapení je to žena, možná i mladší než já. Usmívá se a já cítím úlevu, že se nemusím vypořádat s další nepříjemností. ,,Takhle tě brzo něco srazí". ,,Já ...se omlouvám, dám si pozor, někdy prostě nevnímám." Usměju se a rychle odcházím a vlastně nevím proč. Typická zbabělost. Než abych navázala bližší kontakt s další bytostí, raději uteču. Chvíli stojí na chodníku a dívá se za mnou. Cítím to, aniž bych se musela otočit.

Tak a teď zpět k tomu co mě baví...přemýšlení o tom, proč jsem tak k ničemu.

5 let staré vzpomínky

Smějeme se spolu. Konečně mám štěstí, které jsem hledala. V uších mi zní hudba. Veselá melodie..i nemožné je možné. Na skříni leží přilby dvě. Do toho osudného dne, kdy jsi mě zabila, jsem se topila s takovou radostí v těch očích. V tvých černých.
To bylo tak jednou...slunečný den, že? Předáváš mi řetízek a přeješ mi štěstí. Nechápu, co to znamená. Brečíš že už nemůžeš. Co nemůžeš???? Prosím, neopouštěj mě. Nechci si přiznat odpověď. Neptám se na důvody. Naposled tě obejmu a beze slova odcházím. Selhala jsem.

4 roky a 10 měsíců staré vzpomínky

Zvedla jsem hlavu a podívala se na oblohu. Byla černá, jako tajné zákoutí země. Měsíc ale svítil dost jasně na cestu a dotýkal se také hladiny rybníka na jehož okraji jsem stála. Odraz od té smutné hladiny mi ozařoval oči a lákal mě do náručí.
Ok, rozumím.
Nebe si sobecky vykreslilo mojí zakleslou duši. Nenáviděla jsem svůj život, svoje tělo, svojí povahu a nejvíc způsob vypořádání se s tím. Po tváří mi stekla slza, zašimrala mě. Usmála jsem se, jednou rukou jí setřela, aby další mohly stékat.

Vzpomněla jsem si na ten večer, kdy jsme si naposled na lavičce daly ručně ubalenou cigaretu, dala jsi mi řetízek a já utíkala na vlak. Nebo někam pryč. Pořád si nemůžu vzpomenout. Nadechla jsem se a zakřičela přes celý rybník. Ozvěna se vrátila zpět se slovy ,,nebraň se“. Nikdo kdo by mě zvedl? Zatáhl za ruku a odtrhnul od okraje, který se pod mýma nohama podlamoval. Umřu s klidnou duší a s pocitem spokojenosti. Že ano? Bude někdo brečet a ptát se proč? Noha mi sklouzla po kluzkém okraji a já skončila pod hladinou. "Tady jsi", řekla Smrt smyslným ženským hlasem. Podala mi ruku, objala mně svými ledovými pažemi a já věděla, že jsem zachráněna.

4 roky a 10 měsíců staré vzpomínky

Byl to jen sen, že jo? Uklidňuju se a začínám se rozhlížet po místnosti. Srdce mi bije neuvěřitelně rychle až mě z toho bolí hrudník. Chci žít.


Červen

Směju se zprávě, která mi zrovna přišla na mobil. Mám skvělé přátele. Procházím kolem výlohy s nejnovějšími trendy v Libereckém obchodním centru, které se hemží lidskými mravenci a způsobuje mi mírnou úzkost. Zapluju do knihkupectví, kde se cítím skvěle. Listuju knihou, kterou si chci koupit....,,Ahoj".
Jsi pořád stejná, snad ještě krásnější. Budu zvracet. Nedokážu nic říct, cítit ani dýchat. Jestli něco umím dobře, tak je to rychlý útěk. Necítím už nohy, když se konečně zastavím. V kabelce mi zavibruje mobil a čtu si tvou zprávu na messengeru. Chceš zpátky do mého života a takovému pokušení se těžko odolává. Tentokrát je to opravdu naše šance.

Dnes

Chtěla sis jen pohrát. Zvedám hlavu a dívám se na oblohu. Je stejně černá, jako tehdy ve snu. Myslím na to ledové obětí, které mě zahalí do hlubin temného zákoutí. Ve snu mi noha uklouzla ale už dávno nejsem naivní, abych věřila na náhody. Proto udělám první krok vpřed. Letím. ,,Vítej...." Ozve se jediná dáma, které chci patřit.