Zatracená láska

Ten pocit když se člověk nemůže pohnout, protože bolest mu svazuje každou část těla.
Slzy samovolně stékají po tvářích, na hrudi je cítit obrovská díra-tlak který vás tlačí k zemi a vy se nemůžete nadechnout a donutit se vstát. V žaludku cítíte kámen, který vraždí motýly,kteří zde byli byť jen při myšlence na něj. Nakonec ale stejně nezůstanou žádné slzy k pláči.

Mlčení, ticho, žádná ztracená zpráva..po všech těch letech to skončilo..prázdnota není jen v záznamníku ale i v srdci..nikdy jsme nebyli ničím, ale zároveň jsme byli vším..a pouze chvíle s tím druhým mě naplňovala. Ať mi ublížil sebevíc a mé srdce se lámalo jako větve při hurikánu, tak těch pár minut strávených s ním pro mě byly tím maximem tohoto světa.
Jak se teď mám smířit s tím, že už nic nebude ?
Osud nás k sobě stále tlačil..a stále se našlo něco co nás nakonec zase dostalo do fáze kdy jsme si byli blíž a blíž..ale cestou osudu musíme kráčet ve dvou a ne že se jeden rozhodne sejít z cesty..Nevím jak dlouho to může trvat, ale za těch pár hodin bez tebe se cítím jako tělo bez duše..jako by moje duše přišla i o ducha a zůstaly jen tělesné připomínky toho, že jsi tu byl.
Moje vlastní já vraždí motýlky v mém břiše, které se tam díky tvé lásce uhnízdily.
Do mozku mi naráží tisíce blesků ve snaze, tě vymazat..že jsi tam kdy byl..slzy zase vyplavují z očí tvůj odraz a celkový třes se snaží setřepat i zbytek toho všeho co by po tobě mohlo zůstat..

Co být tedy bez sebe? Je to nejjednodušší řešení. Oba budeme víc nešťastní, prázdní a nenaplněni..ale zbavíme se strachu ze ztráty.
Bojíme se vystoupit z rozjetého vlaku, protože co když tahle stanice přinese jen zklamání a já si nechám ujet jistotu?
Závidím odvážným lidem..co se ze dne na den sbalí a jedou do neznáma..ani jeden z nás tím člověkem asi není..proto setrváváme v tom zajetém vlaku, který míří po daných kolejích a nikdy nedojede jinam..a ty se pouze z okna můžeš dívat jak se jiné cesty vzdalují.

V jednom filmu zazněl popis pocitu lásky..a já do teď nebyla schopna dokonalou definici najít..Ale myslím, že jsem ji našla..V její přítomnosti nemůžeš řádně uvažovat, ba ani dýchat. Že máš ten pocit, kvůli kterému ani na okamžik nemůžeš odvrátit zrak.Když v těle i duši máš pocit, že každou chvíli vzplanou, jakmile se přiblížite. Když v jeho přítomnosti musíš svádět boj s nutkaním se dotknout svými rty těch jejich.

Proč nás osud nutí ronit slzy pro někoho, kdo si to nezaslouží? Kdo dokáže pouze být příčinou oněch slz. Proč s ním ti je nejlíp, cítíš svobodu, touhu, vzrušení a myslíš, že to stačí. Že on je všechno bez čeho nemůžeš žít, ale tak to není. Ty sám si to bez čeho nemůžeš žít. My lidi jsme naprogramování na to cítit se neúplni když k sobě nemáme nikoho, ale není tohle špatně? Jak to změnit?