Dopis

Anotace: ...

Můj milý,

ležím v posteli, zírám do stropu a nemůžu spát. Vedle mě tiše oddychuje ten, jenž mi byl souzený, ale dneska v noci dokážu myslet jen na Tebe. Za pár dní budeš mít narozeniny - konečně legitimní důvod, abych Ti napsala. A možná to i udělám...
Protože ačkoliv venku ještě panuje spalující žár a ani noc nepřináší kýžené ochlazení a úlevu, spolu s Tvými narozeninami se neodvratně blíží podzim. Čekám na něj jako na smilování. Na mlhavá rána, plískanice, vůni hub v lesích, dýňové latté a zlatě zbarvené stromy. Podzim je totiž, můj milý, náš čas. Na podzim jsme byli na prvním rande, na podzim jsme se poprvé políbili. A především jsme se na podzim také poznali.
Vzpomínáš si na to ještě? Pamatuješ si na tu malou žábu se stydlivým úsměvem, kterou Ti Andy tehdy na první oddílové schůzce představila? Už nejspíš ne, viď? Koneckonců, letos to bude už deset let, co se známe. A to je vážně dlouhá doba...
Já si to ovšem moc dobře vybavuji. A občas, když ležím v posteli, zírám do stropu a nemůžu spát, myslím na to, jak ses na mě tenkrát díval. Ten pronikavý pohled Tvých temně hnědých očí mě tehdy naprosto zmátl, rozbušil mi srdce a vehnal červeň do tváří. Nechápala jsem, proč si mě tak prohlížíš. Dnes už jsem starší a snad i trochu moudřejší, dnes už vím, že jsi byl vůbec první, kdo se na mě kdy díval jako na ženu. A ačkoliv nevím, jak se Ti to povedlo, byl jsi mým křesadlem a zažehl jsi ve mně malinkou jiskřičku ženství.
Dnes už je z té jiskřičky pořádný plamen. A vůbec se toho hodně změnilo. Už nenosíš dlouhé vlasy, už nehraješ na táborech na kytaru, zmoudřel jsi a našel ve svém nespoutaném srdci plném vášně i kapku vnitřního klidu. A já se taky změnila. Dávno nejsem tou stydlivou knihomolkou, co se jen pořád omlouvá anebo děkuje. Ukázalo se totiž, že tato životní strategie v dnešním světě a v drsném prostředí lékařské fakulty a nemocnic neobstojí. Takže nyní je ze mě sebevědomá, asertivní mladá žena. Nebo to minimálně dovedně předstírám... A cílevědomě ignoruji všechen strach, smutek i stesk ve svém nitru.
Přes všechny ty změny se však nemůžu dočkat podzimu. Podzim je totiž náš čas. A přináší mi naději, že Tě třeba zase někde potkám, že se na mě podíváš tím svým matoucím pohledem a pak... Pak se možná vůbec nic nezmění. My oba však budeme vědět, že by mohlo. Třeba nám to tak vystačí na dalších deset let...

M.