Moje druhé já...

  Je pořád se mnou. Kráčí se mnou po ulicích jako stín, sedí u mé postele, když spím, stojí vedle mě ve frontě na oběd i na autobusové zastávce. Mluví na mě. A občas mluví mým hlasem. Je to mé druhé Já. Proto nikdy nejsem sama.

  Má dlouhé vlasy do pasu a když zasvítí slunce, odráží se jí od nich měděnými a zlatými odlesky. Oči jí září čokoládou prolitou karamelem a jsou orámované neobyčejným množstvím dlouhých černých řas. Krásná ale potvora. Když mrkne, všichni by před ní padli na kolena. Jen škoda, že jsem jediná, kdo ji vidí. Ale možná bych nechtěla, aby se všichni otáčeli za mým druhým Já, a mé první zůstalo v pozadí, jen jako její garde.
  Postavou je mi hodně podobná, ale přeci jen, pořád má mnohem delší nohy. A je dokonalá. Prochází se kolem mě, chvíli přede mnou, chvíli za mnou, někdy vedle mě, při tom jak jdeme po ulici a míjíme jednu lampu za druhou. Pohupuje se v bocích, občas si poskočí... Stín. Jen já za nás obě šlapu do louží a jsem to já, kdo cítí ty dešťové kapky za límcem. Jí je to fuk. Sobecká.
  Vidíme-li někde něco lákavého, hned by se za tím rozeběhla. Chtěla by všechno a hned.
  Od té doby, co jsem si ji poprvé uvědomila, nemám pocit, že jsem sama a nemusím si vymýšlet skřítky, co mě chrání, jako jsem to dělala v dětství. Je jiná než já. Vzájemně se doplňujeme. Ona je ta, která se hádá, když se nám něco nelíbí. Ona je ta věčně naštvaná na celý svět, když se nám něco nepovede. Ona nás brání a ona si vždy snaží vydupat to, co chceme. Ona je ta, která se jde zeptat, když si nejsme něčím jisté a ona nás seznamuje s novými lidmi. Ona je ta nevrlá, a také ona může za to, že se často tváříme tak, že na nás okolí raději nemluví. A když s námi chce náhodou někdo prohodit pár slov, odsekne mu.
  Abych na ní ale jen neházela veškeré naše špatné vlastnosti (i když ano, může za to ona, že je dáváme najevo), musím říct, že je i občas duchaplná a vtipná ale moc často se nestane, že by se prodrala na povrch nějaká její poznámka, když je to na místě. O kousavé a ironické poznámky však nouze není.
  Má velikánskou chuť do života, spousty elánu a snů, chce cestovat a bavit se, ráda se koupe v lomu a nejradši by se do něj vrhala nahá z nejvyššího bodu polámané skály a ve vodě zůstávala až do setmění. Chtěla by lézt po stromech, toulat se po lesích a stromy objímat. Chce poznávat nové lidi.
  Naštěstí jsem to ale já, kdo má větší kontrolu nad naším jednáním. Její výbuchy zlosti tedy ještě pořádně krotit neumím, zato to nutkání bavit se a spontáně si užívat života dokážu potlačit téměř dokonale.
  I přes naše velké odlišnosti je to má velká kamarádka. Nezřídka si však o ní myslím, že přišla odněkud z Marsu.