Jak se stát spisovatelem, snadno a rychle

Jak se stane obyčejný člověk spisovatelem? Touto myšlenkou jsem se často zevrubně zabýval. Musí k tomu, aby se mohl stát spisovatelem, mít člověk nějaké zvláštní, vysoké vzdělání, nebo nadání, nebo nějaké vlivné známosti? Nevím. Já sám jsem v mládí své hřivny zakopal, respektive jsem je vůbec nevykopal, vzdělání mám prachmizerné, známosti žádné, o nadání nemůže být řeči a přesto mám skrytou touhu sdělovat druhým lidem své myšlenky, házet je, tak říkajíc, na papír a nutit druhé, aby to četli. Dlouhá léta jsem byl celkem spokojen ve svém občanském povolání, v oblasti literární jsem se zaměřil na sepisování duchaplných a vyčerpávajících textů různých stížností, objednávek a jiných písemností, o které mě požádali moji známí, případně vedoucí.
Až jednou se mi rozbušilo srdce a v mém nitru vzplanula touha prosadit se na poli literárním, tedy uměleckém. V příloze jedněch novin si tenkrát posteskli nad absolutním nedostatkem autorů píšících v próze a prohlásili, že otisknou mladému, začínajícímu autoru nějakou kratší povídku. Vida, řekl jsem si. To je šance pro tebe. Napíšeš povídku, pošleš do redakce, oni ji otisknou, pošlou honorář (na ten sice nečekáš, jelikož píšeš z vnitřní potřeby) a dál půjde všechno jak po másle. Mladý sice již nejsi, ale začínající autor každopádně. Snad jim padesátiprocentní nesplnění jejich podmínek nebude vadit. Mládí je stejně pojem relativní.
Sesmolil jsem povídku, nejprve perem, potom jsem ji v práci o přestávkách přepsal v kanceláři na stroji. Padly na to čtyři přestávky. Dílko s několika chybičkami jsem odeslal. Snad tam mají někoho, kdo to před vysázením opraví. U novin mají samé vzdělané lidi a konec konců jsou za to placení. Napjatě jsem očekával příští přílohu. Nic! Za týden zase nic! A pak zase nic! Nic! Nic! Nic! Naplácali tam jakési banality, nanicovaté rozhovory, zprávy ze zahraničního tisku, jen má povídka se neobjevila. Potom jsem si přečetl na zadní straně těch novin, že neobjednané příspěvky nevracíme, ani se k nim nevyjadřujeme.
V potu tváře a za nezměrného úsilí, při plném pracovním zatížení jsem sepsal několik dalších povídek na různá témata a rozeslal redakcím novin a časopisů – a nic! Možná si je schovali a až budu slavný, budou na ně uplatňovat výsadní právo k otištění. Jenže takto rozdám, jak výstižně říkají bratři Slováci, celý svůj „duchovný majetok“. Proto jsem se rozhodl zvolit obezřetnější taktiku. Napíši tajně historický román, ne, několik historických románů, pár novel k televiznímu zpracování, nějakou tu dobrodružnou knížku pro děti. Z původního záměru, napsat scénář televizního seriálu, jsem musel odstoupit pro základní nedostatek znalostí toho, čemu se říká „televizní práce“. Jsa prostým člověkem, zůstávají mi fígle a triky výroby televizních inscenací a seriálů utajeny. A potom, až to budu mít všechno pěkně pohromadě, se s tím vytasím a rázem zaujmu čelné místo mezi žijícími českými autory, tak, jak se to jednomu v posledních létech povedlo a to napsal, pokud vím, jen tři knížky. Moje dílo zaplaví knižní trh a lidé se budou na potkání vyptávat: Máte tu a tu knihu od toho a toho, nebo četli jste ten a ten román? To je trhák že? A budou stát nekonečné fronty před knihkupectvími a proklínat knižní distribuci, když se na ně nedostane.
Z nádherného snu jsem se probudil do drsné reality. Kdy ta díla vlastně budu psát? I kdybych se vzdal všech jiných činností a načmáral romány perem, kdy je budu přepisovat? Dvacetiminutové přestávky v zaměstnání bych na to spotřeboval dlouho přes rok dva tisíce a navíc by to někomu bylo, dříve, nebo později nápadné, co to vlastně spisuji. Kdybych chtěl zůstávat v práci déle, dopadlo by to stejně, jako při předchozí úvaze. Trochu světla do mého zachmuřeného obzoru přinesla manželka návrhem, aby se koupil na náklady celé rodiny psací stroj. Pak že manželství ubíjí tvůrčího ducha. Prý ho ke své práci občas potřebuje, dětem se bude hodit při studiu a vůbec, že se taková věc v baráku neztratí. Návrh byl přijat, a poněvadž jsme potřebný obnos nemohli dát dohromady, padl návrh, který byl taktéž schválen, abychom šetřili kovové pětikoruny v plastové láhvi od destilované vody. Je to údajně zaručený a osvědčený způsob, jak za rok ušetřit z ničeho dva tisíce korun. Od té doby jsem byl jaksi pořád bez peněz a to proklamovaná metoda měla šetřit z ničeho.
Po strastiplném období, kdy naše peněženky byly prosty pětikorun, byla láhev konečně plná. Před napjatými zraky celého klanu jsem uřízl hrdlo láhve a nastalo počítání. Našetřili jsme přesně 2 320 Kčs. To je cena psacího stroje s malým válcem. Rozebrali jsme situaci a došli k závěru, že nám malý válec bude stačit, že velký vlastně nepotřebujeme, protože by, mimo jiné, zabíral v bytě víc místa.
Památného dne X v hodinu Y jsem vyrazil s nejmladším členem naší rodiny do ulic velkoměsta s pevným odhodláním zakoupit a přinést domů psací stroj značky Consul. Osmiletý synek se tak strašně na stroj těšil, že jsem pojal tajně podezření, zda se nechce stát také spisovatelem a tím mi konkurovat. Na hlavním náměstí jsem se rozpačitě zastavil. V kterém obchodě vlastně psací stroje prodávají? V Domácích potřebách, v Kovomatě, nebo v Jízdních kolech? Nakonec se ukázalo, že požadované zboží vedou v papírnictví. V prvních dvou neměli stroje žádné. Ve třetím byla za dveřmi cedulka „přejímka zboží“. V dalším mi prodavačka důstojně sdělila, že oni mají jen stroje s velkým válcem za dva tisíce pět set padesát korun. Cena o celých dvě stě korun vyšší, než byla naše hotovost. Odcházeli jsme z této prodejny jako ztracenci, jako lidé, které nemůže nikdo a nic potěšit. Klopýtali jsme setmělým městem tu a tam osvětlovaným pouličními lampami a naše nálada byla hluboko pod nulou.
Následující dny jsem věnoval shánění dvou stokorun, abych mohl zakoupit stroj s velkým válcem, což se mi asi za tři týdny podařilo zajistit prodejem několika drobnějších věcí, o kterých jsem byl přesvědčen, že je mohu postrádat. S nově nabytým elánem jsme se s chlapcem znovu vydali pro stroj. Ten mezitím nabyl v našich myslích punc nejdůležitější věci v našem životě. Získání stroje se nám oběma jevilo jako naplnění nejvyšších tužeb a přání. Ale ouvej, v jedné prodejně za druhou jsme slyšeli stereotypní odpověď – nemáme. Neměli ani stroje s malým válcem ani s velkým. Tentokrát jsme však nehodlali hodit flintu do žita. Přestože do konce pracovní doby chyběla jen asi půlhodina, rozjeli jsme se do okrajové čtvrti města.
Ve tři čtvrtě na šest jsme vrazili do prodejny, kde jsme na náš dotaz, zda mají psací stroj, dostali kladnou odpověď. Ano, mají s velkým válcem. Vítězoslavně jsem prohlásil, že stroj beru. Při placení došlo „k lámání chleba“. Pokladní mi striktně odmítla vzít, jako úhradu za stroj, kovové pětikoruny. Argumentovat tím, že se jedná o schválené platidlo, jsem se neodvážil. Bylo za osm minut šest a já se opět viděl vzdálen od svého cíle. Připadal jsem si jako generál, který se po zahájení bitvy dozví, že munice jeho vojska zůstala daleko za bojištěm. Pokladní se nad námi slitovala a řekla:
„Na protějším rohu je pošta. Tam vám to vymění za větší.“
Sprint k protějšímu rohu, hledání pravého vchodu, to vše trvalo asi tři minuty. Sláva! U dvou přepážek ještě stáli lidé. Zoufale jsem bloudil očima po zšeřelé místnosti pošty a hledal pokladnu. Byla schována za rohem, okénko měla ve dveřích a to bylo zakryto skoro uzavřenými dvířky. Ostýchavě, ale současně nervózně jsem zaklepal. Přišla žena ve středních letech s unaveným výrazem v obličeji. Na moji prosbu odpověděla povzdechem a grimasou ve tváři vyjadřující znechucení. Odešla s lahví do vedlejší místnosti, kam jsem viděl jen úzkou mezerou mezi okrajem okénka a rohem dveří vedoucích do pokladny. Pak nastal dvouminutový koncert jejich rukou při počítání mincí a to se musela ještě třikrát ohnout pod stůl pro pětikoruny, které jí spadly na podlahu. Při tom vzdychala a vystrkujíce své zadní partie v kostičkovaných pracovních kalhotách, mumlala nesrozumitelná slova, pravděpodobně nadávky, kterýmiž proklínala svůj osud, osud člověka, který je nucen celý život počítat cizí peníze.
Zpět do prodejny jsme dorazili, když elektrické hodiny na stěně ukazovaly za minutu šest. Jedna z prodavaček stála u dveří, třímaje v levici smeták s namočeným hadrem, pravicí odemykala a otevírala dveře zákazníkům, kteří opouštěli prodejnu. Šťastně jsme překonali úskalí hrozivě čnícího dřevce, dorazili k pokladně a tam jsem vysázel požadovaný obnos a pětistovkách a stokorunách.
Jako vojáci po vyhrané bitvě, stejně opojeni vítězstvím, jsme se vraceli domů. Samo sebou se rozumí, nebylo ten den na literární práci ani pomyšlení. Všichni rodinní příslušníci si chtěli stroj vyzkoušet, omakat a polaskat se sním. Já jsem nebyl ke stroji ani připuštěn a stojíce skromně v pozadí, těšil jsem se, že je to do zítřka omrzí a že se budu moci věnovat tvorbě.
Druhý den jsem cestou do práce, v práci i cestou domů přemýšlel nad svým dílem, které dosud dřímá v mé hlavě, ale které bude co nevidět zhmotnělé formou malých liter rozsetých po papíře. Vše mě bylo úplně jasné. Před očima se mi odvíjely napínavé děje budoucích románů, nosné náměty se mi promítaly v hlavě jako na běžícím páse, postavy byly tak živé až zemité, jen je vzít a uvést do skutečného života.
V plné tvůrčí euforii se ženu do pokoje, kde je uložen psací stroj. Narážím však na zamčené dveře, za nimiž slyším, s velkými pomlkami, klapat klávesy mého stroje. Starší, šestnáctiletý syn tam píše svůj první milostný dopis a odmítá mě do místnosti vpustit. Cesta k výšinám české literatury se opět odkládá. Ale to nevadí. Já se tak lehce nevzdám. Zítra se uvolním z práce, abych byl doma první, a pak uvidíte.