Tak nějak... aneb deficit jara

Tak nějak jsem si myslela, že budu psát poezii, ale myšlenky, co se mi honí hlavou se moc nerýmujou.

Tak nějak jsem si myslela, že budu psát o tom, jak moc tě miluju a podobně, ale psala jsem tyhle věci už tolikrát, že by to bylo furt na jedno brdo.

Tím jako nechci říct, že tě nemiluju, ale nějak nemám potřebu o tom pořád mluvit. Stačí mi, že to vím a hlavně, že to víš i ty.

Tak nějak si asi jen potřebuju utřídit myšlenky. Však víš, venku je furt zima. Nebo aspoň teplo vypadá trochu jinak. A jaro pořád v nedohlednu, i když nebeské ptactvo se zblázdnilo už asi v půlce února a minimálně měsíc je to jaro už cítit ve vzduchu (možná to znamená, že bude vyjímečně krásný...no aspoň se máme na co těšit).

Tak nějak mi občas příjde, že poslední dobou moje mysl trochu zakrnívá. Znáš to. Takový to, kdy si říkáš, že už sis strašně dlouho nepřečetl, nebo nepustil nějakou klasiku. Když už čteš, tak jen takovou tu nenáročnou, dalo by se říct relaxační aniné literaturu. A víš co? Pořád nic nedělám a přitom pořád nic nestíhám. Dvakrát tejdně mi večer totálně zařádí divadlo, a zbytek většinou bývám s tebou (né že by mi to jako vadilo, to ani náhodou!) a když už mám volno, nějak se nemůžu dokopat k tomu, abych se do něčeho pustila. A přitom kdybych měla míň času na přemejšlení, možná by mi bylo mnohem líp.

Ale tak nějak se mi ani nic nechce. Ani učit se, ani třeba kreslit, nebo něco tvořit. A když už jsme u toho, ani přemejšlet. Tak nějak na to neni nálada, ani chuť...

Tak ti nevím. Dá se z toho vinit ten deficit jara? Tepla a slunce v duši? Asi jo. Člověk už je ze všeho toho nošení kabátů a kozaček a šál a balzámu na rty (to aby mu nepopraskaly) celej špatnej. Potřebovala bych zahodit balzám na rty a najet na balzám na duši. Na sluníčko.

Tak nějak když jsem s tebou, je to taky takovej balzám, víš? Jako, že se mi všechny ty praskance způsobený zimou zacelujou. Ale pak třeba to blbě vychází, že já mám divado a ty musíš přes odpoledne pracovat a nemůžeš za mnou přijet a pak jsem zase takhle popraskaná.

Tak nějak už člověk přestává věřit na lepší zítřky.

Tak nějak si už ani nepamatuje, jak ty lepší zítřky vypadají.

Tak nějak už se v hloubi duše smířil s tím, že ty lepší zítřky ani nepřijdou.

Ale zase tak nějak s tebou zas začínám věřit, začínám si rozvzpomínávat, jak to jaro vlastně vypadá.

Možná...možná bych ani jaro zas tolik nepostrádala, kdybych mohla být pořád, každej den, každou hodinu s tebou. Ale víš co? Občas je dobrý si na něco zavzpomínat a připomenout si dobré věci a pro to máme i špatná a neradostná období. Abychom měli na co vzpomínat. Abychom pak byli tak  moc šťastný, až se to Jaro zase vrátí. A pak má i člověk pocit, že je to jaro lepší, než posledně, když na něj musí tak dlouho čekat. Aby si ho pak užíval plnými doušky.

Tak nějak si ale myslim, že tebe nebudu mít nikdy dost. Že tvou přítomnost si budu vždy užívat naplno. Jen se ještě musim naučit těšit se i z tvé nepřítomnosti, těšit se z toho, že se mám na co těšit.

Protože jak sakra pak dám tu dobu, co chceš vypadnout do Dánska? Chvíli potrvá, než budu moct za tebou, žejo. Nejdřív taky musim udělat maturu. A možná proto teď píšu todle. Abych si to pak v těch neradostných měsících mohla číst, abych nezapomínala, že i těšit se na něco může bejt fajn. A pak si plnými doušky užívat těch pár dní, co se mnou budeš trávit v ČR. Protože upřímně, mám z toho, z té tvé nepřítomnosti dost strach.

Tak nějak už chci jaro...