Pocity

Taky určitě znáte ten pocit, kdy si myslíte, že se Vám všechno sesype jako domeček z karet. A pak se dozvíte, že člověk, kterému jste se svěřili a řekli jste mu neříkej nic, tak řekne, řekne to a ještě Vám lže. Asi opravdu bude lepší si vše nechat pro sebe a nikomu nic neříkat. Jak na to tak koukám, tak se mi to vždy vymstilo.

Takový ten pocit, který zavání zradou. Dotyčné osobě věříte a ona Vás podrazí. Já vím, že lepší už to nebude. A že tohle je život. Je to něco před čím se mě spousta lidí snažilo chránit. Ale jednou přijde čas, kdy se člověk musí postavit na vlastní nohy a říci si, že to zvládne. Udělá to a pak ho na kolena srazí ten, komu se svěřuje s problémama. Bez jakéhokoliv hryzání svědomí to zkrátka řekne. Řekne člověku, který se to dozvědět neměl něco, co mělo zůstat jen mezi 4ma očima.

Já ani vlastně nevím proč to sem píšu. Možná proto, že se potřebuju vypsat a vybít si zlost do textu. Je to rozhodně lepší než za někým dojít a něco mu provést. Tak mi promiňte za spam, ale potřebovala jsem se vypsat. Sice to není o moc lepší a asi ani nebude, ale naděje umírá poslední.