Málem se to stalo.

Ve chvíli, kdy jsem si snad jen na okamžik řekla, že vše bude v pořádku jsem dostala tu největší ránu - ránu do srdce. Stála jsem v koupelně a přemítala si ty chvíle, kdy se to stalo. Jakoby se to stalo nedavno, vše bylo v živé paměti a já nemohla zapomenout, ač jsem chtěla a můj mozek fungoval jako počítač, jen tlačítko SMAZAT jsem nemohla naleznout.

Po tvářích se kutálely slzy, které sebou nesly zbytky řasenky a make-upu. Ty zbytky které předešlý pláč nestihl sméct. Vypadala jsem jako klaun, smutný klaun. Bez života. Bez dechu. Voda sebou nesla i utěšení, ale né takové jaké bych si přála.

V mé mysli se točily myšlenky jako na velikém kolotoči. Udělám to. Znovu jsem se rozplakala, snad tím jak mi mě bylo líto a nebo lidí, kteří mě mají rádi. V rukou jsem držela nástroj, kterým jsem mohla změnit naprosto vše a zničit tak sebe - bohužel však i své milované. Když jsem přemítala nad tím druhým, srdce se mi rozbušilo. Ztratila jsem cit. Upadla jsem. Schoulila se do klubíčka a křičela. Nikdo mě neslyšel. Křičela jsem ve své mysli a prosila. Nic. Nikdo mě neslyšel.

V tu chvíli jsem si uvědomila... Prohrála jsem. Buť jsem byla natolik veliký srab, abych to udělala a nebo srab, že jsem nechtěla nechat své blízké v tríznivé bolesti, která se z mého pohledu blížila konci a stačilo jen zatlačit do žil.

Jizvy na duši jsou stále, ale nejsou na těle. Ty bych totiž smazat nemohla. Nikdy.