Dnešní společnost

Od narození nás učili rivalitě, závisti a strachu, cílevědomosti a s ní spojené chamtivosti a hrabivosti peněz, nikoliv lásce jeden k druhému, důvěře nebo otevřenosti. 

Jen si vzpomeňte, kolikrát nám říkali, ať nevěříme cizím lidem, že musíme být lepší než ostatní, vydělávat hodně peněz nebo „něco v životě dokázat“. Když jsme chtěli být upřímní, řekli nám, ať nejsme drzí, když jsme chtěli s něčím pomáhat, řekli nám, že to neumíme, když jsme měli sny, řekli nám, ať se raději držíme při zemi.

Honíme se za materiálním bohatstvím, a své štěstí měříme podle počtu vlastněných předmětů, aut a domů. Jsme ochotni obětovat zdraví, abychom si mohli koupit věci, o kterých si myslíme, že nás učiní šťastnými a které při smrti stejně ponecháme na zemi. 

Nenávidíme jeden druhého, aniž bychom si uvědomili, že nenávist nikam nevede a ubližuje jen nám samotným. Často máme radost z toho, že můžeme někoho pomluvit, a tím sami sebe zdánlivě pozvedneme v očích těch, před kterými pomlouváme. Neuvědomujeme si, že pomluvou pouze poukazujeme na vlastní slabost. Někdy až zákeřným způsobem se kocháme v cizím neštěstí, často přejeme druhým jen to nejhorší, místo toho, abychom na ně pohlíželi s láskou a respektem. 

A pak, litujeme sami sebe, že se k nám lidé chovají špatně a divíme se tomu. Avšak zde platí zákon, že to, co vysíláme, se nám vrací zpět. 

Často hrajeme hry s druhými. Taktizujeme, co se týká našich vztahů, často nejsme schopni mluvit na rovinu. Manipulujeme s druhými a snažíme se o to, aby se chovali tak, jak chceme my – a říkáme tomu láska. Neumíme si říct to, co chceme, ale jsme naštvaní, když to nedostaneme. 

Máme strach z věcí, které se z největší pravděpodobností nikdy nestanou. Řešíme to, co si o nás budou myslet druzí, proto raději mlčíme. 

Často se vracíme do minulosti a neustále dokola řešíme něco, co už změnit nemůžeme, obviňujeme ostatní ze svých problémů a nejsme ochotní vzít zotpovědonost sami za sebe. 

Místo podpory či snahy o pochopení jeden druhého volíme častěji útok.

Žijeme ve světě nedůvěry, když se na nás někdo usměje, přemýšlíme, zda není blázen, nebo jestli po nás snad něco nechce. Když nám někdo otevře dveře, cítíme se skoro provinile. 

Máme rádi jen ty, kteří nás nějakým způsobem ocení nebo pochválí, jakmile s námi někdo nesouhlasí, jsme schopni z něj udělat svého úhlavního nepřítele a z lásky se stává lhostejnost či nenávist. 

Chceme lepší svět, ale nevíme, kde začít. Chceme změnit všechny a všechno okolo, ale nikoliv začít se změnami u sebe. 

Bojíme se smrti, bez toho, abychom začali někdy skutečně žít. 

Možná je čas na změnu…