To

Napadlo mě to. Co nejrychleji, nejjasněji a nejstručněji to napsat. To promlčené, to co trápí, to co bolí. Jedno velké TO! To co neumíme definovat. To co nás užírá, když se belháme v podnapilém stavu v noci domů. To, nad čím přemýšlíme dennodenně, než jdeme spát. A když se probudíme, je to pořád s námi. To co nám chybí, to co nám nepřináší radost a to, co ve skutečnosti vlastně ani neumíme pojmenovat. Hledáme to, všude kudy kráčíme. Jak už po pouhé asfaltce, tak i v naší nekonečné mysli. Občas tomu říkáme myšlenkové pochody, které nám pomáhají se s TÍM neznámým vypořádat. Ale kdo říká, že je naše mysl schopná vůbec na to ono přijít? Kdo říká, že vůbec někdy zvládneme tu naši zatemněnou palici pevně uchopit do vlastních rukou. Nebo spíš do vlastní vůle, tak abychom věděli s jistotou co nám přinese pocit, který nás uspokojí a aspoň na chvíli pocítíme jemnou skulinkou teplo,záři a vůni něčeho, čemu my lidé říkáme štěstí.