Vězňův deník.

Kolem mne je tolik vzduchu a já nemohu ani doušek ochutnat.
Aspoň doušek přeji si vdechnout.
Skrze mříže hledívám.
Všude kolem tolik vzduchu.
Na ulicích tolik lidí, jenž se mnou dříve dýchali vzduch a ochutnávali jeho příchuť.
Místo toho vidím kolem sebe lidi, kteří nikdy nepoznají vůni, chuť a krásu vzduchu.
Aspoň doušek okusit.
Bohužel, kuli činu někoho jiného teď já tu sedím, hledím z okna skrze mříže a prahnu po doušku vzduchu.
Já nikdy neokusím chuť vzduchu, nikdy nevdechnu ani doušek.
Nikdy, jsem v prostředí věznice, cítím kolem jen dusík, jímž se chci udusit,ale nejde to.
Hledím do stěny, hledím na spoluvězně, dívám se na špinavou toaletu a prasklé umyvadlo.
Zde mám zůstat do konce mého života.
Mám zůstat v této ohavnosti, mám se nechat bít spoluvězni, mám jen přihlížet, jak znásilňují a mlátí jiné vězně, copak jsem zrůda, abych byl nucen toto vídat. Ne, zkusím ještě kontaktovat mého právníka a poradit se o způsobu, jak prokázat mou nevinu.
Zkoušeli jsme to už tolikrát, ale nikdy se nic nezjistilo, vše svědčilo proti mně.