30.9.2013

K dnešnímu dni byl oficiálně zahájen akademický rok 2013/2014. Akademický rok – to spojení zní strašně divoce, vlastně až akademicky. Vzpomínám si, že na základce se tohle vesměs prachobyčejný zahájení školního roku dost prožívalo, včetně proslovu ředitelky do školního rozhlasu. Na střední ani ne, úmrtnost studentů u nás byla taková, že nemělo cenu je na začátku roku vítat, když bylo jasný, že brzo skončej, navíc jsme ani neměli školní rozhlas.

Jsem známej tím, že dost věcí beru na lehkou váhu a nic moc nehrotím. Nikomu jsem ani nebyl schopen říct, jestli pojedu do školy dneska, nebo ne, protože jsem to vlastně sám nevěděl. Odpovídal jsem tedy univerzálním: „Možná.“ Když jsem si konečně vybral vlak EC 378 s odjezdem z hlaváku v 19:43, uvědomil jsem si, že jsem chtěl jít ještě vyreklamovat notebook a navíc jsem nevěděl co si s sebou budu brát za tašku. Nakonec jsem zvolil kombinaci velký cestovní tašky na věci a mojí milovaný žlutočerný Dikoty na nout. Starej Acer se do ní vejde akorát, ale byl jsem si vědom, že porušuju veškerý konvence. Když jsem byl kdysi v jedné IT firmě na praxi, ještě na průmce, tak se tam říkávalo, že ajťák musí mít „batoh na zádech a ponožky v sandálech“. Třeba nejsem ve skutečnosti ajťák. Otec mi říká furt, že já mám jít na „doktora lidských duší“. Ale je fakt, že s tím co studuje ségra taky moc nesouhlasí.

Díky reklamaci jsem se zdržel, takže jsem na hlavák dorazil později. No nevadí, pojedu Ostravanem, ale musím si ještě nechat potvrdit takovou tu oranžovou dojížděcí kartičku pro studenty a koupit fáretiket.

„Vy studujete vysokou, Václave?“  reagoval prodavač jízdenek na nádraží na mou žádost o potvrzení průkazu
„Jo, začínám“ odpověděl jsem a nechápal
„Jméno psace, příjmení tiskace“ podivoval se a pak mi mezi řečí řekl, že píšu jako prase a že za jeho mladých let se učili krasopis.
Nic mě nerozhodí.

Ještě že je ve vlaku zásuvka, aspoň můžu psát tenhle text. Právě jsme zastavili v Kolíně o pět minut dřív. Divím se, to se s ČD většinou nestává, ale co, je to společnost, která jde prostě z extrému do extrému. Buď padesát minut sekera, nebo pět minut náskok.  Proti mně sedí nějaký novinář, což je velmi zajímavá skupina lidí. Půlka jsou alkoholici a kokoti a druhá půlka jsou velice skvělí bohémové a umělci. Do San Piega přijedu tak o půl desáté.

Doufám, že spolubydlící, kterýho ještě neznám nebude spát, nerad bych ho vzbudil.

Tak nespal. Mám za sebou půlhodinovou procházku nočním San Piegem od nádraží ke kolejím a cestou jsem se stihl seznámit s ukrajinskou studentkou doktorského studia, která měla stejnou cestu.

„Mám tu trochu bordel, pojď dál“ řekl spolubydlící. Seznámili jsme se, chvíli jsme pokecali a já si nastavil komp na připojení do univerzitní sítě.

„Nemohl bys prosimtě používat touchpad? To klikání myší mě ruší“ řekl, zatímco usínal u filmu.

Nevím, kdo koho ruší víc, ale jedno vím jistě. Nebude to lehkej život.