human beings

Zvláštní jak jisté zákonitosti platí obecně ve všem. Jako elektrony obíhají kolem jádra atomu, tak planety obíhají kolem Slunce. Jak se jedinec chová bezprostředně ke svému okolí tak se chová lidstvo k celé planetě. Má cenu bojovat a otvírat lidem oči, snažit se je změnit, když to oni sami nechtějí?
Jsi typickým příkladem člověka. Ignorant a sebestředný sobec. Člověk s dobrým srdcem a vírou v to co dělá s nejlepšími úmysly. Živáčkovi bys ani vlásek nezkřivil a přeci… Jak si sám jednou řekl, už tím, že existuješ, ubližuješ. Ubližuješ své rodině, přátelům, známým. Tvá existence je podmíněna devastací přírody, utrpení jiných živočišných druhů…
Je možné to změnit? Je možné, aby lidé existovali, aniž by působili utrpení druhým? Rozumem a vší logikou vím, že to možné není. A přesto pokrytecky doufám, že ano. Je to jako víra. Víra v něco vyššího, všemocného, něco co nám pomáhá a je důvodem, proč se lidé změní.
Nezmění. Pouze tělo se rozloží na organické zbytky a některé části se dekomponují i do anorganického materiálu.
Je to smutné. Tak moc bych si přála pomoci těm bezbranným a nevinným tvorům, s nimiž tak krutě zacházíme. Přála bych si, abych mohla zmírnit jejich bolest a utrpení, přála bych si, aby mohli volně žít.
Jako malá jsem si přála světový mír. Nyní vím, že je to utopií. Přání, které se nesplní, dokud nebudou všichni odpočívat v míru a pokoji. Skrytě si to přeji. Napřed jsem si to sobecky přála sama pro sebe, nyní si to přeji pro všechny.
Smrt je náš dar. Je to dar z nebes. Jedinou útěchou a slitováním které se nám v životě dostane. Je to konec. Konce utrpení a bolesti. Konec nářků, bezohlednosti a destrukce. Snad jediná víra, která mi ještě zbyla, je, že ve smrti jsou si všichni rovni. I když i o tom mám dost velké pochybnosti. Není to pravdou minimálně co se způsobu a procesu umírání týče.
Jak tedy zachránit planetu pro jiné druhy? "Jednoduše" vyhubit lidstvo. Ale to by se lidem jistě nelíbilo. Ale proč? Proč tolik lpí na svém životě. Většina z nich stejně vlastně ani ni nežije. Aniž si to uvědomí, celý život jen pomalu čekají, čekají na konec. Kolik času denně strávíme čekáním na něco…?
Bohužel touto činností, která se zákeřně jeví jako neškodná nečinnost, nezabíjíme pouze čas. Zabíjíme ostatní živočichy ať už přímo (třeba otravný hmyz) nebo nepřímo destrukcí jejich biotopu.
Spousta lidí se mi jeví jako zbytečná forma existence. A co hůř, škodlivá, protože škodí už jenom tím, že existují. Jsou to lidé bez cíle, bez vlastní vůle, propadli každodennímu stereotypu, závislosti na drogách, televizi, tabáku atd. Jejich život postrádá smysl, a přesto se ho dobrovolně nevzdají. I když někteří k tomuto moudrému rozhodnutí časem dospějí.
Proč lidé tolik lpí na vlastním často zcela bezcenném životě? Dělají věci, které je nebaví a z kterých nemají radost. Nemá z nich radost ani jejich okolí. Sou naštvaní a svou špatnou náladu si potřebují někde vybít což má za následek často lavinový efekt. Však to všichni známe, z firmy nebo vlastní rodiny. Proč žijí?
Proč žiju já? Dřív (v dětství) jsem si myslela, že jednou něco dokážu, že pomůžu téhle planetě, bude světový mír a lidé nebudou zbytečně vraždit jiné živočichy ani kácet lesy a vůbec ničit přírodu. Myslela jsem si, že to dokážu, že dokážu změnit svět. Byla jsem šťastná. Neuvažovala jsem nad tím co a jak a mou největší starostí, krom pětiminutovky z matiky, bylo, zda nevyschne tůně na poli, v níž se brzy vylíhnou pulci. Byla jsem šťastná, užívala jsem si života, nepřemýšlela jsme o něm, prostě jsem žila.
Časem se vše změnilo. Člověk ztratí ideály a iluze. Zjistí, že sny se nesplní a některá přání jsou nedosažitelná stejně jako povrch plynné hvězdy ze vzdálené galaxie, jež vybuchla před miliardou let a přesto tak nádherně září na noční obloze. Téměř na dosah ruky, přec absolutně nedosažitelná.
Smysl života je fuč a radost vykoupena nesčetnou bolestí zemřela v okamžiku, kdy vyhasl život nejmilovanějšího. Já toužila po nebeském klidu a přála si už jen jediné – konec. A věru bylo mi jedno jaký, hlavně aby byl úplný. Nestalo se tak. Snad proto, že jsem člověk, tvor sobecký a (sebe)destruktivní. Příliš milující. Příliš milující své rodiče, jež zřejmě netrpěli dost, aby to chtěli taky skončit. Věděla jsem, že má smrt by jim způsobila hroznou bolest, snad by je stála i život. Nemohla jsme jim to udělat. Nemohla jsem zemřít s tímto vědomím.
A tak žiji, nebo spíš přežívám a čekám, čekám tu na smrt. A již mě snad ani tolik netíží, že samotná má existence je podmíněna utrpením jiných. Protože ač je miluji a dala bych za ně život (i dřív když pro mě měl ještě cenu), jsou tu stále lidé, které miluji stejně tak a kvůli nim musím "žít".
Ale nevím co dál. Nevím jak žít. Nevím pro co jiného žít? Chtěla bych bojovat a pomoci těm co se nemohou bránit. Promluvit za ně k lidem a prosit je o slitování. Jenže vím, že je to marné. Vím, že kdybych byla přímým svědkem toho utrpení, nesnesla bych to. Nesnesla bych tu bolest a sobecky bych ukončila své trápení. Jenže tím bych způsobila bolest lidem, které miluji a to jim přeci nemůžu udělat. Jak mám žít, když nemám pro co. Jak vy lidé bez smyslu a cíle života jste schopni své existence? Nemáte zjevně hluboké city ani neprožíváte niterně své emoce. Mám snad zabít své city, zbavit se emocí a hlubších myšlenek, zredukovat svou mysl na plytké bytí? Stát se tím, čím jsem vždy nanejvýš opovrhovala? Zbytečnou existencí? A přes veškerou svou zbytečnost bych nemohla tuto agonii ukončit, a to všechno kvůli nim, mé milované rodině.

A proč žijete Vy? Jakou váhu má Váš život? Má skutečně cenu toho zvěrstva, drancování a ničení. Vyrovná se vaše radost bolesti a utrpení jiných? Mysleli jste na to někdy při nákupu v supermarketu? Víte, čím si prošlo tele, než se k Vám dostalo v podobě bifteku na talíř? Řekla bych, že naprosté většině z Vás je to úplně jedno. Proč by taky nemělo být, jsme přeci lidé. ;)