Tak zase na jaře...

Když začne jaro, přilétají k nám tihle ukecaní létající akrobaté a po namáhavé cestě, místo odpočinku, myslí na lásku. Vlaštovky chlapi hulákají jeden po druhém, trochu se perou a natřásají před vlaštovkami ženskými, které dělají drahoty, ale jenom jako, jenom aby se o nich pak na drátech nevykládalo, že jsou běhny (nebo přelétavky?). Se svým vyvoleným pak ze slámy, hlíny a svých slin usilovně staví hnízdo mezí trámy a pod klenbami ve stájích. My do zdí zabíjíme hřebíky, aby jim jejich výtvory, nedejbože, nespadly. Pak konečně jeden z rodičů, začne zahřívat maličká kropenatá vajíčka. A jako mávnutím kouzelného proutku přemení se bílek, žloutek a teplo a my jednoho rána najdeme skořápky pod hnízdem a nad námi se začne ozývat skoro neslyšné pískání malilinkatých ptačích mimin, které se zesílí, kdykoliv přiletí jeden z rodičů své potomky nakrmit. Neúnavně létají tam a zpět, aby ta malá neopeřená ptáčatka co nejrychleji vyrostla a dostatečně zesílila. Mají na to krátkou dobu, než se zkosí pole a začnou studené večery, musí být všichni připraveni odletět zase za teplem.
Letos zvládli pilní ptačí rodiče vychovat všechna ptáčata. Už to nejsou neohrabaná a bezmocná holátka. Nadýchané chmýří nahradily elegantní černobílé fráčky, vypadají skoro jako dospělí, ve vzduchu už zvládají téměř celý akrobatický repertoár, ale někdy zmateně uvíznou v rohu u okna, když se netrefí do malého otvoru, který jsme pro ně vyřízli. To pak vezmu to malinké tělíčko vstrašené k smrti do dlaní, cítím, jak mu srdíčko div nevyskočí z hrudi, podivím se, jak je nežné a křehké, domluvím mu, otevřu dlaně a popřeju hodně štěstí a zase si s pubescentními vlaštovčími kámoši užívají dostatek much, slunka, za letu pijí z hladiny rybníka, ze střechy se posmívají kocourovi, působí vesele, hravě a bezstarostně. Až do toho dne než usednou na starý telefonní drát. Vypadá to jako jakýsi vlaštovčí sněm. Před dalekou cestou dávají staří mladým poslední instrukce. Div si nerozdají mapy a kompasy. Budou takhle sedávat ještě pár dní, já na ně budu ze země mžourat a trochu mě přepadne smutek z končícího léta. Jeden podvečer drát (a kousek mého srdce) osiří . Opeřenci se zase rozloučí a poletí stovky kilometrů na jih, tam, kde jim lidé nepomáhají stavět hnízda, kde o nich nepíšou, ale kde je chytají do sítí a vaří ve vodě. Budou čelit vyčerpání, hladu, žízni, dravcům i nepřízni počasí. Ty mladé vlaštovičky, které ještě před pár měsíci ležely bezmocné v hnízdě čeká nejtežší zkouška v životě.
Vždy, když si říkám, jak je život nespravedlivý, složitý a náročný, si vzpomenu na „naše“ malé bojovnice, tam kdesi na afrických savanách. Ony se každý, každičký rok vracejí zase k nám, staví hnízda na hřebících, věští nám déšť, štěbětají příběhy z dalekých krajin a dělají nám radost svou nezdolností. Přestože bych je mohla rozmáčknout v dlani, jak jsou drobné, přestože letí 5000 kilometrů a ikdyž si z nich lidi vaří polívku…



Tahle je jedna starší, šuplíková. Letos se přidávám k anglickým vlaštovkám a letím taky na jih (a trochu na východ). Chtěla jsem se s vlaštovkama poradit, kde je pro ně doma, jestli tady, nebo dole. Ale neměly na kecání čas, zrovna si malovaly trasu, aby se vyhnuly letadlům Jet2.