Myšlenky

Už jsou zase dvě hodiny ráno a já zase čekám a nevím na co… všichni už šli spát, jen já koukám do obrazovky a poslouchám uklidňující hudbu. Poslední měsíc byl snad nejhektičtější v mém životě a Vánoce mě v tom utvrdily. Vždy jsem měl vánoce rád, ale tento rok na celou naši rodinu spíše dopadala deprese, než klid, láska, humor,… po tom, co se stalo o prázdninách se moje maminka i přes to, jak moc silný člověk to je začala dostávat do stavů, kdy jsem si i já říkal, že už se něco musí stát, že se to musí zlomit… každodenní návštěvy nemocnice v ní jen prohlubovaly pocit ztracenosti. Co bude dál? Vždyť tohle řece není spravedlivé… proč zrovna naše rodina?
Dnes jsme byli na poslední vánoční večeři. Zase bez něj. Už mi to připadá jako před patnácti lety, kdy jsme byli jen já, bratr a máma. Pořád nemůžu zapomenout na tu chvíli, kdy zazvonil telefon a já jsem se dozvěděl, co se stalo. Do teď se nemůžu zbavit toho pocitu, jenž jsem v tu chvíli cítil. Naposledy jsem ho viděl čtyři dny zpátky… shodil za ten půl rok snad šedesát kilo. Jeho mohutná postava teď vypadá jako tělo osmdesáti-letého staříka. Naneštěstí, poranění hlavy na něm je poznat hned na první pohled. Ale o vzhled tu přeci nejde… učí se jíst, učí se mluvit, chodit…. Na té návštěvě jsem si něco uvědomil, člověk si nikdy neváží toho, co má, dokud to neztratí… denní rutina se najednou zdá tak překrásná. Kdyby to šlo, vrátil bych čas, jel s nimi, zabránil tomu, ale nejde to. Já se teď můžu dívat na to, jak se tento člověk snaží začít znovu, člověk, o kterém mi řekli, že umře, že nemá žádnou šanci…..