přestaň fňukat!

ženy co milují příliš

ženy, co věří, že láska je vysvobodí, že potřebují lásku k tomu, aby byly celý, aby dotvořili svůj život

že bez lásky nejsou nic, že samy nejsou nic, že tím, že si vyslouží lásku vyhrají všechny souboje a všechno bude konečně dobrý

 

dělání smutky zahání

dělání z cizími lidmi

nejsou blízko nechtějí být blízko

chci být blízko?

 

těsto do díže

moje tělo jako tvarovatelný objekt, každej ať si s nim dělá, co chce

uhněte si ze mě madonu míju,

sebestřednou nadrženou fenu

starou lásku, která nerezaví

ale do hlavy ať mi neleze

přesto pustíš ho k tělu a podmaní si duši

to se nesluší

jsou k lásce hluší

poslední záběr pumpy vypustí duši

ten svetr sem si neměla svlíkat

sama si neseš svůj bolavej kříž a nikdo ti ho Alpou mazat nebude

drž hubu osude!

 

do stavu beztíže

bezhvězdná dráhá přes moje záda

oranžový měsíc ideální čas na polykání ideálů i s jejich slanou příchutí

dusit se lepkavými polibky

milovat se s otevřenýma očima

tak zaslepená sem byla

chtěla jsem celý den jenom sedět popíjet piňa coladu a líbat se v dešti

líbat se v dešti na náměstí začalo tenkrát pršet, protože sem si to přála

ráno sem se dívala do zrcadla líbila sem se sama sobě, byla sem zamilovaná

mé cynické já se otáčelo v hrobě, mám takovou touhu ho vykopat, aby ti nakopalo

co proto ti dalo, protože já už ti všechno dala a nic mi nezbylo

sem dutá jako ten strom, hloupoučká a na nervíky

 

uzavřená uvnitř dusím se světem dusím se láskou dusím se vším tolik

jsem uzavřený renegát všemi opovrhován shazován

nechám je, aby mě přesvědčili, že opravdu nestojím za nic?

že mi to nejde, protože se nechci přidat k ovcím, přesto se dobrovolně dusím

snaže zalíbit se přetvořil se k nepoznání

nechci já nechci já nechci polykat svou hrdost nechci

a nevím nevím já nevím nikdy nic

 

kdybych si nechala svá křídla,

neusekla je dobrovolně nenechala je pověšený v kůlně

a teď nevím, jak si je vzít zpátky