Pro ni

Slunce mého nenaplněného životního bytí, má duše prahne touhou se ve Tvém objetí utopiti.
Má múzo co jsi přišla z paprsků sluneční záře, jež vstoupily do temnoty mého životního snáře.
Nejsi-li nablízku, umírám jako květina, uříznuta ve váze jež temnotu smrti proklíná.
Bolest z odloučení spaluje srdce mé, mohutný požár jež lesy světa postihne.
Bez Tebe je den černobílý, i barvy květin se proměnily, ptačích hlasů již není znát, svět začíná rychle umírat.
Život jako by se zastavil, jaro podzim nahradil, krajinu snad zasypal sníh, sežehl ji duch dnů mrazivých.
Chybí zde zář Tvých jemných vlasů, rtů, očí, krásného hlasu. Jež předčí i věčný sluneční žár, po bohu to náš největší dar.
Bez tebe jsem ztracen v propasti věčného žalu, pomoz mi zachránit se z hloubky temného kalu.
Neztrácím naději, že Tvůj žár opět zřím, než-li boha raději, krásného anděla v Tobě opět uvidím.