Pořád věřím... ?

Dlouho jsem se odhodlávala k tomu, abych tento článek napsala. Ne snad ani kvůli strachu nebo něčemu podobnému. Spíš mě nenapadala ta správná slova, jak se ze svého stavu vyznat, aby se mi alespoň trochu ulevilo.

Teď se mi zdá, že nastal ten správný čas. Ano, jsem zase sama. Už víc jak měsíc. Měsíc. Jeden měsíc. Sama. Tato slova nezní příliš povzbudivě,  když... Při rozchodu jako byl ten "náš" je asi nejtěžší rozpor mezi srdcem a hlavou. Vím, že je to nejlepší, co se mohlo stát. Defacto jsem byla sama delší dobu, jen ne "oficiálně". 

Vyrovnávám se s tím víc než dobře. Uklidila jsem si byt, kam jsem se po jeho odstěhování brzy vrátila a začala jsem normálně žít. I když normálně...

Co je normální žití? Pro mě to je vrátit se domů, kde na Vás někdo čeká... Špatně, to je moje vysněné žití. Projevuje se ve mně touha konečně už založit rodinu, konečně mít vedle sebe muže na celý život, jestli to vůbec jde...

Ale opravdu nefňukám, učím se na státnice, chodím na procházky se psem a jsem hodně se svojí rodinou.

A věřím.