Ztráta paměti

Erik se probouzí v nemocnici. Z posledního týdne si nic nepamatuje až do doby, kdy za ním příjde zvláštní návštěva. (předloha)

Tou nečekanou návštěvou byla dívka tak v Erikově věku. Vyšší a štíhlé postavy, tak ji Erik popsal ve své hlavě. Dlouhé hnědé vlasy jí splývaly do půli zad a velké zelené oči nedočkavě těkaly po pokoji. Erik věděl, že ji odněkud zná, ale nedokázal si v tu chvíli vybavit ani její jméno, ani místo, odku ji zná. Jediné, co se mu při pohledu na dívku vybavilo, byla vůně oříškové čokolády.
"Ahoj," pozdravila dívka s usmála se.
"Ahoj," odpověděl trochu ochraptěle Erik. Stále se snažil zjistit, kdo je ta neznámá dívka, ale v žádné vzpomínce si ji nevybavil.
"Nevím, jestli si mne pamatuješ," špitla dívka. "Mé jméno je Nikol."
"Bohužel," zavrtěl hlavou Erik. "Z posledních sedmi dní si nic nepamatuji."
"Ale možná bys mi mohla pomoct si vzpomenout," vyhrkl najednou Erik.
Dívka nepartně přikývla a sedla si k Erikovi na postel. Vyprávěla mu, jak se před týdnem poznali ve vlaku při cestě do školy. Erik si přesně dokázal vybavit jakýkoliv den, kdy a jak jel do školy, na den setkání s Nikol si však vzpomenout nedokázal.
   Nikol za Erikem chodila každý den a vyprávěla mu části týdne, na které si nemohl vzpomenout. Erik ji vždy napjatě poslouchal a někdy si dokázal vybavit nějaké maličkosti, ale v celku to nebylo nic. Až jednoho dne, kdy mu Nikol vyprávěla, jak spolu zašli po škole do kavárny.
"Počkej," zastavil její povídání náhle Erik. "Na to si matně pamatuji. Ta kavárna je kousek od školy, mám pravdu?"
"Ano," odpověděla Nikol. "A oba jsme si tam tehdy dali-"
"Horkou oříškovou čokoládu," skočil Erik Nikol do řeči.
"Jo, vzpomínáš si?" zeptala se užasle Nikol.
"Trochu," přitakal Erik. "Víš, když jsi prvně přišla, vybavila se mi jediná věc, a to vůně oříškové čokolády."
"Co bylo dál? Honem, pokračuj, třeba si ještě vzpomenu," žadonil Erik.
"Bohužel," posmutněla Nikol. "Víc ti toho nemohu říct, od toho dne jsem tě neviděla, úplně jsi zmizel, až před pár dny jsem se dozvěděla, že jsi v nemocnici."
Přišla sestra a Nikol musela odejít, byl konec návštěvních hodin. Erik seděl v posteli a stále uvažoval, co se mu vlastně stalo.
   V noci měl Erik zvláštní sen. Zdálo se mu, jak odchází s Nikol z kavárny, jedou domů vlakem a on ji doprovází domů. Když se dostal do ulice, kde bydlel, všiml si, že kousek od něj stojí skupinka asi šesti kluků. Kluci křičeli na celou ulici, asi to trochu přehnali s alkoholem. Erika ve spánku začalo brnět celé tělo. Něco na těch klucích bylo špatně, oni neměli obličeje. Náhle se sen změnil. Erik ležel na zemi mezi těmi kluky a ti do něj kopali a mlátili ho. Jeden ho něčím těžkým uhodil do hlavy a Erik omdlel.
   Ráno se probudil Erik celý zpocený a unavený. Když ho přišla sestra zkontrolovat, zeptal se, zda měl na těle nějaké modřiny. Sestra s vykuleným pohledem přikývla. Erik si uvědomil, že to nebyl sen. On si vzpomněl! Jakmile odpoledne přišla Nikol, Erik jí všechno pověděl. Pomalu si začal vybavovat i den, kdy se poznali, avšak na důvod, proč ho skupinka zmlátila, a jejich obličeje, si nikdy nevpomněl.