Ahoj,
ani nevím, jak Tě mám oslovit. Asi bude lepší, když nijak.
Celý život je to mezi námi zvláštní. Někdy mám pocit, žes tu během mého dětství ani nebyl. A víš co? Vlastně mi to asi ani nevadilo.
Nevím. Nikdy nevím, co Ti mám říct. Vždy, když s Tebou mluvím, docházejí mi slova a je mezi námi takovéto trapné ticho. Nikdy nevím, jak se s tebou mám cítit. A nevím, jestli je to v pořádku.
Vždycky jsem se snažila se Ti zavděčit. Být to hodné dítě. A upřímně si myslím, že jsem i byla. Vlastně ještě jsem. Nikdy jsem neměla ve škole špatné známky, neměla žádné problémy.. Opravdu jsem se snažila. A snažím. Ale Tobě jakoby to nestačilo. Pořád dělám něco špatně. Nebo možná bych spíš měla říct všechno.
Víš, jednou jsem se chtěla naučit hrát jednu písničku. Nebyla pro mě až tak lehká a já se jí učila celé dva měsíce. Každý den jsem cvičila, abych se ji naučila. A pak se to stalo – najednou jsem jí dokázala zahrát celou správně. Pamatuji si ten okamžik docela jasně. Pamatuji si, jak jsem na sebe byla pyšná. A chtěla jsem, abys Ty byl na mě také tak pyšný. Ale nevím, jestli sis vůbec všimnul, že se mi konečně něco v životě podařilo. A pak když jsem měla vystoupení a hrála ji před lidmi, sklidila jsem potlesk. Snad ode všech lidí v sále. A Ty? Ty ses ani neuráčil tam přijít.
Víš, že se Ti bojím říkat své sny? Víš, že Ti nechci říkat, co chci v životě dokázat? A víš proč? Protože vím, že bys řekl, že na to nemám. Vím to.
Víš, že když jsi náhodou déle v práci nebo když prostě nejsi doma, tak já jsem za to snad i ráda? Ne že bych Tě neměla ráda, jen mi je z nějakého důvodu bez tebe ..dobře.. Nevím.
Nevím. Tuhle odpověď tak nemáš rád.
Ale já už opravdu nevím, co mám ještě udělat, aby to bylo mezi námi lepší. Aby si mě konečně jednou za život ..ocenil.. abys mi alespoň jednou za život řekl, že jsi na mě pyšný, nebo mi to alespoň naznačil, že si mě vážíš..že mě máš rád..
Víš, že se mi chce brečet, když tohle píšu?
Víš, jak je to pro mě těžké takhle žít? S Tebou?
A víš, že jsem Ti nikdy v životě neřekla tati?