Naděje umírá poslední

Některý dny mívám fakt na draka. Dostávám se do roztodivných situací, ze kterých mi často není pomoci. Některý dny jsem prostě magnet.
Zrovna tuhle se ze mě nečekaně stal magnet na chlapy. Neříkám, že bych v ty ostatní dny byla nějak extra odpudivá a nikdo o mě neopřel kolo natož sám sebe, ale většinu času se snažím být nenápadná, taková ta šedá myš, která proklouzne všude bez povšimnutí. Čas od času se ale najde kocour, který mě vyhmátne a je zle. Jelikož žiju ve svém malém myším světě, reaguju na jakékoli vytržení z něho nepřiměřeně a celkem prapodivně.
Například tuhle cestou do knihovny. Jdu si, jdu a jdu. Nenamalovaná, na sobě obyč džíny, ještě víc obyč tílko a culík. A jak tak jdu, tak za sebou slyším: „Vidíš, a takový hezký holky si mě nikdy nevšimnou.“ Nepatrně zpomalím. Slyšela jsem dobře? Otočím hlavu. Stojí tam dva kluci, kterým bych mohla s trochou nadsázky dělat mámu. A tak se otáčím dál. Levá čistá, pravá čistá. Vepředu nic, vzadu jen oni dva. Takže asi mluvili o mně. Přidám do kroku, brknu. Nahodím figuru Superman v letu. Balancuju. Brknutí ustojím a prchám dál, rovnou do útrob knihovny. To kdyby mě náhodou chtěli oslovit.
A jelikož jsem měla ten den na draka, rozhodla jsem se, že cestu z knihovny podniknu radši tramvají. To kdyby si mě náhodou chtěl zase někdo všimnout. Už cestou k automatu na jízdenky mě obestřel zvláštní pocit. Do mého zorného pole se totiž kromě již zmíněného automatu vkradl taky chlap. A měl takový ten lačný kocouří pohled, který pro mě nevěstil rozhodně nic dobrého. Jelikož jsem ale holka statečná, rozhodla jsem se, že nebudu paranoidní a zachovám se naprosto normálně. Prostě půjdu a ten lístek si koupím, děj se co děj! Moje odhodlání zřejmě praštilo do nosu strážce automatu a bylo mylně pochopeno jako výzva k útoku. „Slečno, vy jste tak krásná.“ ozvalo se po mé pravici. Sevřel se mi žaludek a začala jsem se mírně potit. Hlavou mi proběhlo, že jsem měla jít radši pěšky. Co teď? Slušnost je přeci odpovědět. „Děkuju,“ kvákla jsem a stiskla tlačítko automatu. Ani nevím, kde se ve mně vzala ta falešná naděje, že to u téhle zdvořilostní fráze skončí. „Mně neděkujte, děkujte Bohu,“ odvětil muž a změřil si mě od hlavy až k patám. Sevřelo se mi hrdlo. Na tohle nebylo v mých silách odpovědět, a tak jsem se jen zdvořile usmála. Vypadl lístek. Uchopila jsem ho mezi prsty a chystala se odejít, když v tom: „Vy se červenáte,“ užasl muž a začal se mi smát. „Ne, rozhodně ne,“ snažila jsem se rychle obhájit sama sebe. A čím víc jsem se obhajovala, tím víc jsem potvrzovala jeho tvrzení. Načež se muž prohnul v pase a smál se a křičel z plna hrdla na celé náměstí: „Podívejte, jak se krásně červená! Jen se na ni podívejte! Ona se červená!“ A tak jsem utekla. Normálně jsem vzala roha, protože tou dobou se mi začínalo červenat i bělmo.
Ale i přes své zběsilé útěky a dny na draka neházím flintu do žita. Jednou se přeci i z té šedé myšky musí stát lvice salónů! Naděje umírá poslední. Nezbývá než doufat, že neumřu dřív.