Nejen boží muka

Při pomyšlení na Boží muka, napadne mě něco jako suchozemské majáky. Jsou to drobné stavbičky , buď připomínající maličkou kapličku nebo sloupek se stříškou a výklenkem pro obrázek nebo sošku. Jsou to místa, kde se něco událo nebo kde je nějaké rozcestí, návrší , případně kde vede nebo vedla  podzemní chodba. Některá Boží muka jsou udržovaná, jiná chátrající a opuštěná. I u nás v zahrádkách za městem jedna taková stavbička je, ta opuštěná a já se docela obávám o její další osud, protože kolem vyměřují stavbaři novou dálnici. Jsem zvědavá, jestli tam zůstane. Ale to ještě několik let potrvá než bude dálnice hotová.

Často bývají Boží muka vidět v blízkosti stromů, někdy i památných. Určitě do naší krajiny patří a spolu se stromy jsou často orientačnímy body, byla a jsou průvodci po naší zemi a věřícím připomínají stálou Boží přítomnost.

Když se řekne jen muka, napadne mě nějaké trápení, starosti a nepříjemnosti nebo i týrání a krutosti. Nic příjemného.

V citátech se často vyskytují muka v souvislosti s láskou a vztahy mezi lidmi.

„Láska má býti požitkem, nikoli mukou.“
– Napoleon Bonaparte

„Vzpírat se lásce předem je často větší trýzeň než její muka potom.“
– François de La Rochefoucauld

„Kdo sebe sám se bojí, stálá muka prožívá.“
– Publilius Syrus

„Od konání svých povinností ani hrozbou ani mukou nedej se odvrátiti.“
– Matěj Havelka

K obrovským mukám byl v řecké mytologii odsouzen Tanatlos.

Dopustil strašných zločinů za které musel být potrestán nejen světským trestem, ale i věčným mučením.
Tantalova muka jsou symbolem největšího utrpení, které může člověka potkat - věčná žízeň, hlad a strach.

V obou případech jde o trochu historie. O mukách a mučení raději nechci slyšet, ať to bylo třeba v dávné minulosti, ovšem Boží muka – stavbičky se mi líbí. Mají svoje kouzlo a místa kde stojí vyzařují zvláštní klid. Aspoň já to takto cítím.