Pachuť arašídů..., aneb

Pachuť arašidů...aneb, mikulášské zamyšlení

Má maminka a můj.... (troška z něj...ona to pochopí), zkrátka ti, co se rozhodli , "vdechnout" mi život a chci alespoň doufat, že se tak stalo v okamžiku, kdy si člověk přeje, ať tahle chvíle nekončí, rozhodně nemysleli na mé vlohy, které jsou přisuzovány každé průměrné ženě, a tyto do mě opravdu nevložili. Jde o nakupování. Hlavně to velké, při kterém člověk potřebuje mapu na cestu mezi regály a ostré lokty v okamžiku, kdy se s vozíkem blíží k nějaké reklamované slevě nebo pokladně. Hlavně si teď neříkejte, jak to ta holka dělá třeba o vánocích. Už jen při pomyšlení mi naskakuje vyrážka.

Přes to všechno, i já, touto nechutí postižená, tak jednou týdně, lépe jednou za čtrnáct dní, seberu odvahu a část, z nějakého toho řetězce navštívím. Tuto neděli to bylo z čistě praktického důvodu.K příležitosti svátku a narozenin mých dvou, ze tří dětí. Měla k nám přijet návštěva, a aby se přítomným patra nelepila od povídání, potřebovala jsem nakoupit něco na občerstvení. A dětem, těm slavícím,ještě něco dobrého "na mlsa". Byla se mnou prostřední dcera, která nevím, jak se tohle stalo, je co se nakupování týká, pravý opak. Pátrat, po kom to má, by bylo asi velmi složité,jelikož po mně, zcela určitě ne a troufám si říct, že ani po mém manželovi. Jedině, že by měla jiného otce, ovšem, o tom bych asi něco vědět měla, že? Tak , znovu nadechnout a zpět mezi regály.

Vztáhla jsem ruku po první velké čokoládě, pro nejmladšího kulišáka. Byla to ta největší čokoláda milka, kterou lze z fialové kravičky nadojit a navíc plná barevných lentilek, které zřejmě volně rostou na Alpských stráních. Druhou volbu výběru čokolády, pro tentokrát mou starší dceru, jsem nechala na té mladší, která po mém vzoru sáhla taktéž po fialovém obalu, který kromě "mega" čokolády sliboval i arašídy. (Zřejmě jiná stráň, ne lentilková :-) Najednou se zastavila, popošla dál, znovu se natáhla do regálu a řekla: " S arašídama vlastně ne, raději ji vezmu tu s tou sušenkou."

Hlasitě jsem se podivila nad jejím výběr a ve stejném okamžiku mi proběhla hlavou otázka , jak je to asi dlouho,co má nejstarší dcera přestala mít ráda arašídy? Kolik měsíců, snad roků, mi proklouzlo bez tohoto vědění? Bezprostředně po té jsem měla obrovskou potřebu si v mysli rychle promítnout, jestli vůbec vím, co mé děti rády mají a naopak, čeho se rády zřeknou ve prospěch druhých. Že nemají uklizeno v pokoji, že někdy nemají v pořádku věci do školy, že nemají uděláno to, co jsem jim řekla......, zvláštní, toho si všimnu, téměř hned. Proč se jich tedy někdy nezeptám, třeba, jestli ještě mají rádi arašídy?

Bylo mi z toho smutno, ještě i dnes je. Ne snad proto, že jsem se kdy upsala být velkoobjemovým odběratel arašidové čokolády, slibující výhody v podobě pravidelných dodávek do přejedení se, o které bych tímto přišla.Bylo mi smutno z toho, že zkrátka nevím....a že roky odžité v rychlosti, v nepozornosti k nim samým, už nevrátím.

Dnes nejen ty mé, ale snad všechny děti, i ty, co už nevěří na svatého Mikuláše, čistotu andělskou a zlobu pekla, se těší na nějaké ty dobroty. Dnes, tradiční balíček arašidů domů nepřinesu, rozhodně ne, pro moji nejstarší dceru.

Snad se mi znovu podaří "neutíkat", být pozornější, zkrátka zpomalit a vnímat co nejvíce, abych jim jednou mohla vyprávět, jaké to bylo, co měli a neměli rádi, když ještě byli " malými dětmi".