Konec stínů

Je to už nějaký čas
co nejsme spolu.
Ani ve stínech.

Cítil jsem to přicházet.
Dřív než jsi to musel udělat
jsem věděl, že se to blíží.

Nezlobím se. Ne na Tebe.
Jenže to neznamená zapomenout.
Neznamená to smířit se a jít dál.

//O tomhle Ti nejspíš neřeknu
a Ty už jsi na liter zapomněl,
takže.. mluvím jen
k přízrakům ve větru.//

Je tolik věcí, co bych Ti chtěl říct.
To, jak moc mi chybí Tvůj úsměv.
Jak strašně bych si přál
políbit Tě.
Tolik bych Ti chtěl říct
že Tě miluju a budu už napořád.

Ale víš co? Nic z toho
není to nejhorší.
Že Tě nemůžu mít není to,
co mě přivádí k šílenství.

Ten strach který mě dusí,
ta nekonečná frustrace
má jiné jméno. Nejistota.

Miluješ mě ještě, nebo
už jsi city ke mně zapomněl?
Jsem pro Tebe ještě důležitý?
..a byl jsem vlastně někdy?

To, čeho se bojím nejvíc je,
že pro Tebe nebudu víc než tvář v davu.
Že nezbyde nic, čím bych pro Tebe
byl víc než kamarád do počtu.

/Vážně se snažím.
I když nemám zdání,
jestli to víš./

Neopouštěj mě. Prosím.