Učitelka na cestě kolem světa

Ze sklepních oken vinárny v rodinném domku se ozval třískot rozbitého skla a hlasité výkřiky.
„Ty vole! Do mě se navážet nebudeš! Rozbiju ti hubu!“ křičel malý tlustý muž a držel pod krkem za košili vysokého hubeného souseda. Rozbité půllitry na zemi v kaluži piva rozšlapávali ostatní přísedící snažíc se muže roztrhnout.
„Chlapi neblázněte! Kdo to po vás bude uklízet?!“ křičel majitel vinárny, a když se konečně rozvášnění rváči posadili, přinesl kbelík, posbíral střepy a pivo utřel.
„Vole! Děláš si ze mě srandu?“
„No řekls to nebo ne? S ruskýma řidičema kombajnů se nikdo nechtěl bavit kvůli slabý ruštině. A ty prej – kakaja u vas kukurůza? Všichni jsme zůstali s hubama dokořán – vůbec jsme ti nerozuměli. No a jim pak taky ne.“
„Tak nevím, co se tomu teď chechtáš. Víš, co to bylo za dřinu tři roky v učňáku se to naučit? Copak nevíš, co řekl Lenin? Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. No a já jsem teď dvakrát!“
„Vole. To neřekl Lenin, ale Palackej. Ten toho nakecal…“
Od barového pultu se ozval překladatel fantasy, který upíjel ze skleničky Chardonnay:
„Nerad se vměšuji pánové, ale řekl to Masaryk. Náš první prezident.“
Chlapi ztichli, hanbou asi těžko. Bylo slyšet hučení kompresoru z vedlejší komory, vtom se otevřely dveře a vstoupil rozděšený udýchaný muž.
„Pppánové, hledám souseda. Nnnení tady?“
„Není, Cipísku,“ odpověděl majitel. „Cos mu chtěl?“
„Ále- ta jjjeho ke mně pppřišla na jednu nnnoc a už je u mě tttejden. Nechce se hnout. Tttak jsem ji zamknul v ložnici, a jdu ho ppprosit ať si jí odvede. Dyť já jsem zzzvyklej žít sám! A vona mi všechno pppřevrací. Už nenajdu ani žiletky na vvvoholení. A furt chce jen chchchlast. Copak kkkradu?“
„Pojď si dát panáka. Rumu.“
„Nnné já musím jít.“ Odpověděl muž a odešel.
„No, tak to ho lituju. Ten její prej že jí bolí zuby a proto je z ní cejtit kořalka, jak si to furt vyplachuje. Leda prd. Chlastá.“
„Nojo – tuhle jsem ho potkal. Měl v ruce plno provázků a táhnul je za sebou po zemi. Já se ho ptám – co děláš? A von říká – venčím svoje žížaly, nevidíš? Je nějakej divnej.“
Otevřely se dveře a do místnosti vkročila žena. Kudrnaté dlouhé černé vlasy, obličej zmalovaný šminkami, výstřih téměř na břicho a minisukně.
„Ahoooj, hledám Cipíska – není tady?“ zeptala se medovým hlasem a popotáhla za sebou kufr na kolečkách.
„Teď tady byl a už šel domů.“ Odpověděl majitel a usmál se.
„Pojďte si madam sednout k nám. Dáme si pár panáčků…“
„Neee, já ho musím najít. Říkal, ať přijedu kdy chci, že u něj můžu bydlet. Tak jsem tu a jdu ho najít. Čaau…“ A žena odešla.
„Ty vole to byl kus. To byla určitě ta učitelka, jak říkal.“
„Učitelka? Na cestě kolem světa leda. Prej madam…Dyť to je ta sociální pracovnice. Z bordelu, ten Cipísek tam je po každý výplatě. Tak teď ho to bude stát víc.“

Madam hledala Cipíska po celé vsi. Doma nebyl. Natrefila ale na jednoho osamělého chtivého dámské společnosti. Zůstala u něj. Momentálně vlastní celou jeho vilku i s lesem a pozemky. On je v domově důchodců. A pak že láska prochází žaludkem. Někdy i něčím níž.