Svobodné prase na Prcandě

Na Prcandě zrovínka vstávali, když se jim pod okny takřka promenádním krokem procházelo prase. Bílé prase domácí, s jedním černým flekem za uchem.
„Mámo, vidělas? Volej rychle do džízídý, že se jim po Prcandě prochází prase. Asi jím uteklo!“ zvolal vzrušeně muž, který zrovna snídal vejce smažené na špeku.
Žena popadla telefon, chvíli volala a pak apaticky povídá:
„Voni už to vědí. Myšák ho vezl na káře švagrovi na zabíjačku a vono mu vyskočilo. Už si pro něj jede.“
Uvedený Myšák s kamarádem zatím projeli kolem s autem, prase nahnali zpátky do káry a jelo se. U švagra ještě všichni leželi v postelích. Bylo něco po šesté, řezník měl přijít v sedm. Tak – nač spěchat.
Mezitím Myšák dojel před vrata u chalupy.
„Hele,“ povídá kamarádovi. „Otevři vrata, každej si stoupneme z jedný strany, já ho plácnu přes zadek, vono hezky seskočí a dojde po dvoře až na místo.“
Tak jo. Stoupli si každý z jedné strany, Myšák plácnul prase přes zadek, to se leklo, vyskočilo z káry na zem, porazilo kamaráda, a hajdy s kopce do vesnice.
„Honem dojdi pro šváru, ať ho jde zahnat!“ zakřičel v rychlosti Myšák a pádil za prasetem.
Kamarád utíkal do ložnice, odkud se neslo sladké pochrupování.
„Dělejte, vstávejte, prase je fuč!“ Zařval mocným hlasem rozrážeje dveře. Ležící dvojice se rozděsila, vyskočila z postele, švagr nemohl najít kalhoty, švagrová spoďáry, no zmatek na zmatek. Lehce přioděni pak vyběhli ven a jali se všechny pronásledovat.
Prase mezitím seběhlo s kopce, prokouslo Myšákovi holinu, jak se ho snažil natlačit zpátky, řičelo, v té zimě mu šla pára od rypáku a celé se klepalo nenadále nabytou svobodou.
Leč, ta neměla trvat dlouho.
V záhybu zatáčky se objevil řezník. Vykračoval si rozjímaje, a když uviděl co se děje, vykřikl:
„Co blázníte! To je tak rozkalcovaný, že z něj nedostaneme kapku krve! Já ho musím picnout tady na silnici! “ A rychle strhnul s ramene tašku, na kterou štěkali všichni psi ve vsi, popadl jateční pistoli, přitočil se k praseti, které cosi chroupalo, a naučeným pohybem ho střelil přesně doprostřed čela. Prase zakvičelo, udělalo pár kroků a sruntilo se na zem.
„Rychle chlapi, vemte ho za nohy a táhneme na místo!“ zavelel řezník a stalo se. Za prasetem domácím se táhla rudá cestička od krve z rypáku, a když ho řezník na dvoře píchnul, vytekl asi jen litr.
„Teda pánové…to je v prdeli. Víte co to je vystresovaný maso?! To jste nemohli počkat?“
„Nojo, kdopak moh vědět, že to je takovej janek to prase. Jako když to cejtí, že umře.“ Řekl kamarád.
„To je fakt!“ Prohlásil Myšák, a šoupnul do sebe frťana. „Víte, jak jsou prasata chytrý? Normálně se poznají v zrcadle! Já mám v chlívku zrcadlo i záclony na vokně. Aby se cejtilo jako doma. Vono totiž má čtvrtinovej mozek mýho. To je, co?“ A obdivně se zachechtal.
„Tak to teda nevím. Jesi vono to nebude vobráceně. No tak – necukej se! Proč mně teda rozkousalo brejle, když mi vypadly z kapsy? Skočilo po nich a hned je rozkousalo. Dobytek.“
„Nesnáší, když mu někdo leze do teritoria a tys mu tam vlez! Říkám – jen mrkni, né tys tam musel vlízt! Zvalo tě snad?! Vole.“
„Chlapi, vy si snad dáte kvůli praseti přes hubu. Pojďte, makáme. Vono, vystresovaný maso – to je špatný. Kdoví jesi bude vůbec dobrý.“

Maso dobrý bylo. Švagr si v tom fofru sice nevzal ponožky, švagrová podprsenku. Obojí nemělo na chuť ovaru vliv. Ono taky – co si budeme povídat – když je někdo u korejtka, soustředí se na to urvat co nejvíc pro sebe. A v tom je člověk i zvíře zajedno.