Past

Na květ popínavé růže v zahrádce se snesl čmelák. Rejdil uvnitř, aby na nožky nabalil co nejvíce pylu. Z vůně květu se mu řádně zatočila hlava.

Vrzla vrátka dřevěného plotu a na ulici vyšla žena. Nervózně se rozhlížela, když zahlédla modré auto pošty, poskočila radostí. Auto dojelo, žena si vyzvedla balíček, nedočkavě zašla do chalupy.
O chvilku později zahrčelo auto, vystoupil z něho muž.
Vešel do kuchyně a zaznamenal rozdělaný balík.
„Došly mi šaty,“ s úsměvem zvedla žena šaty ze židle.
Byly krásné. Fialovo modré květy, čtvercový výstřih, po kolena.
„Ani jsi neřekla, že si objednáváš šaty,“ prohlásil mrzutě a zvedl noviny. Ženě poklesly ruce. Mlčky je sbalila, a šla manželovi servírovat oběd.
„Půjdeš se podívat na tu oslavu? Jestli chceš, tak klidně jdi. Beztak tam budou mít grilované klobásy, máš je přece ráda,“ řekl vlídně muž a žena se usmála.
„To bych mohla, vezmu si ty nové šaty. Mohl bys jít také. Dlouho jsme nikde nebyli.“
„Já nejdu nikam. Seru na ně.“ Pokýval muž hlavou, dojedl oběd a šel si lehnout na gauč do obýváku.
V pozdním odpoledni se žena učesala, oblekla krásné šaty, a s úsměvem se šla ukázat manželovi.
„Já tedy jdu, přijdu tak za hodinu.“
Zadíval se na ni.
„Nojó, už se nemůžeš dočkat, viď? Ty bys klidně šla beze mě? Po těch letech? Nojo, to se za mně stydíš, viď? Jen to přiznej! Už ti nejsem dost dobrej!!! Co si lidi pomyslí? Že snad se rozvádíme, či co?!!“ a to už křičel, naprosto nepříčetný.
Žena se rozklepala, v očích se objevily slzy.
„Máš pravdu, nikam nepůjdu. Raději si vyžehlím prádlo, mám toho velkou hromadu.“
Otočila se, a šla se svléknout. Ruce se jí třásly. Past. Zase past. Kolik jich ještě bude? Není kam jít. Není. Jen…beznaděj. Rozplakala se zoufale...

Po ulici šel mladík. Natáhl se přes plot a surově otrhal květy růže. Popošel kus dál, odhodil je vedle chodníku. Umírající okvětní lístky rozfoukal vítr, který naposledy vdechl jejich nádhernou vůni.