Mlha

Když běžím ve tmě mlhou, cítím se stísněně. Nebojím se ale o své tělo, musím říct, že bubáky nevídám už hodně dlouho - alespoň ne takové ty dětské, co se na mě chystají skočit ze stromu nebo mě z ničeho nic zatáhnout za nohu. V tom úzkém bílém prstenci ale začnu přemýšlet tak nějak hlouběji. Nemůžu z něho pryč. Stěny se pohybují cestou se mnou a nelze jimi uniknout ven. Klusám bublinou, ve které mi vše připadá jasné a zřetelné, ale zbytek světa se schovává ve tmě. Mlčím a pozoruju, jak se vynořuje nová země a stará za mými zády zase mizí. Takhle je asi velké moje porozumění druhým lidem - vidím kousek a neznám nekonečno. Schovávám se někde mezi ostatními a občas se k někomu přiblížím tak moc, že mám pocit, že vidím vše, protože on má před očima přesně to samé. Ale spíš jsme jen oba stejně slepí.