Poločas rozpadu
Poločas rozpadu
záře v oknech protějšího domu,
bude kreslit ještě chvíli,
siluety těch co nepřežili,
výbuch mého atomu.
ze zažloutlé tapety,
zarámovanými pohledy,
stejně jako před léty,
rentgenován.
namodralí andělé,
jak dívka v sukni slaměné,
jak jazyky plamenné,
tančí mezi mými
příbuznými.
pak nad obzory mých nadějí,
bitvy svádějí,
o první letmý pocit štěstí,
o poslední párek s hořčicí.
a já v tomhle pološeru,
položeru, polospím.
ač v jádře snad dobrý,
boj s těmi obry,
co tělo i tvář mou nosí,
málokdy vyhrávám.
tak hledám,
byť snad už jen pozadu,
poločas rozpadu,
mého jaderného odpadu.
Komentáře (3)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk
dá se:) - přečtu si ji znovu, až přijde další vlna, vederná poezie ... co by se dala ještě trochu počesat ... ale taky jen položeru, polospím:))
05.07.2019 11:04:52 | lawenderr
Teda síla ... docela mě to smetlo a moc se ti povedla. Přidávám si k oblíbeným. Díky a ST
05.07.2019 10:35:27 | Polux Troy
děkuji za ten "párek s hořčicí" neboť už jsem byl v té chvíli napnutý jako struna jak to vlastně je a zda dá básník konečně nějaké vodítko? Tak se mi ulevilo a dokonce jsem i pochopil že je to asi taková intelektuální vize o různých sklonech a bytostech v jedné duši žijících. Předposlední sloka je nejlepší.
05.07.2019 09:45:25 | Karel Koryntka