Břízy

Zíral na umaštěné zrcátko, obraz dívky byl zachycen v jasných barvách. Její rty se červenaly jako rozkvetlé vlčí máky a vlasy prosvětlené sluncem připomínaly zlato. Díky její tváři zapomínal na svou podobu, na bledého muže bez úsměvu, na stín bez duše. Třešně zrály pod letním žárem a vyprahlá zem se drolila pod dopady kroků jako křída. Zastavil uprostřed silnice. Žluté obilí šumělo v tichu přerušovaném zpěvem cikád. 

"Vystup si." Silueta uposlechla, šla svou cestou. Její chodidla, byla bosá s kamínky zabodnutými v patách, drobně krvácela. Kráčela po asfaltu se svěšenou hlavou a lahví v ruce. Unaven opřel tvář o volant a počítal do deseti. Svíraje zbraň vystoupil a naposledy pohlédl ke slunci. Vzduch zanechával trpkou pachuť na jazyku, dusil ho. Žal škrtil jeho tepny, vléval se do nich prudce jako jed zmije.

Představa letmého pohlazení, pouhého vískání ve vlasech. Nasedl zpět do auta. Nastartoval a naposled si ji prohlédl, pohyby jejího těla připomínaly tanec, jako by i přes to všechno stále tančila mezi břízami dlouhé dubové aleje.