Chuť pondělka

Je neděle, ale chutná jako pondělí...
Ztrácím chuť. Snídaně byla boj, ale nakonec jsem vyhrál.
Ztratily se mi mé věrné pevné koleje denní rutiny a jsem z toho vykolejen.
I to učení jde z tuha, a to patologie je moje láska - jak říká profesor, pathos znamená jak bolest, tak i vášeň.
Když je řeč o vášni, ta moje zrzavá šelma chtěla borůvky, tak jsem se donutil jít do Billy.
Borůvky neměli, jako bych neříkal, že dnešek je spíš jako pondělí...
Cestou zpátky jsem viděl růst u chodníku pšenici a utrhl si klas.
Její štětiny jsou na omak jako koňské žíně - drhnou, ale přece umí být i hebké...
Koně jsou majestátní, mám rád jejich velké hlavy, silné šíje a těžký dech.
I když na to nevypadají, skrývají v sobě hluboké city - jeden k druhému a k lidem. Někdy si říkám, jestli je někdy trápí, tak jako mě, že tolik lidí nevidí, jak jsou citliví. Š. řekla, že nemám empatii, tím mě pěkně naštvala. Nicméně, když jsem se o tom s ní hádal, P. na to řekl: "Ešus je jinej, ale je náš." S tím asi můžu souhlasit.
Zatím, co píšu, pořád hladím ten klas - mám novou hračku.Nehledě na to, jak moc mě něco vykolejí a jak moc se mi rozbije harmonogram, vždycky mi spraví náladu, když objevím něco nového. Posledně to byla malá sešívačka. Nevěřili byste, jak krásně ta věc cvaká - co se cvakání týče, většina lidí nemá vkus, cvakají si klidně i uskřípanýma propiskama.
Dnešek se nakonec nezdá být tak špatný.
Teda, Ok, svěřuju se klávesnici a píšu asi strašne inkoherentní výplody.
Mně to ale pomáhá - je u toho ticho, můžu si to v klidu rozmyslet a mazat nevhodná slova. Všichni teď řeší roušky na obličej, mně ale dala příroda roušku na srdce a jen málokdy se mi podaří ji na chvíli stáhnout, sdílet se, dát ostatním na jevo, jak moc je mám rád a necítit se sám. Proč je to vlastně jiné? Proč o některých věcech dokážu jen psát? Jako by část mě byla němá...

Ok, jestli jste to dočetli až sem, omlouvám se za ztrátu Vašeho času, ale potřeboval jsem si to napsat a uložit...