Sousedovic dům - 1.

Přestěhovaly jsme se z města na vesnici. Máma říkala, že tady vyrůstala. Vždycky si přála se sem vrátit, ale táta byl proti. Nechtěl o tom slyšet ani slovo. Ale teď už máma může, kam jen bude chtít, když už tu táta není, a já bohužel s ní.

Na vesnici mě to nikdy nelákalo. A proč taky? Nemám tam žádné kamarády a... A vůbec. Je to prostě jen vesnice. Nikde žádná zábava a sousedi jsou divní. Teda spíš soused.

Když jsme přijeli, stál u okna, koukal a schovával se za závěsem. Myslel si, že ho nevidím, ale ten pohled mě pálil do zad. Sledoval, jak nosíme z auta kufry a když jsme vše odnosily, objevil se ve dveřích.

"Ah, noví sousedé. Vítejte!" zahulákal. "Děkujeme," odvětila máma a zmizela v domě. Já zůstala stát u auta a pozorovala jsem ho tak, jak on pozoroval mě. Na obličeji měl jizvy a na jedno oko byl slepý. Pupek mu čouhal zpod bílého tílka a na vršku hlavy měl plešku.

Brzy mi však došlo, že dokud budu stát venku, bude mě dál pozorovat a neodejde. Zmizela jsem proto tedy v domě a začala jsem hledat mámu.

"Mami, mami, mami..."
"Tady jsem, co se děje?" uslyšela jsem její hlas z kuchyně a vydala se za ním. Máma stála u jídelního stolu a z krabice vykládala nádobí.

"Co je ten chlap zač? Ty ho znáš?"
"To myslíš našeho souseda?" podivila se, "Ne, neznám ho. Proč se ptáš?"
"Říkala jsi, že jsi tady kdysi žila, tak mě napadlo..."
"Ano, žila," přerušila mě, "Přímo v tomhle domě. Ale to už bylo dávno. V té době v tom domě žili dva starší lidé a s nimi jejich vnuk. Jeho rodiče zemřeli při autonehodě. Ten kluk byl jediný, co tu nehodu přežil. Byl v mém věku."
"Ty jsi ho znala?"
"Ne, myslím, že ne. Už si to nepamatuju, bylo to dávno. Vem jednu krabici a začni vybalovat. Na povídání bude času dost."

Vzala jsem tedy krabici s nápisem "Emin pokoj" a vynesla jsem ji po schodech do třetích dveří vlevo. Za dveřmi se skrývala postel se dvěma skříněmi a psacím stolem. "Zde je mé království," prohlásila jsem nahlas a zabouchla dveře.

Hodila jsem krabici na postel a otevřela ji. Bylo v něm mé oblečení a můj tajný deník. Asi to zní hloupě, ale pomáhá mi se vyrovnat se smrtí táty.

Když jsem ukládala své věci do skříně, začala mi brnět kapsa u riflí. Sáhla jsem dovnitř a vytáhla jsem telefon. Na display bylo jméno mé nejlepší kamarádky Irmy.

"Tak co nový domov? Jak se ti tam líbí? Jsou tam hezcí kluci?" začala na mě chrlit.
"Jo, je to v pohodě. Akorát náš soused je nějaký divný. Pořád na mě kouká. Nespustí ze mě oči."
"Asi se mu líbíš..."
"Je starší," upozornila jsem ji, ale asi ne úplně ohleduplně.
"Však to nevadí, aspoň je zkušenější," nedala se.
"Není můj typ," odsekla jsem a než stihla něco říct, tak jsem dodala, "A u vás doma je všechno v pohodě?"
"Jo, akorát máma se rozbrečela, když slyšela, že se stěhuješ. Ale znáš ji."

Irma svou mámu moc nemusí, má ji za přecitlivělou a úzkostnou. Často ji leze na nervy. Její máma ale má velké srdce a mě brala jako vlastní dceru.

"Jo, jasně. Musím končit, večer se ti ozvu." Zavěsila jsem, protože jsem zaslechla mámu, jak pod schody něco huláká. Vyběhla jsem na chodbu. Máma stála u dveří s kabelkou přes rameno. "Půjdu do obchodu a asi se trošku zdržím, chci si to tu projít a připomenout si, jak to tu vypadá." Zavřela za sebou dveře a já sešla do kuchyně.

Lednička byla skutečně prázdná, z okénka jsem viděla mámu, jak nasedá do auta a odjíždí. A zpoza popelnic vykoukl soused. Vyběhla jsem před hlavní dveře, abych mu sdělila, že je neslušné takto pozorovat lidi, ale on už tam nebyl.

Stála jsem před domem a rozhlížela jsem se, jestli ho nezahlédnu, když vtom jsem z jeho domu uslyšela hluk.

Nasměrovala jsem si to k jeho domu, abych se ujistila, že je vše v pořádku, ale než jsem stihla dojít vůbec k brance, z domu vyběhl kluk.

Na obličeji měl otisknutou rudou ruku.

"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se ho, ale on se na mě ani nepodíval a šel dál. Vydala jsem se za ním, mířil do lesa, kde si pak sedl pod jeden ze stromů.

Chvíli jsem ho z dálky pozorovala, než jsem došla až k němu. Byl hubený a pobledlý. Tričko měl roztrhané a na rukou a žebrech byly vidět modřiny.

Přistoupila jsem blíž a potichu jsem zopakovala svou otázku. Opět bez reakce.

"Zavolám ti záchranku."
"Nic nepotřebuju," vyštěkl na mě, "Odejdi."
"Ne, nikam nepůjdu," obrnila jsem se. Sedla jsem si proti němu a chytla jsem ho za ruku. Vyškubl se mi.

Seděla jsem tam a pozorovala jsem ho. Po tvářích mu tekly slzy, přes které ani pořádně neviděl.

"Dneska jsme se nastěhovaly do domu, co je vedle toho vašeho," začala jsem svůj pokus s nezávaznou konverzací. "Je to tady opravdu hezké."

Uchechtl se a pak se na mě podíval. "Fakt si myslíš, že zrovna tady to je hezké?" odsekl.

"Ano, je tu hezká příroda a klid."

"Jo, příroda... Hele, proč jsi tady?" probodl mě pohledem.
"Chci se ujistit, že jsi v pořádku."
"Jo, jsem, takže můžeš jít."

Jeho výzvy jsem neuposlechla a opět jsem se ho pokusila chytit za ruku. "Jak se jmenuješ?"
"Ty si s tím vážně nedáš pokoj, že?" zamračil se. "Mám hloupé jméno, neptej se na něj."
"Určitě hloupé nebude. Já jsem Ema," podala jsem mu ruku. Podíval se na ni a pak s neochotou podal tu svou, "Ilja."
"No vidíš, ani to nebolelo a máš hezké jméno. Proč si myslíš, že je hloupé?"
"Říkají to..."
"A kdo?" divila jsem se.
"Všichni. Všichni ve škole."
"Pak jsou oni hloupí. Hele, pojď k nám. Sundáš si to tričko a já zkusím pohledat něco po tátovi, třeba ti to sedne. A dáme si čaj."

Dovedla jsem Ilju k nám a pobídla ho, ať se posadí do obýváku. Mezi tím jsem se snažila mezi všemi krabicemi pohrabat tu s věcmi mého táty. Máma se těch věcí nedokázala vzdát, takže to stále vypadá, jako by byl pořád s námi.

Našla jsem jednu košili a donesla ji Iljovi. Ten si ji hned vyzkoušel a jeho roztrhané tričko jsme vyhodili.

"No vidíš, sedne ti."
"Jo, asi máš pravdu," usmál se.

"Poslyš," začala jsem, když jsme si sedli s čajem do obýváku, "Kdo ti udělal ty modřiny?"
"Nechci o tom mluvit."
"Neboj, neřeknu to nikomu. Přísahám."
"Otec," vytrousil a odvrátil pohled k zemi. "Je trošku agresivní, když se napije."
"A tvoje máma?" napadlo mě.
"Ta nevím, kde je. Otec říká, že to byla kurva. Pořád na ní nadává a opakuje, že až se mu jednou dostane do rukou, tak ji zabije. Naštěstí ale neví, kde je."
"A kdy vás opustila?" Nevěděla jsem, co jiného říct. Sama jsem si ztrátu rodiče zažila a snadné to rozhodně není.
"Nikdy jsem ji nepoznal, takže asi krátce po tom, co jsem se narodil."

Nastala chvíle ticha, oba jsme přemýšleli, každý nad svými rodiči a nad nespravedlností osudu. Vtom ticho přerušilo hlasité bouchání na dveře.

"Máma si asi zapomněla klíče, půjdu otevřít."

Ilja zůstal v obýváku se svými myšlenkami a já zamířila k hlavním dveřím. Otevřela jsem je a stál tam Iljův otec. Opilý, smradlavý a naštvaný.

"Kde je?" vyštěkl.
"Kdo?"
"Ten idiot. Viděl jsem, jak jste sem spolu šli. Tak kde je?" burácel.

Ilja vylezl z obýváku a jeho táta mě odstrčil stranou a vtrhl do domu. Zamířil ke svému synovi a vlepil mu facku. Ilja se na něj vzpřímeně podíval, ale nic neřekl.

"Mazej domu, dělej. Doma si to s tebou vyřídím," burácel, "Co jsem ti říkal? Ty mě vůbec neposloucháš. Vysloveně jsem ti zakázal sem chodit a bavit se s těma lidma."

Ilja prošel kolem svého otce a mě jako duch. Nic neříkal a koukal do země. Neotočil se. Jeho otec ho následoval, ale před tím si mě ještě přeměřil pohledem.

"Co jsi ji vykládal?" štěkal cestou na svého syna.

Zbytek dne jsem vybalovala věci z krabic, než se máma vrátila. Pak jsme si spolu udělaly večeři a sedly jsme si do obýváku.

"Nic se tu nezměnilo," vyprávěla mi nadšeně máma. "Je to pořád stejné. Takové, jaké si to pamatuju. Budeš muset někdy vyrazit se mnou, ať ti to můžu ukázat."

"Jo, někdy půjdu," odpověděla jsem mimoděk. "Víš, ten soused. Dneska byl u nás."
"Opravdu?" podivila se máma. "A co chtěl?"
"Má syna, řekla bych, že zhruba v mém věku."
"Vážně? A je hezký?"
"Hezký?" udivila mě otázka. S mámou se obvykle o těchto věcech nebavíme.
"Řekla bych, že už jsi ve věku, kdy by tě kluci mohli zajímat. Bylo by fajn, kdyby sis tady někoho našla. I já jsem tady poznala tvého otce a bylo mi tolik co tobě."

Nechtěla jsem se s mámou bavit na tohle téma. A o tátovi taky ne. Ještě jsem toho nebyla schopná.

"Moc jsme si nepopovídali. Jeho táta si ho brzy odvedl. Asi se mu moc nezdáme."
"Opravdu? Nevadí, zítra za ním zajdu a napravím to. Třeba ocení moje lasagne," zaštěbetala s nadšením.
"Nemyslím si, že tohle dokáže ocenit."
"Nesmysl. Mým lasagním nikdo neodolá. Na ně jsem sbalila nejednoho kluka a napravila nejedno přátelství."
"Počkat. Nejednoho kluka? Myslela jsem, že jsi měla jen tátu."

Máma se uchechtla a trošku se ji začervenaly tváře. "No, měla jsem celkem dva kluky. Před tátou jsem poznala ještě někoho. Ale nebylo to nic vážného. Jen takový krátký románek. Až do tvého táty jsem se zamilovala a už s ním i zůstala."

"A kdo to byl?" vyzvídala jsem s očima vykulenýma a upřenýma na mámu.
"Nedala by sis ještě?" obrátila svůj pohled na můj prázdný talíř, který mi vzala z rukou a zamířila do kuchyně.

Vyskočila jsem z gauče a vydala se za ní. "Kdo byl ten druhý kluk?" zopakovala jsem svou otázku, ale máma předstírala, že ji neslyší.

"Nedostala jsi nějaké úkoly ze školy?" zeptala se namísto odpovědi.
"Ne, do školy jdu poprvé až zítra."
"Aha, to je pravda. Měla bys jít dneska dřív spát, ať nejsi unavená. Takže žádné ponocování."

Její odpověď mi přišla spíš jako trest za mé dotěrné, všetečné otázky. Jenže psaní si pod peřinou nepozná, když bych byla potichu.

S kamarádkou jsme si vyměňovaly vzkazy, ve kterých jsem ji popsala, co jsem si ten den zažila. A obě jsme se shodly na tom, že máma něco tají.

Kdo byl mámin první? Proč mě Iljův otec nespustí z očí a nechce, aby se semnou jeho syn bavil? - Nad těmito otázkami jsem přemítala, dokud jsem neusnula.