Sousedovic dům - 2.

Ve škole se učitelé předháněli s tím, kdo mi naloží více úkolů. "Nedá se nic dělat, přestoupila jsi z jiné školy, takže si musím prověřit tvé znalosti, ale neboj se, není toho moc..." Jejich chlácholení na mě ale nepůsobilo, když každý přišel s tak pěti zadáními.

Posadili mě do lavice s jednou holkou, které přišlo zajímavější vyrývat nůžkami do stolu srdíčka, než právě probíraná látka. Vlasy měla růžové a v puse žvýkačku. Nehty dlouhé, že by s nimi mohla otevírat konzervy a výstřih tak hluboký, div klukům nevypadly oči z důlků. Samozřejmě tato třída byla její rajón a já nevítaný host. Což se potvrdilo na konci první hodiny, kdy mi do vlasů nalepila žvýkačku.

"Proč jsi to udělala?" Snažila jsem se sundat si ji z vlasů, ale nešlo to.
"Abys pochopila, kde je tvé místo," řekla s posměškem a brala si novou žvýkačku.

Vyškubla jsem ji nůžky z rukou a ustřihla jsem pramen svých slepených vlasů. Celou dobu mě sledovala a smála se, udělala takový rozruch, že se všichni začali dívat našim směrem. Otočila jsem se k ní a tu žvýkačku jsem přilepila do jejich vlasů. "To, abys věděla, kde je tvé místo."

Vstala jsem a odešla jsem na záchodky. Cestou jsem slyšela, jak se všichni smějí. Prohlédla jsem si své vlasy a naštěstí to nebylo tak hrozné. Vytáhla jsem z kapsy sponku a ten zbytek pramínku jsem schovala pod ostatní vlasy.

V té chvíli tam přišla i Růžovka se žvýkačkou ve vlasech. "Hele, docela ti to sluší. Ta žvýkačka ladí s tvou barvou vlasů," smála jsem se. Růžovka mě probodla pohledem, přistoupila k vedlejšímu umyvadlu a zkoušela tu žvýkačku odstranit pod tekoucí vodou.

Po chvilce marného snažení se na mě otočila, "Tak hele. Nebudeš mě takhle ponižovat, je ti to jasné?"
"A ty mě snad ponižovat můžeš? Pokud mi cokoliv uděláš, tak si pamatuj, že ti to vrátím." Růžovka se na mě uculila a dál zkoušela dostat z vlasů žvýkačku. Nakonec to vzdala a hodila si přes hlavu kapuci od mikiny.

"Za to, co jsi mi udělala, budeš pykat," a s těmito slovy odkráčela pryč.

Když jsem se vrátila do třídy, všimla jsem si, že tam přibyla další tvář. Byl to Ilja. Seděl v poslední lavici v koutě, schovaný pod mikinou a sám.

Posbírala jsem si věci a přestěhovala je k jeho lavici. Sedla jsem si vedle něj, když na mě promluvil, "Tohle není dobrý nápad."

Podívala jsem se na něj, "To je mi hezké uvítání."
"Se mnou spadneš do problémů, vrať se do své lavice."
"Tohle je teď má nová lavice," nedala jsem se. "A jak to, že jsem tě tady neviděla na první hodině?"
"To neřeš. Ne tady."

Kluci z lavice před námi se otočili směrem k nám. Oba si mě přeměřili pohledem a pak se začali smát, "Ty máš novou holku? Není na tebe moc hezká?"
Propíchla jsem je pohledem. Než jsem však stačila něco říct, kluk přede mnou mi položil ruku na mnou, "Zlato, s ním se nezahazuj, nechceš si radši sednou mezi nás?"

To mě rozpálilo do běla, "Ne, to opravdu nechci. A vy byste si měli hledět svého."
"Óó, tak pán si našel ochranku," se smíchem se otočili ke své lavici.
"Tak ti teda pěkně děkuju," zašklebil se Ilja. Dál už se mnou odmítal mluvit, takže jsem si zbytek dne hleděla svého, abych ho nechala vychladnout.

Po skončení vyučování však někde zmizel a já šla domu sama. Bylo to zvláštní, protože jsme končili stejně a žijeme hned vedle sebe.


*

Někdo zaklepal na dveře. Rozmrzelý Gregor seděl ve svém křesle ve vytahané košili a sledoval fotbalový zápas. "Zajdi otevřít, jsi snad hluchý?" zaburácel, ale nikdo se neozval. Po chvíli přemýšlení, jestli má cenu vůbec vstávat, nakonec zvedl svůj obtloustlý zadek a dobelhal se ke dveřím. "Kdo je tam?"

"Jsem vaše nová sousedka, včera jsme se viděli. Přinesla jsem vám lasagne," zašvitořil sladký hlásek. Otrávený Gregor otevřel dveře, "Co chcete?"

"Včera prý u nás byl váš syn, bohužel jsem neměla tu příležitost ho poznat, ale prý je velice milý. Ostatně jsem vám donesla své proslulé lasagne a..."
"Skvělý, tak mi je dejte a odejděte."
"Samozřejmě, ale myslela jsem, že byste mně mohl pozvat na kafe, abychom se mohli lépe poznat."
"No, vlastně proč ne... Pojďte dál."

*

Zadýchaný Ilja utíkal jako o život. Byli mu v patách. Les však znal lépe jak své vlastní boty, v podstatě v něm vyrůstal a znal skrýše, o kterých jiní nevědí. Netrvalo dlouho a zmizel jim z očí. Marně obcházeli okolí, až to nakonec vzdali.

Ilja ještě chvíli čekal ve svém úkrytu, aby se ujistil, že jsou vážně pryč a pak se vydal domů.

"Kde jsi byl tak dlouho?" vyštěkl Gregor.
"Nikde."
"Zase tě zmlátili?" prohlížel svého syna, který byl celý umazaný od hlíny. "Jak si tohle můžeš nechat líbit? Ty snad ani nejsi můj syn!" Po krátké odmlce a hloubavému rozvažování, si nakonec řekl, že to tak nenechá. Popadl Ilju za rameno a táhl ho do sklepa.
"Co to děláš? To bolí," snažil se mu Ilja vyškubnout.
"Mlč už," vyzval svého syna rázně. "Teď budeš poslouchat přesně, co ti řeknu. Neboj, já z tebe chlapa udělám."

*

Když jsem dorazila domu, byl dům opuštěný a já měla klid na učení. Nechtěla jsem ale v něm být, takže jsem popadla knihy a vydala se na zahradu, kde byla na stromě zavěšená houpačka. Sedla jsem si na ní a ponořila jsem se do učení.

Když se začalo stmívat, došlo mi, že jsem ztratila pojem o čase. Začalo být už docela chladno, a tak jsem se vrátila domů. Máma ale byla stále pryč.

Zkusila jsem ji zavolat na telefon, abych se ujistila, že je v pořádku, ale nikdo to nevzal. Říkala jsem si, že asi taky ztratila pojem o čase stejně jako já, a tak jsem se do postele poslala sama. Jenže to nešlo. Chtěla jsem mít jistotu, že se vrátí v pořádku, a tak jsem zůstala v obýváku a dívala se na televizi. Brzy se mi ale začaly klížit oči a já usnula.