Dopingem k vítězství

Dopingem k vítězství


Doping v profesionálním sportu je věčné téma a často se na nás z televize či novin valí informace o jeho používání s blížící se velkou sportovní akcí. Rozebereme si tety něco z historie tohoto sportovního nešvaru. Na úvod se podíváme na královnu dopingu – cyklistický třítýdenní závod Tour de France, též zvaný Stará dáma, který se jezdí ve Francii už od roku 1903.
Milovníci silniční cyklistiky si živě vybavují, jak v příkrém stoupání drtí Lance Armstrong Marca Pantaniho (vítěze ročníku 1998) a už o pár dní později se skleničkou šampaňského v ruce na legendární Avenue des Champs-Élyées slaví již svůj druhý titul šampiona Tour de France (nakonec získal 7 titulů). Odborníci se shodli, že něco takového nemůže být snad možné. Slavné „mučení“ Pantaniho se odehrálo v roce 2000. Lance Armstrong již kraloval v sezoně 1999, která byla po dopingovém skandálu v sezoně 1998 nazvána Rokem obnovy, kdy se měl z cyklistického sportu zcela vymýtit jakýkoliv doping. Armstrong, který se k cyklistice vrátil po vítězném boji nad rakovinou varlat (s metastázemi na mozku a plicích) byl miláčkem USA a celého cyklistického světa se spoustou vlivných známostí. Nezasvěceného pozorovatele by nenapadlo, že by používal zakázané látky, zvláště po tom, co bylo jeho tělo doslova ničeno agresivní chemoterapií. Lance byl asi nejtestovanější jezdec na doping v historii Tour de France. Test byl vždy negativní. Spousta lidí se ptala, jak mu to mohlo tak dlouhá léta procházet. Odpověď je jednoduchá – měl kolem sebe špičkový realizační tým v čele s italským doktorem Michelem Ferrarim, který si liboval v číslech a tabulkách a v cyklistických kruzích byl známý jako Testarossa.
Doktor Michele Ferrari má již dnes zakázáno angažovat se v jakémkoliv sportu. Dávno před spoluprací s Lancem Armstrongem a jeho týmem US Postal Service byl mezi lékaři považován za velice kontroverzní osobu. Mezi jeho výroky zazněl třeba tento: „O doping jde jen tehdy, pokud testy doping odhalí.“ Doktor Michele Ferrari se specializoval především na využívání erytropoetinu (EPO), jež v kódované řeči jezdci týmu US Postal označovali jako Edgar (podle básníka Edgara Allana Poeho). Jedná se o lidský hormon, který podporuje tvorbu červených krvinek a tím pádem lepší okysličení organismu během fyzické zátěže. Doktor Michele Ferrari měl přístup k testům na EPO a trávil spoustu času pokusy, jak je oklamat. Na základě těchto Ferrariho testů si později jezdci EPO píchali v malých dávkách přímo do žíly namísto pod kůži. Erythropoetin tak rychleji vyprchal z těla a testovaní jezdci se tak jevili jako „čistí“. K aplikaci erythropoetinu využívali tenké a krátké jehly se stříkačkou, které původně slouží k aplikaci inzulínu. Problémem můžou být nežádoucí vedlejší účinky mezi než patří především zahušťování krve a tím vyšší nápor na výkon srdce. To může vést ke krevním sraženinám a v krajním případě i k selhání srdce. Kromě samotné aplikace erythropoetinu si jezdci pod lékařským dohleden jeho množství zvyšovali také tzv. autotransfuzí, která je sice v cyklistice zakázaná již od roku 1986, ale při testech téměř neodhalitelná. Jezdci si takto odebrali určité množství krve, kterou v chladu uskladnili např. po dobu tří týdnů a před závodem si ji opět aplikovali transfuzní cestou. Při této autotransfuzi opět došlo k nárůstu erythropoetinu v krevním oběhu. Samozřejmě nešlo jen o erytropoetin, ale o celou škálu zakázaných látek. Těmito látkami byly především testosteron a kortizon. Lance Armstrong o sobě často a rád (zřejmě i pravdivě) prohlašoval, že je nejtestovanějším sportovcem v historii sportu. To, že byl usvědčen z užívání dopingu až v roce 2012 (sám se přiznal v pořadu Oprah Winnrey Show) jen dokazuje, jak dokonalý dopingový program v režii doktora Michele Ferrariho cyklistická stáj US Postal Service měla.
Doping samozřejmě není fenoménem dnešní doby a netýká se jenom profesionální cyklistiky. Největší dopingovou velmocí s propracovaným systémem byla asi komunistická NDR (Německá demokratická republika) se svým programem STÁTNÍ PLÁN 14.25 . Pozadu samozřejmě nezůstával Sovětský svaz a Československo. Ostatně i státy z druhé strany železné opony zkoušely, jak nejlépe pomocí chemie vyladit formu sportovců. Ti nejlepší týmy i jednotlivci měli kolem sebe týmy špičkových lékařů a vědců, kteří v laboratořích vyvíjeli různé přípravky a experimentovali s s dávkováním a rizikem odhalení pomocí testů. Tyto lékařsko – vědecké týmy měly nezřídka podporu státu. Není bez zajímavosti, že za pouhé dvě dekády získala NDR 519 olympijských medailí, z toho 192 zlatých. V roce 1965 durynská firma Jenapharm vyvinula vysoce účinný anabolický steroid Oral-Turinabol a STÁTNÍ PLÁN 14.25 se tak mohl rozjet na plné obrátky. Známý je případ atleta Andrease Kriegera (před změnou pohlaví atletka Heidi Krieger), který pod lékařským dohledem dostával anabolika už od šestnácti let.
NDR mělo též ESA-System – program na vyhledávání talentů. Lékaři u dětí na prvním stupni detailně zkoumali jejich fyzické parametry a dědičné dispozice na jejichž základě pak děti rozdělovali do sportovních škol. Podle zjištěných údajů pak děti rozdělovali na ty, co půjdou dělat vytrvalostní běh, gymnastiku, atletiku, plavání atd. Otázky typu „Který sport by si chtěl dělat?“ se nepokládaly.
V NDR (stejně tak i v Československu) fungoval speciální testovací program, ve kterém sportovci před velkou akcí (např. Olympijské hry) museli projít tajnou domácí lékařskou kontrolou. Sportovec, který měl naměřeny vysoké hodnoty zakázaných látek se ze soutěží odhlásil s odvoláním se na nemoc či zranění.
Za povšimnutí stojí srovnání NDR a Československa na Olympijských hrách v letech 1968 – 1988. Zatímco NDR (16 mil. obyvatel) získalo 519 medailí (192 zlatých), tak Československo (15 mil. obyvatel) získalo pouze 69 medailí (18 zlatých). V té době v Československu samozřejmě též existoval státní program na dopingovou podporu sportovců, ale nepoměr v získaných olympijských medailích ukazuje, nakolik byl program z NDR propracovanější. V té době NDR záviděl i dopingem proslulý Sovětský svaz.
Problémem těchto státem řízených programů, ať už v Československu, NDR či v Sovětském svazu bylo, že v totalitním režimu neměli špičkoví lékaři téměř možnost spolupráci odmítnout. Je ovšem otázkou, kolik by jich odmítlo, kdyby tu možnost měli. Lákavá byla vidina nejen finanční, ale i možnost výjezdu do jinak zakázaných exotických destinací a možnost zisku zahraničního zboží, které nebylo možné na východní straně železné opony běžně sehnat. Za porušení lékařské etiky lze však považovat především to, že lékaři o zakázaných látkách běžně sportovcům referovali jako o neškodných vitamínech. Co se Československa týče, problematika je zajímavě vystižena v českém filmu Fair play z roku 2014, který pojednává o atletech v osmdesátých letech připravujících se na letní olympijské hry v Los Angeles, jež se konaly (nakonec bez účasti sportovců z východního bloku železné opony) v roce 1984. Jednu z hlavních rolí zde „hraje“ anabolický steroid Stromba podporující hojení rozličných poranění. Strombou se též léčí atrofie svalů, a tak jejím používáním lze u zdravých sportovců vypěstovat supersvaly.
Kapitolou samu pro sebe je kulturistika, kde je doping téměř povolen – nedělají se důmyslné testy na zakázané látky. O to nebezpečnější tento sport může být, protože kulturisti často nevyužívají lékařských odborných týmů a zakázané látky si shánějí většinou na vlastní pěst. Zároveň ale tedy nejsou pod odborným lékařským dohledem. Krom literatury o tréninku a stravování bývá často výbavou kulturistů i řada odborné literatury určené pro lékaře a zdravotní sestry. Není samozřejmě žádným tajemstvím, že kulturisti se „na férovku“ s lékaři baví o přínosu a vedlejších účincích zakázaných látek. Krom typických látek, jež kulturisté používají (růstový hormon, testosteron atd.) je též velice často zneužívaný inzulín – hormon snižující hladinu cukru v krvi běžně využíván diabetiky. Zároveň se však jedná o jeden z nejvíce anabolických hormonů v těle, která krom nárůstu svalů tvoří obrovský prostor pro regeneraci.
Ve sportech, kde se na rozdíl od kulturistiky jde po dopingu tvrdě (např. ve již zmíněné cyklistice), se lékaři nezaobírají jen myšlenkou, jak zvýšit sportovcův výkon a výdrž, ale i problematikou, jak co nejefektivněji zakázanou látku z těla dostat před očekávanou dopingovou kontrolou. V tomto případě se osvědčily antidiuretika, které z těla odplaví zbytky zakázaných látek. K antidiuretikům se sportovci většinou musí dostat opět cestou lékaře.
V případech, kdy lékaři předepisují léčivé látky za jiným účelem než léčebným samozřejmě porušují Hyppokratovu přísahu, kterou složily po absolvování medicíny.
Nyní bych se chtěl zaobírat mým osobním pohledem na věc v oblasti používání zakázaných látek v oblasti sportu. Je nutné se zamyslet nad tím, jestli lékaři přistupují ke zneužívání léků za účelem obohacení se, zvědavosti nebo je donutí existenční podmínky (finanční), či jsou třeba i vydíráni. Ani jeden z důvodu není samozřejmě omluva, ale po lidské schránce je třeba k těmto důvodům přihlížet.
Doping je starý jako sport samotný a sportovci si vždy hledali cestu, jak si pomoci k lepším výkonů, ale těch dávných dobách nehráli hlavní roli lékaři. Změnilo se pojetí sportu, mentalita lidstva, možnosti využití dopingu i motivační cíle. Na téma dopingu jsem vedl mnoho debat a vyslechnul spousty různých názorů. Jako hodně naivní mi připadl návrh, že by mohli být dvě kategorie sportu. Sport, ve kterém by byl doping legální a sport, kde by byl doping nelegální. Něco takového mi připadá jako úplná utopie. Je víc než jasné, že i ve sportu, kde by byl doping ilegální, by chtěli sportovci vítězit „za každou cenu“. Když to zlehčím tak řeknu, že Marx a Engels měli také dobrý nápad, ale mimo papír to nefungovalo. Zkrátka, lidská mysl není nastavena tak, abychom byli všichni na stejné úrovni, ale naopak je přirozené, že jeden jedinec chce druhého jedince převyšovat a je jedno, zda se jedná o sociální podmínky či jen o sportovní výsledky.
Často se v oblasti dopingu zmiňují lékaři, ale problematika se týká i oblasti lékáren a jiné možné distribuce zakázaných látek. Ze své zkušenosti vím, že sehnat přípravky pro zvýšení výkonosti není žádný problém. Sám jsem si v jistou dobu dopingem ve sportu pomáhal. Bez jakýchkoliv problému jsem si doping obstaral v Kanadě a s troškou námahy, ale celkem též bez problémů v České republice. Stejně jako sportovce motivuje vítězství, tak pracovníky ve farmacii motivují finance, které jsou v této oblasti mírně řečeno velké. V kolotoči dopingu tedy nejsou zapojeni jen sportovci a lékaři, ale i jiné podpůrné složky z oblasti farmakologického průmyslu (např. již zmíněná firma Jenapharm v období sportovní nadvlády NDR).
Osobně si myslím, že doping ve sportu, a to jak v profesionálním, tak i amatérském nebude vymýcen nikdy. Máme sice vědce a lékaře, kteří vymýšlí důmyslné způsoby, jak zakázané látky v těle sportovců odhalit, ale máme také vědce a lékaře, kteří vymýšlí způsoby, jak dokonalé testy na doping přelstít. V nadsázce lze říci, že dobří vědci a lékaři se snaží doping odhalit, ale špičkoví vědci a lékaři jsou najati sportovními týmy a jejich úkolem je sportovce ochránit před pozitivním výsledkem dopingového testu. Dlouhodobá situace je taková, že doping je několik kroků před testy a platí rovnice: čím důmyslnější testy, tím důmyslnější doping.
Nepochybuji o tom, že v celosvětovém měřítku nemálo, především mladších sportujících lékařů výhod svého povolání zneužívá a zvyšuje si takto svoji fyzickou kondici. Stejně tak si jistě mnoho lékařů už za dob svého studia pohrávalo s myšlenkou pracovat pro nějaký sportovní tým, kde bude jejich pracovní náplní péče o sportovce a to i jeho výkonnostní růst. Pokud se jedná o jedince, kteří jsou jako výše zmíněný italský doktor Michele Ferrari posedlí tabulkami a zvyšováním fyzické kondice, může se stát, že jejich pracovní náplň nebude ani tak o léčení jako spíš o „chemii“. Ty nejlepší sportovní týmy (ať už se jedná o cyklistiku, atletiku či bojové sporty a další) mají dost financí na to, aby se lékařům vyplatilo pracovat spíše tam než v lékařských zařízeních. Stejně jako v jakékoliv ordinaci platí, že lékař má k dispozici zdravotní sestru, i tady se může stát, že sportovní tým nebo i tým kolem individuálního sportovce bude kopírovat model zdravotnického zařízení a bude zde zakomponována jedna nebo více zdravotních sester. Pracovní smlouva pak bude jistě ošetřena tak, aby zdravotní sestra pod hrozbou finančního postihu nemohla vynášet interní informace týmu.
O sportovním dopingu se často mluví v souvislosti s vysoce fyzicky náročnými sporty, ale co třeba golf, šipky či lukostřelba? I zde je prostředí prolezlé zakázanými látkami. Nejedná se sice o růstové hormony, testosteron, EPO a podobně, kde by jejich využití bylo zcela liché, ale spíše o betablokátory, které mohou zabránit třesu rukou, což je v těchto sportech problém, který nemalou měrou rozhoduje o výsledku. Obzvláště u sportovních šipek, které mají v současné době vysokou popularitu (obzvláště na britských ostrovech) a rostoucí potenciál – často se už vysílají TV přenosy z šipkařských turnajů, je možné, že týmy kolem hlavních hvězd ( např. nizozemský Michael van Gerven nebo skotský Gary Anderson) nabídnou „lékařská“ pracovní místa. Pokud se už však tak neděje. Je to ovšem pouze má domněnka a rozhodně netvrdím, že by Michael van Gerven či Gary Anderson byli zařazeni v nějaké formě šipkařského dopingového programu.
Nyní bych rád objasnil můj názor na to, jestli by se měl doping ve sportu povolit nebo se naopak zpřísnit jeho potírání. Asi budu trochu kontroverzní, když řeknu, že bych ho po dovršení plnoletosti sportovce povolil. Na jednu stranu by se ušetřilo spoustu peněz, kterými se musí financovat různé protidopingové organizace jako třeba výše zmíněná USADA, vývoj testů, testy samotné, personál provozující zajištění vzorků atd. Na druhé straně stojí riziko ohrožení lidského života či zdraví. Každý profesionální sportovec by ovšem musel projít několikahodinovým školením o problematice dopingu. Na těchto školení by byl seznámen s rizikovými faktory, které doping obnáší. Možná by stálo za zvážení zavedení odborné zkoušky z problematiky dopingu a jeho vliv na lidské zdraví. Až po složení této zkoušky by se mohl sportovec věnovat své profesionální kariéře. Potvrdilo by se tak, že si je vědom zdravotních komplikací, ke kterým může dojít po používání dopingu a činí tak ze své svobodné vůle. Další výhodou by bylo, že by pak sportovci v důchodu, kterým doping více, či méně poškodil zdraví nedělali ze sebe v médiích trapné šašky a netvrdili, že si nebyli vědomi faktu, že látky, které jim lékaři aplikovali byly zakázané. Nebo nešířili směšné výpovědi o tom, jak si mysleli, že tekutý obsah v té ampulce, který si každodenně pomocí injekční jehly zaváděli do těla byl pouze vitamim B 12. Nebudu v tomto článku jmenovat, ale podobné ubrečené výpovědi sportovců už jsem četl.
Slyšel jsem od „hospodských komentátorů“ spoustu řečí o tom, jak byl Lance Armstrong špatný, protože dopoval, že ruští sportovci jsou nemorální, protože využívali státem řízený doping, že NDR byla dopingové peklo, že sestry Williamsovy určitě „sypou“ a že nejhorší ze všeho je, jak se takovým věcem zaprodávají lékaři, kteří mají primárně léčit a zachraňovat lidské životy, nikoliv snažit se z lidí pomocí chemie dělat roboty. V podstatě mají ve všech bodech pravdu. Ale nebuďme pokrytci a položme si otázku. Opravdu by sportovní diváky bavilo sledovat sport vymýcený od dopingu, který by se výkonnostně vrátil o 50 let zpět? Mě ne.
Na závěr bych se ještě vrátil k Rusům využívající státem řízený doping. K tomuto využili Rusové obrovské sportovní centrum se špičkovými lékaři a dalším nelékařským zdravotnickým personálem, kde sportovci ladili svoji formu pomocí těch nejlepších dopingových přípravků jaké si lze jen představit. Rusko má svoji zvláštní vítěznou mentalitu a tak i lékaři a další nelékařský zdravotnický personál se cítili jako součást sportovních týmů. Na zimní olympiádě v jihokorejském Pchjongčchangu v roce 2018 (poté i v roce 2022 v čínském Pekingu) byli Rusové Mezinárodním olympijským výborem potrestáni systémem kolektivní viny a nesměli vystupovat pod ruskou vlajkou a museli vzít za vděk vlajkou neutrální. Pokud by se jednalo o USA či jiný západní stát, jsem si jist, že trest kolektivní viny by Mezinárodní olympijský výbor neuplatnil. Jenže dnešní módou je považovat Rusko za původ všeho zla. Tehdy se ruský hokejový tým dostal do finále, kde na něj čekal další finalista - zázrak turnaje Německo. Nejsem žádný fanoušek Ruska a ni jeho národního týmu. Pokud nehraje zrovna Česká republika, fandím outsiderovi, což v tomto případě bylo Německo. Přesto jsem měl radost, když nesmyslně celoplošně trestané Rusko vyhrálo. Neměl jsem radost z vítězství Rusů, ale z porážky politikaření Mezinárodního olympijského výboru, protože na rozdíl od dopingu politika opravdu do sportu nepatří.


Redneck