Nováček na vysoké

Anotace: omylem jsem nahrála jen půlku, už je to spravené

V dnešní době každý říká, že jsme přehlcení informacemi. Jsme, no. Ale furt je plno věcí, které vám nikdo neřekne, nedočtete se je, ani je nikde nezaslechnete.

  Tak třeba, že když máte dovolenou na houby, během té dovolené, vám to možná ani nebude připadat. Znáte to, uvíznete ve víru událostí. Sice se změní téma z: jak si nejvíc užít a co chcete, třeba na: kde je nejbližší otevřená lékárna a co když nás někdo seřve. Ale zůstanete přítomni v okamžiku, a ty vazby mezi vami a tím, s kým jste tam, to nějaké udělá. Vlastně se najednou nastavíte na z hodiny na hodinu, a to že by vás mohlo mrzet, co se vlastně děje, vás pravděpodobně ani nenapadne. Háček vězí v tom, že vám to dojde později. Třeba cestou domů, nebo až když tam dorazíte. A možná dokonce teprve až se vrátíte do práce. Akorát je to pak o to horší.

  Další věc, kterou vam nikdo nepoví, je, že po maturitě během těch 4 měsíců prázdnin, se nebudete mít k čemu hlásit. Jak to myslím? Chápu, může to znít divně. Porozumějme si; vaše střední už je díky bohu za vámi. V podstatě jste se odtamtud vymazali. Vaše jméno přestalo figurovat v jakémkoliv seznamu, vaše třída je v rekonstrukci, přezůvky vám leží doma v botníku, většina vašich spolužáků vás odsledovala na Instagramu. Tomu, kdo nastoupil do zaměstnání gratuluji, vy tuto informaci budete zpracovávat jinak. My, co jsme úspěšně splnili podmínky přijímacího řízení a dostali se na vysokou, jsme se ale v podstatě ocitli v prázdnu. Ano, taky jsem v přihlášce odklikla tlačítko zápisu (někteří si tam možná skrz to zajeli) . Dokonce jsem běžela na poštu vyřídit si identitu občana, takže mi systém začal svítit zeleně. Stejně však nemám pocit jakéhosi začlenění. A když se mě někdo zeptá, kam chodím do školy a co dělám, častěji odpovím že mám brigádu a prázdniny, než název svého oboru a zkratku univerzity. 

Úzce navazující je fakt, že se vás všichni budou furt na všechno ptát. Co maturita, tady je dav vašich blízkých, kamarádů, známých a cizích, ti mají teprve záludné dotazy. Kam jdeš na školu? Do jakého města? Na jaký obor? Kde budeš bydlet? Jak to to máš z bydlení daleko do školy? Budeš se na víkendy vracet domů? Kolik ti budou přispívat rodiče? Znáš tam někoho? Kdy ti začínají přednášky? Těšíš se? Je v tom čistá dobrá vůle a zájem, o tom žádná. Bohužel jsem člověk, který když se něčeho bojí nebo ho něco trápí, spíš o tom nemluví. Občas třeba ani se svými blízkými. A taky ty věci řeším dost nárazově. Kousnu se a splním je, smažu ze svého to-do listu. Upřímně, mi je z tohohle vodopádu otázek strašně těžko. 

Taky vám nikdo nepoví, že ta sláma, kterou se mi naplnila hlava po uklidnění se ze všeho toho tlaku posledních dvou školních let, se může kdykoliv zase vytratit, a hlava se zaplní myšlenkami. Asi do minulého týdne jsem jela na volnoplyn. Teď se mi zničehonic začaly zdát strašný sny. Skoro úplně každou noc. Jednou jedu na vlak bez kufru, pak nás být nemá okna, nebo taky řeším zloděje kol. No a tím, že o těch věcech zas tak moc nemluvím, šířím všeobecný dojem, že jsem nad věcí nebo možná spíš apatická. Nevím, asi bych zase měla začít filtrovat, nebo spíš sdílet. Takhle pravděpodobně odfiltruju sama sebe, nebo svůj spánek minimálně.

  Dnes ráno jsem se s přítelem loučila se slovy: já nechci do *toho mého univerzitního města*. Jestli v tom taky někdo plavete, vůbec nejste sami. Co takhle raději plavat společně?