Strom zapomnění a melodie tří bohů

S hudbou na duši kráčel dál lesem Zapomnění, přesto mu jeho kroky nepřipadaly ztracené. Nebylo v nich zoufalství, nebylo v nich prázdno, jen tichá houževnatost, tvrdohlavost i vytrvalost. S každým krokem se nořil hlouběji do tmy, avšak nezalekl se. Věděl, že světlo a tma nejsou nepřátelé, jen dvě části stejného celku. Byly jako nádech a výdech, jako struny v napětí, které v okamžiku doteku souzní v tón jediný. Vítr mu tančil kolem ramen, pěl neslyšné melodie, nesl s sebou ozvěny jmen, která kdysi měla váhu po celého světě. Každý list, každý záchvěv větví nesl v sobě tisíce příběhů a on, stín v krajině snů, byl jejich posluchačem. Nevěděl, zda ho les přijal, nebo polapil, na tom ani nezáleželo. Protože v této temnotě byla hudba. Melodie, která byla mostem mezi věčností a pomíjivostí, mezi egem a obětí, mezi zapomenutím a vzpomínkou.

Ticho lesa přerušil náhlý šum, velmi zvláštní, sotva znatelné zašustění, které se propletlo mezi větvemi jako tajemný vzkaz. Nebylo prudké ani varovné, spíše něžné, téměř důvěrné, jako kdyby samotný les náhle pootevřel ústa a tiše vydechl. Kroky poutníka ustaly. Vzduch kolem se zdál být najednou hutnější, naplněný známou přítomností, kterou nedokázal zcela uchopit. Zvedl hlavu, pomalu, s téměř posvátnou úctou, jako by se obával, že prudký pohyb by mohl rozehnat cosi křehkého a neuchopitelného. V té chvíli to spatřil – pohyb. Jen letmý, sotva postřehnutelný záchvěv stínu, který se proplétal mezi kmeny, v šepotu listí, jako tichý svědek věčnosti. Nebyl ostrý ani zřetelný, spíše rozmazaný, snový, téměř prázdný, jako když měsíc pohlédne do vodní hladiny a jeho obraz se v ní zachvěje. Byl to jen klam světla, nebo se v těchto stínech opravdu skrývala vůně? Hrudník se mu nepatrně zvedl v hlubokém nádechu. Někde nad ním, v korunách prastarých stromů, se cosi vznášelo. Nebylo to zřetelné, ale cítil to. Jakýsi lehký pohyb, záchvěv něčeho neviditelného, možná jen hry světla a stínu, možná však něco víc. Zašepotal křídly. Nebylo možné říct, zda to byl skutečný zvuk, či jen dojem, který pronikl do vědomí bez jediného slova. Vydal se tím směrem a les sám odpovídal na jeho kroky.

Letíc skrz větve, kmeny, mechy i zvěř nedaleko ozvěnu uslyšel znovu. Křídlem drobně mávnul, jako by zdravil vodní vílu, vydal se vpřed za neznámým zvukem. Zastavil se na mýtině, kde světlo proplétalo své prsty mezi větvemi, malovalo na zem vzory prastarého obřadního tance. Bylo to místo, kde se setkávala tma se světlem, kde si navzájem podávaly ruce a kráčely bok po boku, existence si užívaly. Teprve v té chvíli pochopil – zapomnění není koncem, stejně jako tma není nepřítelem. Je to jen přechod, jiný druh existence. Stromy kolem něj se zdály být víc než jen němými svědky. Byly to strážci vzpomínek, nesly v sobě jizvy duší, které svět opustil. Každý letokruh byl příběhem, každý padlý list písní, která kdysi zněla, než ji vítr roznesl, o kus, opodál. Natáhl ruku a dotkl se kůry jednoho ze starých bílých obrů, jenž stál uprostřed mýtiny. Pod prsty ucítil chlad i teplo, drsnost i hladkost – protiklady, jež se spojovaly v jednotu, stejně jako Pán lesa se svou lesní Paní. Stejně jako světlo a tma, jako dva vlci. Tam někde v dálce na obloze; někde hluboko v zemi se zvedl tichý, sotva postřehnutelný šepot. Jen vítr, možná ozvěna kroku v dávné melodii, ale on věděl své. Tohle nebylo nic prázdného. Tohle byl důkaz, že ona stále existuje. Dokud bude kráčet, dokud bude naslouchat, dokud bude zpívat její jméno, nebude ztracena.

Lesní vzduch houstl, tentokrát jinak. Nebyl to ledabylý vánek, který náhodně rozvíří listí na zemi a pohladí kmeny stromů, než zase utichne. Nebyl to ani divoký poryv, co prudce rozkývá větve a naplní vzduch šelestem tisíců drobných pohybů. Ne, tento vítr měl v sobě cosi zvláštního. Lehce, téměř něžně tancoval v kůře kmenů, proplétal se mezi stromy, dotýkal se drsné zeminy porostlé hebkým mechem, jako by něco hledal, jako by někoho hledal. On vše pozoroval, když, sotva postřehnutelně, ale přesto zřetelně, zachytil další zvuk. Nebyl hlasitý, nebyl jednoznačný. Nebyl to pouhý svist větru procházejícího korunami stromů. Byl v něm vábivý rytmus, tichá melodie, sotva slyšitelná píseň skrytá v poryvech vzduchu. Jako kdyby nesl ozvěnu hlasu, který už dávno umlkl.

Zavřel oči.

Nechtěl se nechat oklamat, nechtěl spoléhat na zrak, který by mu mohl ukázat jen klam, představení světla a divadlo stínů. Chtěl naslouchat, vnímat ten příjemný šepot bez překážek, bez rušení. Zvuk tu byl jen na okamžik. Trval sotva tak dlouho, aby si ho mohl uvědomit, následně se rozplynul, s lesem splynul, přesto po sobě ozvěnu zanechal. Nebyla to konkrétní vzpomínka, nebyla to jasná odpověď. Byl to jen pocit – nejasný, prchavý, ale přesto silný. Nebo snad bylo vždy stejné, jen si toho až dosud nevšiml?

Otevřel oči.

Zavál další poryv větru, který byl jiný než ten předchozí. Nesl s sebou varování, ale nebyl to chlad, který by varoval. Spíše gesto, pohyb, pobídka.

Možná ho vybízel, aby šel dál.

Možná mu nabízel, aby zastavil.

Možná mu ukazoval cestu.

Anebo…

Anebo ho jen zdravil.