Strom zapomnění a melodie tří bohů

Ticho mýtiny bylo tíživé a jako dno prázdné studny prostupovalo celým lesem. Vítr utichal stejně náhle, jako se objevil, a zanechával po sobě jen nemotorný klid, neviditelný, ale všeobjímající. Pán lesa zůstal stát, nehybný, uprostřed té prapodivné prázdnoty, obklopen kůrou, která mu kdysi naslouchala, nyní mlčela.

Když se mýtinou prohnal poslední záchvěv větru, jako by se i on chtěl naposledy dotknout starých melodií, než je pohřbí v mlčení. Pán lesa se pomalu nadechl, jako kdyby v tom tichu hledal odpověď, ale vzduch byl těžký a prázdný, bez ozvěny, bez života. Jeho prsty, kdysi tak jisté, se nepatrně zachvěly, když hladil drsnou kůru stromu. Bylo to gesto podvědomé, návyk z časů, kdy se les probouzel pod jeho doteky. Teď však již příroda neodpovídala. Ne proto, že by nechtěla – protože nemohla. A tak, když zavřel oči, v jeho hrudi se rozlila ozvěna minulosti, kdysi silná a jasná melodie, nyní však jen rozpadlé střípky hudby, které už nikdo neposkládá. V jeho hrudi zněla tichá ozvěna radosti, kdysi jasná a silná melodie, která se však časem rozutekla na nesourodé tóniny. Býval hudebníkem, mocným tvůrcem, mistrem zvuku poezie, který mohl rozeznít celé lesy, louky, hory i potoky, jediným mávnutím ruky. Býval kapelníkem přírody.

Jeho prsty se sevřely kolem kůry, jako by v ní hledaly něco, co se dávno vytratilo – odpověď, jistotu, mysl. Ale dotek mu přinesl jen chlad, jen drsné ticho, v němž kdysi bývaly ukryté tóny jeho hudby. Svět, který znal, se rozpadl na útržky zvuků, na ozvěny, jež nikdo neposlouchal. A přesto tu stále stál, vdechoval vlhký vzduch lesa, cítil, jak ho prostupuje surová přítomnost přírody, nyní cizí a vzdálená. Byl to ještě vůbec on, nebo jen jeho stíny, které se držely na pomezí mezi zánikem a bytím?

Vnímal chlad vlhkého dřeva, jak se mu vpíjí do dlaně, jako by jej les pohlcoval, splétal s kořeny, které sahaly hluboko do země. Volání mrtvé duše na hostinu pod kameny. Byl jen pouhým stínem, který tu přežívá jen z pouhé setrvačnosti?

Zdálo se, že les ho objímá, ale ne laskavě – spíše jako pouto, které nelze rozvázat, jako ozvěna minulosti, jež se odmítá ztratit. Vlhkost mu pronikala pod kůži, mísila se s mlékem, které nevycházelo jen z dřeva, ale z něj samotného, hustá mlha. Plazila se tiše, nenápadně, dokud ho nezačala obklopovat jako neviditelné ruce, hladové po jeho přítomnosti. Cítil jejich doteky, slyšel šeptající hlasy mezi stromy – slova, která kdysi nesla váhu celých světů, teď roztříštěná a bezvýznamná. Byly to jen vzpomínky? Nebo volání něčeho, co na něj stále čekalo?

Mlha kolem něj stále pulzovala, jako by dýchala, vlnila se v rytmu neviditelného srdce, jehož tep se ztrácel v hlubinách zapomnění. Každý krok ho vtahoval hlouběji, každý nádech pálil v plicích, jako by se napájel stíny, které se kolem něj vlnily a šeptaly. A pak to přišlo – úder, tichý, ale nezastavitelný. Hlas, který neměl odkud přijít, a přesto ho slyšel jasně.

 „Pamatuješ si na mne?“

Bylo to jen klamné echo unavené mysli, nebo skutečný výkřik minulosti, která se odmítala nechat pohřbít? Hluboko v něm se něco pohnulo, stará rána se znovu rozevřela a vzpomínky zaplavily jeho mysl jako nespoutaná bouře. Zazněl smích, který kdysi rezonoval mezi stromy. Pohled, který ho kdysi držel na tomto světě, ale nyní? Jen prázdnota. Prsty se zachvěly a sklouzly po chladné kůře stromu. A myšlenka, před kterou tolikrát utíkal, se v něm opět probudila. Úder, tichý blesk zahřměl:

„Pamatuješ si na mne?“.

Hlas byl tak tichý, až si nebyl jistý, zda ho skutečně slyšel, nebo zda to byl jen výplod unavené fantazie, ozvěna slabého lesa. Přesto ho bodl hluboko, jako neviditelná jehla, která prošila starou ránu. Jak by mohl zapomenout!? Vzpomínky, přišly jako přívalová vlna – prudké, bolestné, neodvratné. Hlas, který kdysi pěl vedle něj. Smích, který se nesl mezi stromy. Oči, jež hleděly hluboko do jeho duše s porozuměním, jakého se už nikdy nedočká. Tváře se mu orosily, prsty sklouzly po mrtvé kůře chladného kmenu. Myšlenka, která ho už dlouho pronásledovala, se v něm znovu probudila. Slova se mu zadrhla v hrdle, stejně jako vzpomínky, které ho zaplavily s neúprosnou silou.

Chtěl se nadechnout, odpovědět hlasu, který se ozval z hlubin minulosti, ale co by mohl říct? Že zapomněl? Že se snažil? Že doufal, že pokud umlkne, pokud se vzdá své hudby, bolest se vytratí s ní? Když není ona, která by pěla? Když není ona, pro kterou tvořit? A přesto... přesto stále čekal. Doufal, že jednoho dne, v ozvěně svého ticha, ji znovu nalezne.a