Strom zapomnění a melodie tří bohů

Hledání zavedlo Pána lesa až k místu, které znalo pouze ticho snů. Do hlubin mechu, skrytého před očima svět(l)a, kde se nacházelo něco, co už dávno přestalo být součástí lidského vědomí. Na mýtině se před ním tyčil mohutný strom. Větvě urostlé, tancujíc až k nebesům, barvy popelavé; kořeny silné, rozplétajíc se jako zohýbané prsty staré, ztracené ruky, bořících se do hlíny v tichém zoufalství. Široko daleko jen hustý vzduch, pronikajíc hluboko do plic. Byl to Strom Zapomnění. Obklopující šedá mlha, hustá prázdnota pro něj nebyla jen černou stěnou mezi zvuky – bylo to ticho, které pohlcovalo zvuky, ztrácelo vzpomínky, nechávalo je zapadnout do své šedé kůry, ztracené jako listy, které již dávno padly. Strom, jenž skrýval to, co se dávno zapomnělo a v srdci jeho, v hluboké dutině mezi zohýbanými kořeny, bylo něco, co čekalo, aby bylo znovu objeveno. S každým krokem byla melodie hlasitější, nebezpečnější, ale krásnější! Jako by tóniny znal, jako by je sám stvořil. Touhou, vášní, klapkami na očích poháněn se blížil k tomuto prastarému kolosu a cítil, jak mu pod prsty praská staré dřevo; jak mu prsty vklouzávají do vyhloubené dutiny. Přesně tam, ve stínu času, byly ony ukryty.

Housle kouzelné, tak staré jako les sám,
jejichž ladění se dávno ztratilo ve věčném zapomnění,
jejichž struny byly pokryty prachem popelu.

Byl to nástroj, který nesl hlas – hudbu,
která kdysi měla jméno,
která kdysi vedla srdce k rytmu.

Avšak hudebník ztratil.
Avšak čas jej pohřbil.
Kouzelné housle, na něž svět opomenul.

Pán lesa je jemně uchopil do rukou, pocítil jejich váhu, jak se pod jeho dotekem spojily s minulostí, jak znovu ožívají v něm, v jeho kmeni; v jeho bolesti. Ty housle byly relikvií hudby, která zněla z dávných dob, než ji pohltila temnota a mlha zapomnění. Byly to housle, které kdysi vyprávěly příběhy – ódy, které byly zapomenuty, stejně jako vše kolem něj. Poslední pohled a housle zmizely! Hrály již jen v mysli. Tři vyvstaly obrazy – Tři postavy, tři bohové se objevili v mlze jeho vzpomínek a on uslyšel jejich jména – dávno zapomenutá, ale přesto tak známá. Bohové, jenž kdysi ovládali melodii světa, jejichž písně zněly v každé kapce rosy, v každém pohybu větve, v každém zaševelení listí, v každém nádechu větru… přesto, stejně jako samotné housle, byli pohřbeni ve zapomnění, ztraceni ve vlnách času i prostoru.

…Kdo je ještě pamatuje? Kdo si vzpomene?..

Byl to ten strom, který ukrýval jejich hudbu; který je uchovával pro okamžik, aby jejich ztracený hlas mohl znovu krajinou zaznít? Když housle zcela spočinuly v náruči Pána lesa, jejich dřevo se zahřálo, jako by dotekem ruky ožilo. Vzduch kolem něj se rozechvěl, a než stačil vydat hlásky, ten pocit – náhlé probuzení, jako kdyby se vše kolem něj přetvářelo – se v něm usadil, jako když bouře ztichne před východem slunce. A pak to přišlo:

Hudba, tichá a jemná na začátku, začala růst, spirálovitě stoupat, až do jejího znění vstoupily dva hlasy. Dva bohové, jejichž moc se přetrvávala v kouzelných houslích. Dvě melodie připravené probudit své bytí znovu, aby ovládli mysl i duši nejen Pána lesa.

První z nich, Černý bůh, jehož hlas byl jako hloubka temné noci, vnikl do jeho mysli jako silná bouře, co nese s sebou touhu a neuhasitelné prázdno:

„Vlastni tyto housle! Jen ve tvých rukou budou žít věčně! Skrze ně tě bude svět oslavovat,“. Hlas, hluboký a hříšný, jako vrčení vlka, jenž láká svou oběť do temné lesní nory a dále pokračoval: „Jsi nic! Můžeš být vším! Jsem tvým klíčem k nesmrtelnosti, hraj! A svět se ti bude klanět! – Nechej mě, stát se tvým Egem!“

Pán lesa pocítil, prudký nárůst tepla, hutné touhy, jak každá nota, kterou nyní vypustí, otevírá nepoznané možnosti; jak každý tón zní jako šance na věčnou slávu. Byla to vábivá síla, která k němu promlouvala, vášní poháněná věřila, že jeho jméno může být navždy vyryto v paměti světa, že jeho hudba může žít, když on sám bude věčně hrát. Černý bůh mu ukazoval jen jednu cestu – cestu slávy, nekonečné touhy, neschopnosti pustit se a vzdát se svého jména.

Stejně tak rychle jako bouře přišla, tak i ztichla. Přišel druhý hlas. Ten, jenž měl v sobě jemnost vánku, klid, avšak naléhavost mudrce. Bílý bůh, jehož přízrak duše se objevil jako jelen s lesní korunou, jež vypadala jako věčný kmen, znamením propojení s přírodou a jejím tajemstvím:

„Hudba není tvá… Patří té, která byla uvězněna… Osvoboď ji a zbav se hlasů cizích,“ zněl hlas Bílého boha; zněl jako výdech, jako klid, který nepřichází po bouři, ale před. „Tato hudba nepatří ti, nepatří nikomu. Je v ní uvězněná duše… Pokud chceš být dobrým člověkem, osvoboď ji… Přijmi oběť, nech nesmrtelnost odejde. Ona o to nestojí…“

Bílý hlas byl výzvou k pokání, k oběti. Bílý bůh vnímal hudbu jako radost, nikoliv jako vlastnictví. Nešlo o slávu, ale o to, co mohl získat. Šlo o to, co mohl obětovat, aby duše, která v těch houslích byla uvězněná, mohla být osvobozena, a on musel být tím, kdo se vzdá svého práva, aby jí navrátil melodii lesa. To, co mělo zůstat skryté, muselo být osvobozeno – i kdyby to znamenalo vzdát se všeho, co mu minulost mohla nabídnout.

A pak, tu byl ještě i třetí hlas – ten, který nevyslovoval nic. Šedý bůh, Sova s lidskýma očima, jehož ticho bylo silné jako pravda sama. Věděl, že žádný z těchto hlasů neříká celou pravdu. Šedý bůh pozoroval a čekal, věděl, že pravda neleží ani na jednom břehu. Neposuzoval, nezasahoval… poněvadž „Já“ neudává směry, „Já“ neprojevuje svou vůli slovy, ale volbou, žádnými lži.

Když černý bůh vyjde na světlo, zešedne, stejně jako když bílý bůh vstoupí do temnoty. To je přirozenost – neviditelná síla, která spojuje protiklady. A právě toto propojení je tím, co činí člověka úplným.

Pán lesa byl obklopen těmito třemi bohy. Každý z nich mu ukazoval jiný směr, každý z nich mu vnucoval jiný cíl. Cítil, jak se v něm mísí jejich hlasy, jak se jeho mysl třepe pod tíhou těchto protikladných melodií.

(A přesto věděl, že pravda není v jedné volbě, ale v pochopení všech těchto hlasů a v rozhodnutí, jak se s nimi vyrovná.)