Strom zapomnění a melodie tří bohů

Pozvedl ruku a v ní dřímající smyčce, prsty se sevřely kolem kroucené větve, jako kdyby se přidržovaly dávného slibu, který už dávno zapomněl, ale jehož tíhu stále cítil na dlaních. S prvními tahy struny zavibrovaly do ticha, do mlhy, do hlubin, kde čas již dávno přestal melodii slyšet. Zvuk se plížil jako stín po lesní půdě, rozléval se prostorem jako roztrhané sny, každý tón odnášel kousek jeho srdce, každá nota byla vláknem v jeho nitru, které se rozplétalo. Nejdříve první smyčec (hudba černého boha):

Byla jako divoká zvěř vytržená ze spárů noci; jako plameny, co olizují staré dřevo a tančí i v pekle i v nebi. Byla to bájná píseň slávy, jména, jež neměla být nikdy zapomenuta. V té melodii byla pýcha, triumf, nádherná propaganda, která přehlušila šepot pochybností. Pán lesa se viděl jako mistr, jehož jméno se vyryje do kamene, jehož hudba ovládne davy a přetrvá věky. Hranice mezi realitou a představou se rozplývala, viděl sám sebe na pódiu v hlavní roli, kde stovky očí sledují každý jeho pohyb; viděl, jak se jeho umění stává nesmrtelným. Když v tom se rozplakal. Pod povrchem té krásy… bylo něco jiného. Skryté, temné, nepojmenovatelné.

Co když se struny přetrhnou? Co když jednoho dne už nebude moci hrát? Co když jeho sláva vybledne jako starý obraz, ztracený v prachu zapomnění?

Pýcha se stávala pastí, kterou si utkává sám kolem hrdla, zlatá nit slávy se pomalu utahovala do oprátky nevyhnutelnosti. Každý tón ho sžíral zevnitř, jako had požírající vlastní ocas. Pán lesa cítil, jak se jeho duše vzdaluje, jak zůstává jen prázdná schránka, která touží po uznání, po nekonečné existenci, po nesmrtelnosti skrze tóny…. Rána – Smyčec se zachvěl, tón se zlomil jako trhlina v zrcadle. Něco v něm vykřiklo; něco v něm zavolalo a z té trhliny se vynořil druhý hlas (hudba bílého boha):

Byla jemná jako mlžný závoj nad řekou za úsvitu. Každý tón byl jako dech větru, jako šepot listí, jako příslib něčeho dávno ztraceného, co se navrací zpět. Nebylo v ní touhy, ani ega, jen čistota, radost, lehkost. A přesto… přesto i tato hudba nesla oběť. Pán lesa hrál a cítil, jak ztrácí sám sebe, jak mu oči krvácí. Jak se jeho jméno rozplývá ve větru, jak jeho sny blednou jako staré vzpomínky, jak jeho vlastní existence mizí v tónech, které nepatří jemu, ale žáru slunce.

Co z něj zbude, když nebude mít jméno? Co zůstane, když se vzdá touhy být?

Hudba se stávala jemnější, průzračnější, až nakonec nebyla ničím jiným než ozvěnou ticha. Stál tam, se smyčcem v ruce, housle přitisknuté k mysli, ale žádný tón již neslyšel. Jen prázdno, které pulzovalo mezi jeho žebry, ticho, které nebylo tichem, ale pravdou. Šedý bůh představení pozoroval. Sova s lidskýma očima, jejíž pohled byl jako noční obloha bez hvězd. Neodsuzoval. Nevnucoval odpovědi. Věděl, že žádná cesta není správná. Věděl, že žádná hudba není skutečnou, jen ozvěnou. A přesto… musel hrát dál.

Pán lesa se zhluboka nadechl. Vzduch byl chladný, pronikal mu do plic jako mlha valící se lesem. Zvedl smyčec naposledy, prsty se sevřely kolem krku s něhou i bázní, jako kdyby držel něco křehkého; něco, co se může v jediném okamžiku rozplynout. A tak pokračoval (hudba bílého boha):

Zpočátku jemná, jako vánku dech, co hladí hladinu jezera před svítáním. Každý tón byl lehký, nesený na vlně melancholie, tichý šepot v zapomenutém koutě mysli. Nebylo v ní vášní, nebylo v ní hněvu, pouze zapomenutého klidu. Klid smíření, klid konce, klid oběti. Pán lesa cítil, jak s každým tahem smyčce něco v něm slábne, jak se rozpadá pevnost jeho bytí, jako když se starý strom sklání před větrem, vědom si své křehkosti. A pak to ucítil. Slzy, avšak ne jeho vlastní, ne ty, které mohl prolít v návalu bolesti či dojetí. Byly to slzy duše, která byla v houslích uvězněna, jejíž sténání bylo ukryté v ódě dřevo hraní, v každém tónu, který vycházel ven. Žádala ho, prosila. Každý tah smyčce byl jako tiché volání, jako ruce natažené ke světlu, jako dech člověka, který příliš dlouho spal a nyní se probouzí. V té hudbě byl strach.

Co když přestane hrát… a zůstane prázdný? Co když jeho ruce zchladnou a nebudou mít co držet? Co když už nebude co hrát? Protože… pokud ji osvobodí, co zbude? Nebudou housle pouhým kusem dřeva? Nebude jejich hudba pryč? Nebude i on sám… ničím?

Prsty se mu sevřely kolem nástroje pevněji. Čas se protáhl jako nit mezi dvěma okamžiky. Pak již jen tma a ticho. Ticho, v němž se všechno lámalo. Ne ticho, které přichází po hluku, ne ticho jako prázdnota, ne ticho jako strach. Bylo to ticho, které nemělo začátek ani konec, ticho, jež bylo odpovědí samo o sobě. Pán lesa pomalu klesal na kolena, vědomí ztrácel, ale smyčec se stále hýbal.

Černý bůh mu nabídl velikost, slávu a věčnost, ale jeho hudba byla poutem, které ho svíralo jako kořeny stromu, jež rostly hluboko a nikdy se nehnuly. Bílý bůh mu dal naději, že může osvobodit duši uvězněnou v houslích, ale jeho hudba znamenala konec, znamenala vzdání se, znamenala prázdnotu. A tak zde klečel. Mezi dvěma světy, mezi dvěma cestami, mezi dvěma pravdami. Smyčec hrál. Ne ze strachu, nikoliv z touhy, avšak proto, že to bylo přirozené. Hudba nepatřila černému bohu. Neuctívala jeho jméno, nebudovala mu pomník. Hudba nepatřila ani bílému bohu. Nebyla obětí, nebyla ztrátou. Hudba patřila jemu. Byla lesem, jeho dechem, jeho dlaněmi na dřevě houslí, jeho srdcem bijícím v rytmu každého tónu. Byla pohybem jeho ruky, zavřenými víčky, tichem mezi tóny, které bylo stejně důležité jako zvuk. Byla… ním.

Byla to balada, jenž neměla jméno. Zpočátku ticho. Ticho, které nebylo prázdné, ale plné. Plné dechu lesa, plné vlastního rytmu, plné čekání. Ticho, v němž se rodil první tón – ne jako rozkaz, ne jako prosba, ale jako něco nevyhnutelného. Pán lesa přestal hrát pro slávu. Přestal hrát pro oběť. Přestal hrát, protože musel. Hrál, protože byl…

Hudba nebyla nástrojem. Nebyla cestou ani cílem. Nebyla ničím, co by mohl vlastnit, co by mohl ovládat. Byla součástí něho, stejně jako krev v jeho žilách, stejně jako myšlenky, které nemohl zastavit. Byla jeho dechem a čím déle hrál, tím více si uvědomoval, že nikdy neexistovala hranice mezi ním a houslemi, mezi ním a hudbou, mezi ním a tichem. Byl tím vším, a to všechno bylo jím.

A tak hrál. Ne pro slávu, ne pro památku, ne pro bohy. Hrál, protože hudba byla pravdou. A pravda nepatřila nikomu. Stal se melodií, šedým bohem.