Strom zapomnění a melodie tří bohů

Melodie něžně po větru tancovala. Prsty již necítil, tělo ztěžklo, dech se zpomalil v rytmus dřeva. Zvuk proudil dovnitř a ven, přeléval se z něj i v něj, nezadržitelný jako voda pronikající prasklinami v kameni; jako květina rostoucí mezi dlaždicemi. Hudba nepatřila jeho vůli, neřídil ji, a přesto se linula dál. Hrál na housle? Nebo housle hrály na Pána lesa? Od srdce se zvedala uspokojivá tíha, jako kdyby něco uvnitř ztrácelo tvar, jako by se jeho vlastní já rozpouštělo v tanci barevných tónů. Už nebyl hudebníkem – stal se strunou, stal se látkou mezi úmysly. Každý tah smyčce nebyl volbou, ale proudem lesní říčky. Stal se melodií, šedým bohem.

Cítil, jak jeho tělo bledne, jak se jeho mysl rozplývá v mlze, zatímco housle hrály stále intenzivněji. V jejich nitru stále zněl sten duše, která čekala na své osvobození, melodie nemajíc konce. Co když vlastně už nebylo koho osvobodit? Co když on sám byl tou duší, co se v tónech ztrácela? Protože zvuk byl vše – jeho dech, myšlenky i samotná existence.

A tak hrál – byl hrán.

A tak mizel – znovu se rodil

Hudba pohltila vše, ale on stále byl. Už nebyl jen ozvěnou, nebyl jen nástrojem v rukou neviditelné síly. On se stál sám sobě bohem. Housle hrály samy a on si uvědomil, že nikdy nebyly skutečně oddělené od něj. Zvuk, který se nesl prostorem, byl jeho vlastním dechem. Nebylo nutné vybírat mezi dvěma cestami, mezi dvěma bohy. Vždy byla dokonalá symbióza, přírodní rovnováha, protože touha nikdy nezmizí. Oběť nikdy neztratí svůj význam. Čistota není bez ega a vášeň není bez něhy. Hudba se nesnaží být neutrální, nesnaží se být dokonalá – její krása je právě v tom, že je obojím; v minulosti, přítomnosti i budoucnosti současně. Je ničím i něčím a zároveň vším.

(ničím) Mezi světem, kde hudba je jen zvukem, a tím (něčím), kde vzpomínky tvarují naše bytí, kde leží ticho, které spojuje všechny věci dohromady. Hudba, která pohltila vše (tedy vším), se stává nejen zvukem, ale celým prostorem existence. Tento prostor není uzavřený, není to místo, kde by v závislosti na volbě mezi dvěma cestami vyvstávaly dilemata, ale to místo, kde je vše již v dokonalé rovnováze – harmonii, jež se zjeví ve chvíli, kdy se vzdáme potřeby vybírat. Uvědomění, že nemáme kam jít, protože jsme už tam. Vzpomínky, jenž přicházejí jako jemný úsměv, jako pozvánka do jiného světa, kde se naše těla a duše opět spojí s tím, co zůstalo nedotčeno, co bylo neztraceno. Právě v přijetí těchto vzpomínek, v přijetí melodie, která není ničím jiným než naším dechem a naším tělem, znovu stojíme před sebou. Takto přicházíme k poznání, že naše vášeň není pouze plamenem, který spaluje, ale něčím, co se neustále formuje, co nás přivádí k novým vrstvám sebe. Přijetí naší duše, přijetí naší vášnivé touhy, nás činí celistvými. Bez této akceptace bychom nikdy nepoznali, co znamená skutečně milovat a žít. Takto se hudba, vzpomínky a touha spojují v jedinečné jednotě, která nás nepustí – a přesto nám dává svobodu. Svobodu být vším a zároveň ničím, svobodu cítit se zároveň jako minulost, přítomnost i budoucnost, protože každý okamžik, i když je to pouhý zvuk nebo prázdnota, je zároveň celým naším poznáním. Zpět k lesní melodii…

Strom zapomnění… mýtina, jen slabý proužek na konci stránky není místem nicoty, ale bodem, kde se minulost, přítomnost a budoucnost ztrácí v samém jádru relativního, hmotného okamžiku. Nevyřčené otázky zůstávají nevyřčené, a přesto mají svůj význam. Právě tento moment ticha nám umožňuje vrátit se k sobě, k vlastnímu já. K místu v paměti, které jako prázdné má svůj nezapomenutelný smysl. Samotná hranice mezi veškerou existencí. Mezi tím, co se ztrácí v tichu zapomnění, a tím, co se rodí v samotné podstatě hudby. Ten mohutný strom zapomnění, ač zdánlivě odevzdaný v nekonečné prázdnotě, je přece jen něčím, co dává smysl a tím, že si na něj někdo vzpomněl, povšiml si ho, úsměv zanechal, tím ho přivedl zpět mezi živé. S přijetím vzpomínky, s přijetím hudby, byl tak schopný přijmout i sám sebe. Přijal svou touhu, protože vášeň dává smysl konání. Přijal svou duši, protože láska činí život krásným. Přijal stín, který není skutečnou prázdnotou, ale zrcadlem nevyřčených otázek, ve kterých zůstává všechno, co bylo a co mohlo být. Je to místo, kde se člověk může znovu setkat se svou touhou, přijetím melodie vlastní duše. Tento proces přijetí není aktem jednoduchého rozhodnutí, ale spíše hlubokého ponoření do všeho, co jsme ztratili i co jsme se rozhodli hledat. Tak, jako Šedý bůh kráčí mezi světly a stíny, i my se pohybujeme mezi kontrasty, které tvoří náš svět. To, co kdysi znělo jako hudba, je nyní tichým pohybem v srdci, jež se nevyjadřuje slovem ani zvukem, ale pouze přítomností.

A tak, jak zůstává hudba bez nástroje, jak zůstávají housle bez smyčce, tak i my zůstáváme bez iluzí, které nás kdysi definovaly. Není tu žádný nástroj, žádná struna, která by nesla melodii. Ve chvíli, kdy jsme přestali toužit po čemkoli vnějším, jsme zjistili, že hudba, ta pravá, se rodí ze samotné pravdy, z místa, kde nic není, ale vše existuje. To místo je mezi dechem a tichem, mezi vdechnutým a vydechnutým vzduchem – tam, kde se spojují všechny naše protiklady a zůstává pouze čistý okamžik. Tam, kde není třeba oběti, ani slávy, neboť oběť je pouze odrazem našeho vnitřního neklidu a sláva je obrazem, který vybledl v minulosti. Tato hra je nevyhnutelným důkazem toho, že každý tón, který vydáváme, může být zároveň i posledním. Každý okamžik je zároveň začátkem i koncem, a to je její krása, poněvadž tak se spojuje vše, co bylo ztraceno, a vše, co bylo nalezeno, do jednoho magického akordu. Hudba, která již není ničím jiným než přítomností, bez formy a bez konce, nás přivádí k pochopení, že v každé chvíli, v každém dechu, v každém vzpomínkovém okamžiku, jsme plně přítomní, i když zároveň neexistujeme; tato přítomnost je vše, co potřebujeme.

Nebyl černým bohem, jehož ruce by křehly pod tíhou temných hříchů, ani bílým bohem, jehož krása by byla pouhým stínem marné čistoty – nebyl služebníkem, jehož kroky by byly podrobeny vůli nadřazené síly. Byl Šedým bohem, rozpolceným, uvězněným mezi svými protiklady, přičemž nebyl vázaný na nástroje a srdce tvůrců, prostě pokračoval dál jako přelud v prostoru. Už věděl, že vše, co se v jeho rukou odráželo, bylo jen temné zrcadlo, jakýsi obraz v nekonečné prázdnotě. Sláva? Ne, sláva nebyla nic víc než obrazem, který vybledl na plátně minulosti. Už ji nepotřeboval, neboť si uvědomil, že ve svém nekonečném hledání ji nenacházel nikdy – spíše to byla prchavá iluze, jež mizela ve chvíli, kdy se jeho ruce dotkly samotné podstaty zvuku, která zůstávala jen v prostoru, kde nic neexistovalo kromě přítomného okamžiku. Oběť? Ne, ta už nebyla nutná, neboť je vždy pouze odrazem našeho neklidu – zrcadlem, v němž se odráží naše vlastní utrpení.

„Nejde o to činit z potřeby, ani z povinnosti, ale pro chvíle čisté radosti, které jsou tak vzácné, že je nelze uchopit, ale pouze prožívat.“

A tak, poprvé a naposledy, šedý bůh promluvil.