Anotace: VII. Epilog: Smyčec větru na strunách stromu
Nevyřčená slova, jež kdysi slyšel jako klišé, teď mají váhu, jakou nikdy předtím nepoznal. Jako stín, který nelze ztratit. Jako okamžik, kdy ztichnou všechny vzpomínky a nastane přítomný okamžik. Jako dar, jenž je naprostým tichem. Je to moment, kdy nejsou otázky ani odpovědi, neboť žádné nebyly nikdy potřeba.
Cesta, kterou si Pán lesa prošel nekončí, všechny křižovatky, všechny záměny směrů, jsou jen klamné obrazy, v nichž se odrazí vše, co se nikdy nestane. Ve chvíli, kdy přestal klást otázky, které jsou větší než on sám, a začal jen kráčet dál, ticho se rozjasnilo jako ranní světlo, které proniká mezi stromy. Les není cizí, není prostorem, ve kterém se ztrácí a nalézá, ale je to místo, které je se vším propojeno. Každý krok na měkké půdě je jako návrat domů, kde není strachu z neznámého. Stromy, které ho obklopují, jsou myslí, větve jsou myšlenkami a kořeny tělem. Každý list, který se pohybuje ve větru je tichý, pomalý nádech a v tomto tichu, v tomto okamžiku, kdy přítomnost se rozprostírá a naplňuje každou buňku bytí je něco, co nelze vyjádřit slovy.
Les není tajemstvím, ale pravdou. Les je domovem, naší největší odpovědí.
Vítr se zvedl a mezi stromy se rozlehla melodie, samotná příroda vydechla do prostoru tóniny lesního vzduchu. Je to stejná píseň, kterou dříve hrál, přesto tak jiná. Zvuk, který vzniká z vnitřní rovnováhy a zároveň z jejího narušení – odraz vzpomínky na to, co bylo, a volání po tom, co je ještě neznámé. Ve vzduchu, jenž se otřásá, se tříští síla a něha, touha po smíření, ďábelská trojice – černý bůh a bílý bůh, jako temná a světlá strana života. Šedý bůh jako ten, kdo vidí celý obraz – nejen to, co je viditelné, ale i to, co je ukryté ve stínech. Protože co je hudba jiného než komunikace s něčím, co je nevyslovitelné?
Duše v houslích, jako její vlastní struny, touží být slyšena. Není to otázka osvobození, co ji svírá. Je to touha po spojení, po kontaktu – po doteku, jenž nevyžaduje slova, protože v hudbě je vše vyjádřeno v rytmech, v pauzách, v tónech, které zní i v tichu. Hudba zní dál, a i když každý tón zní jako ozvěna, je zároveň přítomným voláním tomu, kdo ji naslouchá – Strom zapomnění již více neexistuje, protože si na něj někdo vzpomněl.
V okamžiku, kdy vzpomínka znovu ožije, se rozplyne její prázdnota. A s tímto vědomím… se hudebník stává lesem. Už není jen tím, kdo ním prochází, ale jeho součástí, někdo, kdo k němu patří. On je lesem samotným – větrem mezi stromy, smůlou na kůře, mechem na kořeni, ale také samotnou bytostí. Je tichem mezi tóny, plností, v němž každá nota roste, každý zvuk zní a zároveň se vytrácí. Stal se součástí koruny stromu, větříků, tichých nocí, měnících se ročních období. Neexistuje žádná hranice, žádné rozdělení mezi tím, kým jsme a tím, co jsme, protože kdesi v lese dál vane vítr. Stále hraje melodie tří bohů. Ta píseň, jež byla kdysi pohnutím duše se stala pouhým zvukem, něčím, co se vkrádá do každé skulinky lidské kůže a zároveň se neskrývá v žádném konkrétním okamžiku. Možná už ani není třeba vědět, zda je to stále ta samá melodie. Slyšíme správně? V poslední chvíli, kdy se zdá, že veškerý svět ztratil svou konkrétní podobu, kdy se veškeré hranice mezi tím, co je, a tím, co není, rozplynuly, zůstává jen jediný pohyb. Když zmizí čas, když se ztratí prostor, když pominou všechny příběhy, zůstane tato neviditelná síla, která není ničím jiným než samotnou podstatou existence. Hudba nikdy neumírá. Není žádný důvod, proč by měla. Nejde o to, zda se z ní stane jen prach, zda ji pohltí nicota – protože když už neexistují žádné formy, žádné struktury, žádná těla, žádné myšlenky, pak zůstává pouze ten neuchopitelný, tichý akord, který zní v každém z nás. Je to zvuk, jenž v sobě nese celý vesmír. Zvuk, který se nedá vyjádřit žádnými slovy.
Čas, tento neuchopitelný proud bytí, v němž se naše existence prolíná s pomíjivostí, je fenoménem, který zůstává nevyřešeným paradoxem lidského vědomí. Minulost je otiskem, jenž se neustále vzdaluje, přesto však nepozbývá svého vlivu – její barvy jsou sice vyhlazovány erozí zapomnění, ale její podstata zůstává zakořeněna v naší zkušenosti. Budoucnost, naopak, je mlhavým příslibem, nekonečným labyrintem možností, jehož realita se nikdy nezjeví dříve, než jej protne břit přítomnosti
A přítomnost? Ta je okamžikem, v němž se všechny časové dimenze sbíhají do jediného bodu. Je to onen nepostižitelný moment, jenž se v tomtéž okamžiku stává minulostí, a přesto jediná chvíle, v níž lze skutečně být… a my, v této poslední ozvěně, se s ní rozplyneme.