Náměsíčná?

  Tma.

  Noc.

A přesto ji něco donutilo vstát z postele a vyjít z chaty. Nevnímá, že je pár hodinek po půlnoci. Na sobě pyžamo jako z minulého století, s kraječkami a růžovými čtverečky. Oči upřené před sebe. Noční ticho. Ani pípnutí. Ani zaševelení větvičky pohnuté vánkem. Dokonce ani ten vánek.

  Minula krmelec. Po lesní cestě stoupá, nevšímaje si rozedřených bosých nožek. Klade chodidla na chladné kameny, na lesní písek. Cestička vymletá od vody letních dešťů.

  Teplá noc. Přes měsíc přepluly mraky. Úplněk? Skrze větve a kmeny stromů prosvítají paprsky. Mystické.

  Došla k lomu. Jen sejít dolů po zlámané skále. Pomalu. Opatrně. Pyžamo věší na mladý doubek, co se na skále usadil asi omylem.

  Nejdříve jeden palec. Pak celé chodidlo, pak hned druhé. Tiché žbluňk. Lehkými tempy doprostřed temné hladiny. Kupodivu je voda teplejší než vzduch. Polehoučku jí hladí každou část, každý záhyb jejího těla.  Vlasy, dlouhé, né nepodobné vodním řasám, motají se mezi prsty.

  Úlek. Ne, to vedle ní jen plave kmen stromu. Chytne se ho, položí si na něj paže a bradu.

  Teplo. Od skal dokola lomu se odráží zbytek měsíčního svitu. A nebe pomalu bledne. Hvězdy jsou vidět míň a míň.

  Noční klid postupně mizí. Příroda nabírá na hlasitosti. Rozespalí ptáci se rozkřikují. Les začíná šumět. Je to ohlušující. Ohlušující a opojné.

  První paprsky někde za lesem. Nebe má nafialovělý odstín. Pak blankyt. A chomáčky cukrové vaty.

  Voda začíná studit. Varhánky změněné ruce dělají ospalá tempa ke břehu.

  Obléká se do pyžama. Jehličím a pískem obalené nožky ji nesou zpět do chaty. Dospat.