Může naše civilizace přežít kapitalismus?

vkládám celý článek z:

http://www.chomsky.cz/muze-nase-civilizace-prezit-kapitalismus/

 

Termín „kapitalismus“ je obvykle používán k označení amerického ekonomického systému, který čítá značné zásahy státu; od pobídek zaměřených na inovace až po státní politiku pojištění vkladů pro největší, „too big to fail“ banky.

 

Již tak vysoká monopolizace tohoto systému, která prohlubuje nedůvěru v trh, se v posledních letech stále zvyšuje; v posledních dvaceti letech se podíl zisku dvou set největších podniků ostře zvýšil, jak píše ve své nové knize Digital Disconnect akademik Robert W. McChesney.

 

Kapitalismus je nyní termín, který obvykle popisuje ekonomické systémy, ve kterých nejsou žádní kapitalisté: například baskický konglomerát Mondragon, který je v plném vlastnictví svých pracovníků; nebo též pracovníky vlastněné podniky, které se s konzervativní podporou rozšiřují v severním Ohiu. O obou případech hovoří v rámci své významné akademické činnosti Gar Alperovitz.

 

Někteří mohou dokonce používat termín „kapitalismus“ při zmínění průmyslové demokracie, která byla obhajována na konci devatenáctého a začátku dvacátého století předním americkým sociálním filosofem Johnem Deweyem.

 

Dewey volal po tom, aby pracovníci byli „pány svého vlastního průmyslového osudu“ a aby byly všechny instituce převedeny pod veřejnou správu, včetně jejich prostředků produkce, směny, propagace, dopravy a komunikace. Bez toho, Dewey argumentoval, politika zůstane „stínem, který na společnost vrhá velký byznys“.

 

Okleštěná demokracie, kterou Dewey odsuzoval, byla v posledních letech zcela rozcupována. Nyní je kontrola vlády úzce koncentrována u vrcholu příjmových skupin, zatímco velká většina „těch dole“ byla doslova zbavena volebního práva. Současný politicko-ekonomický systém je formou plutokracie, který se rychle vzdaluje demokracii; pokud tedy pod pojmem demokracie máme na mysli takové politické uspořádání, ve kterém je politika významně ovlivněna vůlí veřejnosti.

 

Během posledních let se vyskytly vážné debaty o tom, zda je kapitalismus slučitelný s demokracií. Pokud se budeme držet skutečně existující kapitalistické demokracie, zkráceně SEKD, otázku můžeme efektivně zodpovědět: jsou zcela neslučitelné.

 

Zdá se mi nepravděpodobné, že by civilizovaná společnost byla schopna přežít SEKD a znatelně oslabenou demokracii, která ji doprovází. Mohla by ale fungující demokracie něco změnit?

 

Držme se nejdříve bezprostředně nejvážnějšího problému, kterému civilizovaná společnost čelí – ekologické katastrofě. Postoje politiků a veřejnosti se značně liší, jak je to často případem uvnitř SEKD společnosti. Povaha tohoto rozdílu je zkoumána v několika článcích aktuálního čísla Daedalus, periodika americké Akademie umění a věd.

 

Vědecká pracovnice Kelly Sims Gallagher nachází, že: „109 zemí přijalo některou formu politiky týkající se obnovitelné energie, a 118 zemí si stanovilo na toto téma cíle. V kontrastu s těmito informacemi Spojené státy na národní úrovni nepřijaly žádnou konzistentní a ucelenou sadu opatření, která by podpořila užití obnovitelných zdrojů energie.“

 

Není to názor veřejnosti, který by hnal americkou politiku mimo mezinárodní spektrum. Je tomu přesně naopak. Názor americké veřejnosti je mnohem blíže zbytku světa než názoru, který reflektuje politika americké vlády, a mnohem více podporuje akce, které jsou nutné pro konfrontaci s pravděpodobnou ekologickou katastrofou předpovídanou zdrcující většinou vědecké komunity – katastrofou, která není tak daleko; velmi pravděpodobně zasáhne životy našich vnoučat.

Jon A Krosnick a Bo MacInnis v periodiku Daedalus píší, že: „Velká většina souhlasí s kroky federální vlády redukovat množství emisí skleníkových plynů, které generují elektrické spotřebiče. V roce 2006 86% respondentů souhlasilo, aby se u spotřebičů požadovalo snížení skleníkových plynů, které vylučují; popřípadě, aby toto snížení bylo podpořeno úlevou na daních. Ten samý rok 87% respondentů souhlasilo s daňovými úlevami na spotřebiče, které využívají elektřinu z obnovitelných zdrojů (mezi roky 2006—2010 se čísla těch, kteří s těmito kroky souhlasili, poněkud snížila).“

 

Fakt, že veřejnost je ovlivněna poznatky vědy, hluboce znepokojuje ty, kteří ovládají ekonomiku a státní politiku.

 

Jedním současným příkladem tohoto znepokojení je zákon o zlepšení ekologické gramotnosti (Environmental Literacy Improvement Act), který byl navrhnut ke schválení americkou legislativní radou ALEC (American Legislative Exchange Council). Jedná se o korporacemi sponzorované lobby navrhující legislativu, která slouží pouze potřebám korporátního sektoru a těch nejbohatších.

ALEC zákon nařizuje „vyváženou výuku“ vědeckých poznatků o klimatu na základních a středních školách (v USA K-12). Pod šifrou „vyvážené výuky“ nacházíme výuku, která má popírat klimatické změny a být protiváhou k hlavnímu proudu vědy zabývajícímu se klimatem. Jedná se o analogii k „vyvážené výuce“ obhajovanou kreacionisty, kteří požadují výuku vědeckého kreacionismu na veřejných školách. Legislativa založená na modelech ALEC již byla v několika státech zavedena.

 

Tohle vše je samozřejmě zaobaleno v rétorice o výuce kritického myšlení — bezpochyby pěkná myšlenka, ale je jednoduché přijít s mnohem lepšími příklady, na kterých vyučovat kritické myšlení, než na problému, který ohrožuje naše přežití a který byl zvolen, poněvadž je důležitý pro korporátní zisky.

 

Média běžně informují o tématu klimatických změn a kontroverzi mezi dvěma názorovými tábory.

 

První tábor je z převážné většiny tvořen vědci, významnými národními akademiemi věd, profesionálními vědeckými periodiky a Mezivládními porotami pro klimatické změny (Intergovernmental Panel on Climate Change, IPCC).

 

Souhlasí s tím, že globální oteplování probíhá; lidská aktivita je významným komponentem; že situace je vážná a možná i hrozivá; že svět velmi brzy, možná v průběhu dekád, dosáhne bodu zvratu, ve kterém proces vyeskaluje velmi rychle a následky budou nezvratné, s krutými sociálními a ekonomickými dopady. Jen vzácně nalezneme podobný konsensus o tak složitém vědeckém problému.

 

Druhá strana se skládá ze skeptiků, včetně uznávaných vědců, kteří varují, že mnoho zatím nevíme — což znamená, že věci nemusí být tak hrozné, jak se myslelo, nebo že jsou ještě horší.

 

Vynechána z této debaty je mnohem početnější skupina skeptiků skládající se z velmi uznávaných klimatologů, kteří vidí průběžné reporty IPCC jako až příliš konzervativní. A ukazuje se, že tito vědci mají naneštěstí opakovaně pravdu.

 

Propagační kampaň sice měla určitý vliv na mínění americké veřejnosti, která je mnohem skeptičtější, než je normou ve světě, ale tento vliv nebyl dostatečný na to, aby uspokojil americkou vládnoucí garnituru. To je pravděpodobně důvodem, proč sektor korporátního světa spouští svůj útok na vzdělávací systém za účelem zvrátit nebezpečnou tendenci veřejnosti naslouchat výsledkům vědeckého výzkumu.

 

Před několika týdny na zimním národním republikánském výboru varoval vedení strany guvernér Louisiany Bobby Jindal: „Musíme přestat být hloupou politickou stranou… Musíme přestat urážet inteligenci našich voličů.“

 

V rámci SEKD systému je krajně důležité, abychom se stali hloupým národem, který není klamán vědou a rozumem. To vše v zájmu krátkodobých zisků našich ekonomických a politických pánů, bez ohledu na následky.

 

Tyto závazky jsou hluboce zakořeněny ve fundamentalistických doktrínách trhu, které jsou kázány v rámci SEKD. Jsou však dodržovány velice selektivně, tak, aby udržovaly mocenskou politiku státu, která slouží bohatství a moci.

 

Oficiální doktríny trpí několika „tržními neefektivitami“. Mezi nimi opomenutím brát v potaz vliv tržních transakcí na druhé (v ekonomické teorii označováno pojmem externality, pozn. překl.). Následky takovýchto nedůležitých „vnějších vlivů“ mohou být značné. Současná finanční krize je tomu příkladem. Příčiny krize částečně můžeme přičíst největším bankám a investičním firmám, které ignorovaly „systémové riziko“ — možnost kolapsu celého trhu – když prováděly riskantní transakce.

 

Ekologická katastrofa je mnohem vážnější. Ignorování nedůležitých vnějších vlivů má dopad na celé lidstvo. A tentokrát nebudeme moct běžet s nataženou rukou a čekat, že nás někdo vytáhne z nesnází.

 

V budoucnu se historici (pokud nějací budou) zpětně podívají na tuto podivnou podívanou, která se začala formovat na začátku jednadvacátého století. Poprvé v lidské historii lidé čelí vyhlídkám hrozivé pohromy, která je následkem jejich činů — činů, které ničí naše vyhlídky na slušné přežití.

 

Tito historikové si všimnou, že nejbohatší a nejmocnější země v historii lidstva, těšící se řadě nesrovnatelných výhod, vynakládá úsilí na umocnění pravděpodobné pohromy. A společnosti, které se naopak snaží zachovat vhodné podmínky pro přežití a slušný život následujících generací, jsou nazývány tzv. „primitivními“: prvními národy, kmeny, domorodými a „aboriginálními“ národy.

 

Země s velkou a vlivnou částí domorodého obyvatelstva jsou v přední linii těch, kteří se snaží zachránit planetu. Země, které hnaly své domorodé obyvatelstvo na pokraj vymření nebo okraj společnosti, se ženou k zániku.

 

A tak Ekvádor, se svou velkou částí domorodého obyvatelstva, hledá pomoc u bohatých zemí, aby mu umožnily udržet značnou část ropných zásob v podzemí; tam, kde by měly zůstat.

 

Mezitím Spojené státy a Kanada hledají možnosti, jak spalovat fosilní paliva, včetně extrémně nebezpečných kanadských dehtových písků. Chtějí tak učinit co nejrychleji a v co možná nejvyšší možné míře, zatímco salutují divům století víceméně bezvýznamné energetické nezávislosti bez jediného pohledu na to, jak by svět mohl vypadat po tomto přehnaném závazku k sebezničení.

 

Tento postřeh lze zobecnit: domorodé společnosti napříč světem usilují o to, aby ochránily to, co občas nazývají „právem přírody“ (rights of nature), zatímco civilizovaní a sofistikovaní se této pošetilosti vysmívají.

 

To je přesným opakem toho, co by nám radil rozum — samozřejmě, pokud se nejedná o pokřivenou formu rozumu, která prochází skrze filtr SEKD.

 

=======================================================================

můj nejapný komentář:

v tomto článku je jednak značné množství faktografie, reálií, které nejsou v mém běžném povědomí. Např. : "Jon A Krosnick a Bo MacInnis v periodiku Daedalus ".

 

Vůči organizaci IPCC jsem patrně díky svému fanatismu poněkud předpojatý... Ve své podstatě je ale asi tohle téma nejblíž tomu, k čemu bych měl něco říct - protože meteorologii jsem svého času studoval. A v jistém smyslu stále studuju.

 

A možná právě proto, že vím, tak se bojím cokoliv napsat. :)

 

Literoví dinosauři možná pamatují úvahy dřívějších členů, kteří se tímto tématem docela obšírně zabývali. Značný zdroj z řekněme druhé strany je pro českou populaci např. pan Kremlík. Já osobně četl Klausovu Modrou planetu. Zpětně asi musím říct, že mě ovlivnila... víc než bych čekal.

 

Stručně řečeno - neřeknu mnoho - počkejme si do roku 2050 - zda-li vzroste průměrná globální teplota vzduchu o půl stupně nebo o víc. A jak konkrétně se to projeví na klimatu a počasí u nás. A zda to bude stále hlavní problém, kterému bude civilizace čelit.

 

Bude si to laskavý čtenář do roku 2050 pamatovat?