Na dotek smrtelnosti

Mé pravé já se schovalo uvnitř nového jména – jak se dneska moderně říká – pod novou identitou. Jméno Timur, zkráceně Tim, jsem dostal omylem. Jako první mě chytli Poláci po příchodu z minulé budoucnosti, respektive pádu sem do přítomnosti – i když jsem spadl na českou stranu hranice. Byť pouze o metr. Leknutím jsem volal Ti’ímár, tedy jako o pomoc. Pochopili to špatně a tak mi do papírů napsali jméno Timur. Vůbec jsem netušil, co to slovo znamenalo. Promptně mě předali české pohraniční stráži, asi aby se zbavili potíží. A se mnou se na druhé straně nemazali. Šoupli mě rovnou do uprchlického tábora s ještě pár dalšími nešťastníky, kteří taky neuměli česky, ovšem znali hamburgery, už někdy viděli ideogramy pro vysoké napětí a uměli použít splachovací záchod. Časem mi úředníci zpatlali i příjmení. Ale to až mnohem později, když jsem už konečně znal pár slov.

 

Druhá šance

 

Ten den již bylo ve vzduchu cítit jaro. Rozednělo se. Slunce ještě nedosáhlo do oken. Ležel jsem se zavřenýma očima a vznášel se v podivném, strnulém stavu nebytí. Slabost mě zmáhala tak, že jsem už ani nedokázal zapálit svíčku na oltáříku dešťové bohyně.

„Jak dlouho už tady leží?“ ozval se z dáli povědomý hlas. Va’tau! Byl to on. Musel to být on!

„Šest týdnů, milosti.“ Odpověděl můj pomocník De’ekau, který mi poslední týdny při mé nemohoucnosti tak dobře posloužil.

„Jak to, že mi o jeho stavu nikdo nic neřekl?“ Va’tauův hlas zazněl přísně.

„Na’ar’ail sám si nepřál, abych někoho vyrozuměl. Zavolal jsem jen lékaře, neboť v poslední době jenom spal. Podle něj se prý stejně nedá nic dělat, je příliš starý, vyčerpaný a brzy umře. Já nevěděl, milosti, že je mu skoro devadesát! Takhle sešel až poslední týdny, už se nemůže ani pohybovat…, a navíc, nosí kcheá’a. Doktor říkal, že tohle nosívají někteří otroci zvláštní důležitosti, patřící ke královským dílnám…“

„Viděl ho v poslední době ještě někdo jiný krom tebe?“

„Ne, milosti, nikdo za ním z laboratoří nechodí… chodíval jen na hřbitov a rozsvítil pár světýlek, hlavně na Vé’emurův a Va’apuův hrob. Vé’emur byl prý jeho blízký spolupracovník.“

„Co říkal?“

„Říkal, že čas je jako Slunce, pádí rychle, někdy i spaluje a mnohdy si člověk ani nepovšimne, že se svět kolem potočil a tím i proměnil. To mu prý přišlo na mysl vždy, když stál na hřbitově, místě posledního odpočinku jeho přátel a učitelů. Právě tam pociťoval tu tíhu času, která mu tlačila na bedra a neustále vkrádala do mysli ty nejčernější myšlenky, jak sám říkával. Prostě trpěl velkou sklíčeností, tvrdím já.“

„Tohle opravdu říkal?“

„Ano, to říkal, když postával u hrobu mého děda, Va’apua. Byl to prý jeho poslední, opravdový přítel…“

„Vzpomínám si na jeho tvář. On byl lovec, že? Nosil nám sem také vzorky rud ze stepi…“

„Ano, zemřel loni na podzim na chřipku.“

„To je mi líto. Ovšem, nevěděl jsem, že Va’apu měl děti. Vlastně jsem ani nevěděl, že se tak opravdu jmenoval…“

„Jak je to s jeho příbuznými, milosti? Bude třeba někoho vyrozumět?“ otázal se De’ekau.

„Na’ar’ail žádné příbuzné nemá,“ pronesl Va’tau. „Proč se ptáš?“

„Jářku, ujal jsem se ho na jeho žádost, když už nemohl chodit. Předtím jsem mu tu a tam párkrát pomohl.“

„Dobře! Skvěle jsi sloužil. Odkud jsi?“

„Jsem… z Va’á, milosti.“

„Máš tam rodinu?“

„Ano, milosti.“

„To je dobře! Jako odměnu za tvou pomoc potřebnému jsi zproštěn služby a jsi volný. Můžeš z pevnosti kdykoliv odejít a vrátit se do Va’á. Vybavím ti cestovní propustku a budeš-li chtít, hned zítra můžeš odcestovat s fa’gi.“

„Děkuji, milosti! Ó, děkuji!“ De’ekauova vděčnost neznala v první chvíli mezí. „Ale kdo se o Na’ar’aila postará? Potřebuje péči posledních dnů!“ zazněla mu vzápětí obava v hlase.

„To už nemusí být tvoje starost. Postarám se o něj sám!“

Kdyby byl De’ekau voják, byla by pro něj propustka z Na’ánu s jízdenkou na fa’gi do Va’á dozajista tou největší odměnou – svobodně odejít z pevnosti a vrátit se k rodině do hlavního města. Jenže… De’ekau zamlčel, že vojákem není. A rozhodně nebyl z Va’á! Dokonce jsem pochyboval, že vůbec byl Va’apuovým vnukem… mohl odejít po svých z pevnosti kdykoliv, aniž by nějakou o propustku žádal.

„Doprovázej tě dešťová bohyně, budu na tebe myslet!“ pronesl tiše De’ekau a stisk mi na rozloučenou ruku. Klapla západka dveří.

Rozhostilo se dlouhé, tíživé ticho, které mě začalo znervózňovat.

„Va’tau! Va’tau! Jste tady někde?“ nepoznával jsem svůj hlas, zněl mi cize a skřehotavě.

„Jsem u tebe, příteli,“ Va’tau promluvil, a stál určitě blízko. Víčka mi snad tížil olověný plášť bohyně trestu. Otevřel jsem s námahou oči a snažil se zaostřit. Nesloužily mi dobře, v očích se usadil hustý závoj pavučinek, který cestoval při každém pohnutí očí.

Pohlížel na mě se zvláštním výrazem. Najednou se ke mně sklonil a se slovy „Odpusť mi to,“ odepnul z krku kcheá’a. Šlo to špatně, elektrody už vrostly do kůže a kapka mé krve potřísnila jeho roucho.

Rozumějte, kcheá’a není jen tak lecjaký obojek. Je to, řekněme, takový rozumový insekticid, potlačovací prostředek nevhodných myšlenek, které se jako hmyz zabodávají do mozku. Samozřejmě, pokud se tedy nezmocní dálkového ovládání nějaký sadistický parchant bez mozku a bez svědomí.

Poprvé mi ho připnuli, když jsem svedl dceru vojenského velitele pevnosti. Podruhé… to už si tak přesně nepamatuji, ale přestupek byl v podstatě tentýž.

Naposledy, tedy po mém posledním stále stejném přestupku, mě navštívil sám Va’tau s velice bolestným výrazem ve tváři. Vyčítal mi, že jsem jen nevděčný spratek, který si neváží projevené laskavosti a nedokáže ovládnout svoje pudy. Mluvil se mnou velmi potupně, jako by ani nebyl o dvacet let mladší. A tak jsem podle pravidel vnitřního řádu dostal obojek kcheá’a pro vzpurné svěřence na omezenou dobu. Jenže z důvodů již výše zmíněných, omezená doba snadno přešla v neomezenou a tím jsem se stal se Va’tauovým vazalem. To je tady jen zástupné slovo pro zvláštního otroka. Člověk si už rozmyslel mít nějakou hříšnou myšlenku s vědomím, že bude následovat trest nejméně pěti minut bolesti. Však někdy i pohled na sošku dešťové bohyně měl stejné následky.

No, a od té doby byla pevnost zapovězena ženám.

Va’tauovy oči bloudily po místnosti. Pak si všiml oltáříčku, vzdychl a zapálil knot připravené svíčky. A promluvil – přímo a jasně:

„Na rozhovor nebyl celá ta léta čas, příteli. Je mi to moc líto. Jako bych zcela zapomněl, že tu žiješ. Neomlouvá mě to, samozřejmě, a nemohu se vymlouvat, že jsem věnoval všechen svůj čas řízení pevnosti a hlavně politice.“

Lhal jako vždycky. Času nebylo nikdy dostatek, požadavky se stupňovaly stále, úsilí se zvyšovalo pořád, a v podstatě nebylo neobvyklé, že se pracovalo ve dne v noci. Vždycky chtěl něco navíc a to za polovinu reálného času. Stal se z něho polír bez soucitu a porozumění k potřebám obyčejných lidí. Teď by chtěl litovat skutků dávno minulých? Nebo je to zase jen něco za něco?

„Ale bylo by škoda ztratit takového člověka, jako jsi ty!“ zadíval se tím svým zkoumavým pohledem. „Můžeš dostat novou naději.“ Dodal se zaváháním.

„A kdybych naději už nechtěl?“ ten cizí hlas ve mně se mi vzpíral. Jak by mi mohl dát novou naději on a teď? Před lety mě sám málem posílal do popravčí klece…

Promluvil až po chvilce ticha.

„Máš ji tady jenom proto, že je oděná jenom vodou, co?“ dlouhým pohledem spočinul na malované sošce dešťové bohyně.

„Je to jediná ženská, která se mnou proplula celým životem…,“ nechápal jsem jeho slova. A bylo mi to už jedno. Přistihl jsem se, že se držím pravou rukou za krk, tam, kde mé myšlenky tak silně utiskoval kcheá’a.

„Já tě ale umřít nenechám!“ Va’tau se nadechl a pak sáhl do koženého pouzdra, uloženého u nohy a jehož jsem si všimnul až teď. Vytáhnul skleněný válec, obsahující stříbřitě se lesknoucí kovovou tekutinu s modrými, žlutými a zelenými odlesky. Půl litru živé kapaliny. Strašlivé množství, nikdy jsem toho tolik pohromadě neviděl… takovéto množství se spřádalo dlouho… rok… dva? Nebo rychleji po tom, co tajemný De’ekau opravil stroj ka’as?

„Netušil jsem, že umíme v’kch donutit k rozpuštění,“ nezmohl jsem se už ani na údiv. Vždycky jsem to viděl jen v pevném stavu, jako klubko neviditelných stříbrných nití tak, jak to vypadlo ze stroje… nebo v generálském balení pro obzvlášť prominentní vojáky.

„Tohle není jenom v’kch, rozumíš? Je to atá’v’kch, je mnohem složitější…,“ zadrhl a na chvíli se odmlčel. „Přicestoval jsem z Va’á a krátce řečeno, v téhle bouřlivé době nás tlačí čas. Jsi jediný, komu můžu opravdu důvěřovat!“

„Důvěřovat?“ musel jsem se tomu znova zasmát. Zaznělo to spíš jen jako zachrčení. „Nevěřil jsi mi ani to, co by se za nehet vešlo. A nasadils mi kcheá’a navždy, jako tomu nejposlednějšímu zločinci kvůli malichernostem.“

„Chtíč není žádná malichernost, zvlášť, kdyby tě prozradil!“ odtušil s mrazivým klidem. „Stačí snad říct, že toho dneska lituju a omlouvám se za příliš tvrdý postup,“ a dotčeně se zamračil, „ale tohle, tohle je moje odškodnění, nic lepšího, co bych ti mohl nabídnout, už neexistuje. A…,“ hlas mu na chvíli selhal, „a ty jediný jsi dostatečně chytrý člověk!“

Prý jsem dostatečně chytrý! Jaká ubohá, podbízivá lež! Bla, bla, bla… a hlavně jsi mě celá ta léta měl pod kontrolou na pěkně krátkém řetězu, chtělo se mi vykřičet mu do obličeje. Ale neudělal jsem to, asi ze studu a možná i zbabělosti. Řekl jsem jen: „Proč?“

„Protože nikdo nezná tvého syna… a možná už nezná ani tebe!“

„Co prosím? Nerozumím!“ nejsem zas tak hluchý, abych nevěřil vlastním uším. „Já přece nemám děti… kcheá’a mě trestal už jenom za myšlenku-“

„Omlouvám se! Kolikrát se mám ještě omlouvat?“ rozkřikl se a prudkým, vzteklým gestem mě přerušil. „Byl to můj hluboký omyl,“ pronesl se sevřenými zuby po chvilce. „Špatně jsem se k tobě zachoval a držel tě tu jako otroka. Je mi to moc líto. Byl jsi nejvýkonnější z výkonných, vymyslel jsi věci, které… bohužel, dneska mohou přinést světu jen zkázu a ještě větší otroctví. Ty roky života ti nemohu vrátit zpět. To prostě nejde. Ale můžu ti věnovat nový život pod novým jménem.“

„To lze?“ Ani ve snu by mne nenapadlo, že se nedožiju ve zdraví smrti, ale tohle…?

Azyl v chráněných dílnách Na’ánské pevnosti byl možná dobrou schovávačkou před spravedlností, ale Va’tau mi ve své nezměrné dobrotě opomněl říct jednu drobnou maličkost – že z pevnosti už nebudu moci nikdy odejít… snad pouze jednosměrkou k dešťové bohyni. A teď… teď by mi nabízel naději na únik z téhle kobky?

Život v pevnosti byl vlastně pohodlný. Ale pro koho…?

Pro někoho velmi obávaný pevnostní komplex na kraji velkého ledovcového jezera opravdu nevzbuzoval mnoho sympatií. Byl to prostě obrovský čtvercový tábor s osmdesáti věžemi, postavený z kamene a cihel na placaté skále protkané množstvím podzemních chodeb a komor. Uprostřed jedna věž chyběla, to proto, že zde, ve středobodu pevnosti leželo malé náměstí, speciálně určené pro rituální popravy. Samozřejmě, že se zde v nové době žádné popravy nevykonávaly, správní systém dávno používal jiné, daleko rafinovanější způsoby exekucí, hlavně aby nebyly veřejnosti na očích!

Pevnost vznikla už v dobách prvního vládce a do dnešní podoby se rozšiřovala celá staletí. Naskýtala se ovšem otázka, proč vznikla tak daleko na severu, kde nebyla nikdy a nikým ohrožena a nikdy na ni žádná cizí mocnost nezaútočila… napadá mě jediné, byla určena k nějakému jinému účelu. Většina lidí ji považovala za továrnu, za zbrojnici, za průmyslové zázemí pro hlavní město Va’á, jemuž dal jméno stejnojmenný kmen, čítající dneska již několik miliónů duší, z části rozptýlených ve stepích pod ledovcem.

Ale průmyslu…? Toho tady moc nebylo.

Mohl jsem se plně věnovat své práci a mohl se s hrstkou zasvěcených seznámit s neobyčejnými vynálezy. Když jsem přibyl do pevnosti já, mladíček Va’tau zrovna stoupal po žebříčku v mocenské hierarchii a  po pár letech dokonce získal hodnost nevojenského velitele pevnosti. Pak už neměl politicky kam stoupat, místokrálem se stát nemohl a vytrvale odmítal odznak moci vrchního dohlížitele, to jako ministra.

Teď na mě Va’tau pohlížel jako na ubohého ztroskotance a spřádal ty své plány. Dost dobře jsem nechápal, jak se v té své pozici udržel víc jak čtyřicet let. Nebo to bylo víc roků? Už jsem se v tom ztrácel…

„Ano. Formálně už tvůj syn existuje. Jen je zraněný a musíme ho vyléčit. Ale žije, a je na cestě sem, do pevnosti.“

„A jeho… matka a… a otec?“ Nic jsem nechápal.

„Matka zemřela, když ses narodil, a otec? Zemře s tvým jménem na rtech právě teď,“ nevesele se usmál a vložil mi do ruky odznak moci… velké moci!

„To nedokážu,“ hrozně jsem se lekl jeho žádosti a ze strnulých prstů mi odznak moci vypadl. Asi byl příliš těžký a má ruka moc slabá…

„Slzy jsou zbytečné. Copak bys chtěl vložit svůj život do rukou bohyně smrti a nechat se pod jejími perutěmi odvést k dešťové bohyni jen tak?“ Zamračil se Va’tau. Na tvář se mu vrátil ten tvrdý, nesmlouvavý výraz despoty. „A dokážeš to, vzpomeň si, na dobu, kdy ti bylo třeba dvacet! Tak buď sakra odvážný, jako jsi byl zamlada a neváhal ses porvat o svou pravdu, o cokoliv s celým světem. A oslavuj! Dneska nastal tvůj čas!“ poklepal na destičku pověření. „Všichni tě zvolili, jednomyslně, podívej, osm pečetí. Jsi pro ně hrdina…. Náš hrdina!“

„Zvolili? Zvolili přelud, který jsi jim předhodil!“

„Máš pravdu… ale možná jen teďka. Ani nevíš, co dalo práce stvořit mýtus hrdinného syna, který se teprve teď dozvěděl, kdo je jeho otec!“ najednou ztišil hlas. „Seš jediný, komu dneska můžu věřit! Prosím, nezklam mě!“ stisknul mi paži. „Když teď umřeš, tak nikoho nezachráníš. Jen se tvoje duše vrátí k dešťové bohyni. Zbytečně!“ sugestivně se snažil přesvědčit. On mě jako vždycky prachsprostě vydíral!

„Co tedy mám – musím – udělat?“

„Takhle se mi líbíš!“ Va’tauova tvář se naráz rozzářila a nejen to, vypadal, jako by si zrovna oddechl. „Přijmeš toto atá’v’kch a vydáš se na svou misi. Absolvuješ krátký kurz státního protokolu, protože jsi vážená osoba, musíš ho ovládat. A pak se ujmeš své role.“

„Byl jsem strašně dlouho mimo společenství…“

„To je dobře, snáz ostatní uvěří, že jsi opravdu ten pravý hrdina ze stepi, který tak dlouho žil pod ledovcem. Pij!“

„U všech bohyň!“ to mě vyděsilo, „tohle je ale přece nějak… velké, ne?“ Va’tau se zvedl a pomohl mi posadit se. Za záda mi vyskládal podušky.

„Je to naplněno tvým otiskem vědomí, potřebuješ spoustu, spoustu jiných, nových znalostí, občerství ti paměť a upraví pár povahových rysů. Jen trošku… to abys líp zvládal svůj vztek a útočnost. A…,“ viditelně zaváhal, „a neměl potíže se ženami, už jen kvůli tomu kcheá’a.“

„Nikdy…, co se pamatuji, nikdy jsme tohle nezkusili,“ viděl na mně vzrůstající neklid při pohledu na tetelící se stříbřitou tekutinu.

„I vyzkoušeli! Nevíš o všem… Tak se neboj.“ Moc mě tedy neuklidnil, ba právě naopak. „Na, pij!“ natáhnul se pro válec a přiložil mi ho k ústům. Pocit to byl stejný, jako bych vypil studenou rtuť. Nedalo se to zastavit ani překousnout. V prvních okamžicích po přijetí to vyvolalo prudkou bolest v celé hrudi, která se zvolna usadila v temném pocitu vratkosti někde za krkem.

„Počkej! Co když to už nebudu chtít?“ sotva jsem popadal dech, jak mě to prosté přijetí atá’v’kch v záchvěvu té bolesti vyčerpalo.

Va’tau rozvážně odložil prázdnou sklenici na stůl vedle oltáříku.

„Atá’v’kch je velmi mocný a nelze se ho zřeknout, příteli! Schválně jsem to zamlčel, protože to bys zaváhal… Ale právě v tom je jeho obrovská síla, nikdo ho z tebe už nikdy nedostane!“ zvláštně se usmál a povzbudivě mi stiskl ruku. „Ovšem, když budeš chtít, můžeš část svou vůlí věnovat někomu, kdo si to zaslouží! To možné je. Vezmi to jako… jako můj poslední dar vděčné věčnosti!“

Ale vypadalo to jen jako dar k vykoupení špatného svědomí…

 

Úkol

 

Probral jsem se, když Slunce kreslilo dlouhé stíny, ale tentokrát stálo na opačné straně. Omámenost prostupovala mými údy. Zatrnuly mi zuby… ty zuby, které bych vlastně už ani neměl mít… Dala se do mě zima, pokusil jsem se přikrýt. A nevěřícně jsem zíral na svoje ruce. To nebyly moje ruce. Zmocnila se mě na okamžik panika.

„Jak je vám, pane Ta’ar’aile?“ docela příjemný mužský hlas mě vrátil zpátky z jakéhosi snového stavu. Otočil jsem hlavou. Krátký pohled a věděl jsem, že je všechno jinak. Nebyl jsem doma, jediná důvěrně známá věc stála na stole. Rozevřený oltáříček s mou drahou soškou panenky dešťové bohyně vyvedené do divukrásných detailů stál ke mně čelem a pod ním se mihotalo droboučké světýlko za ztracené dušičky.

„Kdo jste?“ zeptal jsem se s očima upřenýma na oltáříček. S mírně udiveným úsměvem se na mě díval tak čtyřicetiletý, vzhledný muž. Nezapřel v sobě rysy příslušníka velkého kmene Va’á, pro které jsou charakteristické světlejší vlasy a smaragdově zelené oči. Odznak moci prozradil, že je služebníkem. Což dávalo tušit, že jeho matkou bude některá z žen z blízkého okolí nějakého místokrále, jenž sama i v zájmu své bezpečnosti musí udržet své tajemství až do smrti – tak to v těchto kruzích chodí. Jedině takoví lidé z přízně mohou mít šat a odznaky služebníka rady místokrálů.

„Jmenuji se Kau’u a jsem vám k službám. Váš otec si přál, až zemře, abych vám tuto cennou památku předal,“ řekl, sfouknul svíčku, vzal oltářík, složil ho do velikosti větší krabičky, pozdvihl ho, abych ho viděl a postavil ho zpátky. „Jsme všichni rádi, že jste se konečně zotavil, milosti, bohužel obřad posledního rozloučení s vaším otcem již proběhl.“ Zarazilo mě oslovení, řekl mi – milosti!

„Kdopak vám to řekl? Můj otec?“

„To mi sdělil sám velký Va’tau, přítel vašeho otce. Odpusťte milosti, zde v pevnosti pobývám velmi málo, za celý svůj život jsem zde nebyl víc jak desetkrát – jinými slovy řečeno, já vašeho otce vůbec neznal. Prý se zotavujete už víc jak týden, alespoň co já vím.“

Sám velký Va’tau, to tak! Držel mě celá ta léta na obojku jako vzteklého psa! Zdvihl jsem se a bez cizí pomoci se posadil. Do místnosti se jako na povel natlačilo několik lidí. Kromě Kau’ua, který se jako jediný představil, jsem nikoho z ostatních nepoznal. Všichni postupně přistupovali k lůžku a s nezvykle poníženou úklonou projevili soustrast nad ztrátou otce a zároveň mi přáli jménem bohyně štěstí k jakémusi jmenování. Kau’u se postavil vedle mne a vždycky se naklonil a zašeptal jméno přistoupivšího. Jen mi těmi jmény způsobil v hlavě ještě větší zmatek, protože jsem ani při nejlepší vůli nebyl schopen zapamatovat si všechna ta titulovaná jména správců, ředitelů, zástupců a velitelů.

Konečně všichni vypadli. Seděl jsem sklíčeně na kraji lůžka a hlavou se mi honily divné myšlenky.

„Nechci na vás nijak naléhat, milosti, ale musíte se převléknout a připravit na cestu. Seznámím vás urychleně s palácovou etiketou, což je ostatně můj nejhlavnější úkol, a večer se vydáme fa’gi do hlavního města.“ Podal mi cestovní šaty a kupodivu i osobní zbraň, kterou jsem už léta nedržel v ruce.

„Proč to?“

„Za to může vaše jmenování. Dneska oficiálně dorazilo, ti všichni úředníci čekali s pozdravy až do poslední chvíle. Asi si mysleli, že třeba výnos rady místokrálů nedostanete nebo že se už… neuzdravíte. Od nynějška jste vyšetřovatel, milosti, vysoký státní úředník, třetí v řadě po místokráli a dohlížiteli s titulem milosti, tak vás budou všichni oslovovat. Máte v rukou obrovskou moc, můžete se ptát kohokoliv na cokoliv.“ Ukázal na stolek, kde ležely vedle složeného oltáříku i úhledně poskládané listiny. „To vše budete potřebovat, to je váš štít i meč.“

„Co mám vyšetřovat?“ začal jsem se oblékat.

„Pro začátek nic menšího než zradu, milosti,“ odvětil Kau’u a začal připravovat zavazadla.

„A co se stalo s mým předchůdcem, s předchozím vyšetřovatelem milosti?“

„Chcete slyšet pravdu?“ viditelně zaváhal.

„Ano, chci slyšet pravdu!“

„Zemřel.“

„Zemřel?“

„Byl zabit neznámými vrahy nedaleko palácové cesty. Zaslechl jsem, že i to budete asi šetřit.“

Tato zpráva nevěstila nic dobrého.

Konečně jsem se dooblékl do připravených šatů, vypadaly poměrně skromně. Při pohledu do zrcadla utrpělo moje sebevědomí další otřes. Dívala se na mě skoro cizí tvář člověka, jakého jsem si matně vybavoval z šerého dávnověku, a to už uplynulo už víc jak šedesát let.

„Jste překvapen? Prý se vám všechny rány skvěle zahojily. Zdejší ranhojiči jsou doslova kouzelníci. Aspoň se to tak říká ve Va’á.“

„Nevzpomínám si… na nic si nevzpomínám.“ To byla jediná milosrdná lež, která mě v tu chvíli napadla.

„To je samozřejmé po takovém zranění a ztrátě paměti. Nepůjdete se najíst, milosti? Musíte mít hlad,“ ta prostá slova ve mně probudila vlčí hlad, takový, jaký mají stepní vlci, když ucítí nedaleko kořist. Hlad mě po pár okamžicích začal dohánět k šílenství, ale Kau’u zařídil v krátkosti vše potřebné. Stůl ve vedlejší místnosti se za pár chvil prohýbal pod množstvím jídla a já se cpal jako proražený, bezedný měch.

„To je normální, milosti, asi jste dlouho nejedl, zotavujete se,“ ani se nepodivil, kolik jídla spořádám na posezení. Naopak, snažil se rozptýlit mojí obavu, když jsem se uprostřed jídla zarazil a se zděšením přehlédl prázdné mísy. Povzbudivě zamrkal. „I tak jste dost hubený…“

Následující dvě hodiny mi nad poloprázdným stolem trpělivě vysvětloval, jak to v paláci a radě místokrálů chodí, čeho se vyvarovat, a naopak, jak správně a ve správnou chvíli promluvit. Kau’u měl vzácný dar věci vysvětlit. Když viděl, že mi není něco zcela jasné, zkusil to říct jinak a použil třeba příklad. Se zahanbením jsem zjišťoval, že mi za ta léta života, odtrženého od skutečnosti, chybí spousta zpráv z vnějšího světa. Dřív jsem nevěnoval pozornost, kdo je zrovna dohlížitelem, to jako ministrem, a jak je sestavená rada, kdo se s kým přátelí anebo naopak, kdo je s kým na nože. Kau’u si držel v hlavě snad celou dějepravu, dokonce tu a tam utrousil nějakou drobnou příhodu. Vyprávěl tak poutavě, až jsem nabyl dojmu, jakoby u většiny příhod z poslední doby byl. Musel je zažít na vlastní kůži, musel se jich zúčastnit, musel ty události na vlastní oči vidět! Byl jsem mu opravdu vděčný, otevřel mi zase jednou oči.

Na konci své přednášky mi naznačil, že by mi chtěl ještě něco důležitého říct, ale že uvnitř místností nemůže. Uvolil jsem se a vystoupali tak na střechu věže, která se jmenovala Zdrcující vítězství – takový název mohl vymyslet snad jen zastydlý mozek nějakého snaživého důstojníka. Věž stála v úplně jiné části pevnosti, kam jsem se patrně nikdy v životě nepodíval. Což už dokládalo i strohé vybavení mých dočasných obytných prostor, určené pro velitelský sbor a výjimečně pro jejich rodinné příslušníky, protože jen důstojnictvo mohlo zde mít své blízké. Zastavili jsme se na samém kraji ochozu věže. Kau’u se kradmo několikrát rozhlédl, jakoby se obával, že nás někdo sleduje. To já se naopak choval až příliš neprozíravě. Po krátkém váhání se rozpovídal:

„Říká se, že mnohé stěny mají uši, milosti. Není to zvláštnost, o palácích se to říká také,“ začal rozpačitě, když jsme zastavili nad budovami zbrojnice, viditelně označené číselným systémem podle věží. „Neznám to tady v pevnosti a hlavně, nechci být nápadný. Nevím o vás nic víc, milosti, než to, co se probíralo v radě a pak to, co mi řekl sám velký Va’tau.“ Na okamžik zaváhal. „Prý jste se vrátil zraněný při pronásledování banditů, kteří vylupují naše sýpky. Tady vám ranhojiči zachránili život. Dozvěděl jsem se, že váš otec byl významný člověk, který pracoval a žil zde v pevnosti. Velmi se omlouvám a odpusťte mou nevědomost, milosti, ale já vůbec nevím, co zde váš otec dělal, asi jsem se s ním nikdy nesetkal. Zpráva o jeho smrti mě zastihla ve fa’gi na půli cesty sem.“ Rozhlédl se po okolí, než pokračoval. „Měl byste vědět, že během uplynulých pár týdnů došlo v hlavním městě k již zmíněné události… zemřel váš předchůdce – vyšetřovatel milosti. A protože funkce vyšetřovatele nesmí zůstat neobsazena dlouho, bezodkladně se sešla rada místokrálů, aby zvolila nového a vložila mu do rukou jeho pravomoci. Jmenovali vás, protože jste v hlavním městě za hrdinu. Osobně si myslím, že to způsobily… ehm… trochu nadnesené zprávy a jistý politický tlak s významným doporučením váženého Va’taua. Prostě jste se stal nadobyčej známým v palácích místokrálů… a vlastně i v ostatních palácích. Jakmile dorazíme do hlavního města, tak budete dozajista dostávat pozvánky z různých stran. Stal jste se důležitým a budou vás chtít poznat… jelikož nikdo o vás nic neví.“ Dodal rychle.

Najednou sáhl do náprsní kapsy a vyndal složený list.

„Málem bych zapomněl, zde vám předávám osobní dopis vrchního dohlížitele Va’at’che. Byl rychlý jako divoký kůň stíhaný vlky, ještě ani nevychladla pečeť na vašem jmenování, které jsem měl doručit do vašich rukou, a už mi cpal do kapsy tuhle pozvánku. Vyslovil přání, abyste nejdříve zavítal do paláce rodu Vut’ra, a také, abyste se stal místokrálovým hostem. Možná je v tom, podle mého názoru, i nějaká obava z vyšetřování incidentu, který se stal na východní straně pod ledovcem. Ani já nevím, kdo to vyšetřuje, ale děje se tak na příkaz velké rady, která poslala svého vyšetřovatele v onu stranu. Vrchní dohlížitel Va’at’ch byl první, kdo vás veřejně oslovil a oficiálně pozval. Musíte mu vyhovět a ubytovat se v paláci Vut’ra. Tento zvací list je zároveň i listem průvodním.“ Podal mi list s pečetí v drážce pergamenu.

„Co s tím?“ nechápal jsem, co s tím mám udělat, nikdy jsem nic podobného v ruce nedržel.

„Rozlomit, musíte tu pečeť rozlomit,“ poradil mi a pohybem naznačil, co udělat. Musel mě považovat za úplného tupce, který právě vylezl ze syslí nory.

Text nesděloval nic nového, prostě jen krasopisem vyvedená pozvánka hostitele.

„Jak to, že o tom tolik víte?“ ukázal jsem mu list.

„Já? Jsem jen služebník, znám dobře paláce, hlavní město i… většinu místokrálů. A taky tu etiketu. Velký Va’tau se domníval, že jedině já vám budu dostatečně užitečný. Je to pro vás, stepního bojovníka, jistě neznámá situace, samá politika… Jsem neobyčejně šťasten, že vám mohu pomoci, abyste se úplně zotavil a mohl se hned ujmout své… řekněme… nové role s titulem milosti.“

„Proč jsme museli jít sem nahoru,“ nechápal jsem jeho opatření, protože se mi nezdála nijak závažná.

„Mám pro vás… ještě jedno pozvání.“ Kau’u sáhl do rukávu a vyndal další zapečetěnou obálku. „Toto posílá osobně místokrál z paláce Paa’rp.“

Pečeť jsem už rozlomil správně a přečetl si těch pár řádků.

„Víte něco o obsahu?“ Zeptal jsem se ho, když jsem list v ohromení dočetl.

„Nevím.“

„Vy víte… kdo jsem?“

„Vážený Va’tau byl tak laskav a seznámil mě s podrobnostmi vaší záchrany. Říkal, že si nebudete nic pamatovat, protože zranění bylo těžké, i když ranhojiči dělali vše, co mohli. Proto mě požádal, abych vás co nejpodrobněji informoval o všem, co se událo, jak se v hlavním městě žije a tak.“

„A kdo… mě oblékl a přinesl sem?“

„To já nevím, milosti, když jsem přišel, už jste tu ležel, pouze ranhojič vám převázal hlavu… byl jste už docela v pořádku.“ Zakroutil hlavou. „Já vám mohu jen potvrdit, že jsem vás nikdy v životě neviděl.“

„Nezbyla ještě trocha jídla?“ vrátila se mi zase ta neodbytná myšlenka. Vrhnul na mě udivený pohled. Vrátili jsme se dolů, do místnosti. Ostatně, pověřovací listiny mohu prostudovat cestou později. Ale list z paláce Paa’rp jsem vhodil do plamenů otevřeného ohniště v železném koši. Pro jistotu.

 

V paláci

 

Cesta trvala právě jeden den, fa’gi je úžasný povoz a my měli veškeré možné pohodlí, hodné mého odznaku moci – nejen ve dne, ale i v noci. Do hlavního města fa’gi dorazil nad ránem.

„Vítejte milosti,“ zvolal maličko obtloustlý muž, který nervózně čekal před dveřmi fa’gi, které jeho pomocník právě otevřel. „Mé jméno je Kše’éch a budu vám průvodcem k vašemu povozu.“ Hluboce se ukláněl a dával najevo naprostou podřízenost.

Povoz již čekal a naše cesta od stanice vedla tradiční trasou k palácům.

Město bylo větší, než se říkalo a barevnější, než vypadalo. Hned u brány nás městské stráže, dohlížející na hlavní trasy, odklonily na povrchovou dlážděnou cestu, spojující všechny paláce místokrálů s několika významnými veřejnými budovami města. Soudě podle projetých a míjených ulic, a vzala-li se v úvahu zastavěná plocha, muselo zde žít velmi mnoho obyvatel. Pravidelně uspořádané ulice se kroutily v obvyklých obloucích a vždy se jich několik střetávalo poblíž nějakého paláce nebo jiné významné budovy. Jen lidí, lidí bylo na veřejných prostranstvích málo.

„Žije tu přes dva miliony lidí, ale jsou soustředěni v palácích a v továrnách u jezera,“ řekl Kau’u, jako by mi četl myšlenky. „Byl jste tu někdy?“

„Nepamatuji se.“ Mé vzpomínky byly tak bledé jako červánky pod náporem slunečních paprsků.

„Je to největší město na světě. Říká se, že kmen dal městu jméno a město dalo jméno kmeni. Žil jste zřejmě dlouhou dobu ve vnějších stepích a politické záležitosti šly mimo vás, že?“ shovívavě se usmál. „Hraničáři to tak dělají, léta žijí mimo realitu a jejich svět je pouze ta úzká hranice mezi ledem a zemí. Určitě víte, že země nemá krále, všechna rozhodnutí a rozkazy jsou sice vyhlašovány jako slovo krále, ale schvaluje je rada osmi místokrálů a vykonávány jsou prostřednictvím čtyř dohlížitelů. Támhle je palác dohlížitelů, je to spíš obrovský úřad než palác.“ Ukázal směrem k nevzhledné budově se čtyřmi poměrně nízkými věžemi.

„Možná víte, že úřad čtyř dohlížitelů pochází z původního rozložení kmene Va’á. Skládal se ze čtyř rodů, a jejich náčelníci tvořili původní radu dohlížitelů. Ale dneska je to již jen přežitek, zemi stejně vládnou nižší úředníci.“

„Kdo tedy opravdu vládne?“

„Moc drží rada místokrálů, závažná rozhodnutí schvaluje velká rada palácových správců a dohlížitelé spravují zemi podle jejich vůle. Za to uspořádání může král – první vládce. Vytvořil před mnoha generacemi královskou radu ze svých potomků a příbuzných a sestavil síť spoluvládců a oddaných služebníků, aby po své smrti zamezil bojům mezi spřízněnými rody o královský titul, vyhnul se drolení moci, zmenšil riziko vymření rodu nebo vyloučil nenadálý palácový převrat. Tím, že spojil a promíchal všechny čtyři rody a veškerou moc strhnul na sebe, došlo v zemi k nastolení ovzduší politické předvídatelnosti a nastal nebývalý společenský rozvoj. Nikdo nemá hlad a daří se řemeslům a mocní mohou pěstovat vědu a hry.

„To je úplná idyla.“

„Možná by byla, nebýt jistého pnutí posledních týdnů. Vypadá to – a to jsem jen nezávislý pozorovatel, milosti – že moc úřadu čtyř dohlížitelů náhle zeslábla. Proto asi všichni místokrálové tak stáli o to, aby místo vyšetřovatele milosti nezůstalo dlouho prázdné. Některé úřady, které prakticky vládly, obcházely dohlížitele a v posledních měsících se zvolna dostaly pod vliv určité části královské rady, zatímco jiná část rady byla zcela odříznuta od moci a vládnutí. To samozřejmě vyvolalo mocenský neklid a všechny strany začaly mohutně zbrojit. A to doslova!“

„Zbrojit?“

„Pevnost Na’án je přece zbrojnice, milosti!“ usmál se Kau’u. „Odtamtud pochází většina zbraní, každý chce pro sebe to nejlepší, a to nejlepší je jen tam, v Na’ánu. Všichni si mysleli, že zbraně končí u válečných oddílů ve stepích, ale… vypadá to, že se některé oddíly šikují nedaleko bažin na jihu a možná jsou některé ukryté i v palácích.“

„Ach tak, to mi uniklo.“

„To je jenom moje nezávislé pozorování,“ znovu zdůraznil a já měl pocit, že o dění ve městě ví mnohem víc, než říká. „Protože jste tu, jak říkáte, nikdy nebyl, měl byste aspoň vědět, že hlavní město, prvním vládcem původně založené pod ledovcem, se v průběhu několika stovek let ocitlo na břehu stejnojmenného, velkého, poněkud mělkého jezera a ledovec samotný se stáhnul daleko na sever. Dneska je už čtyři sta tisíc kroků daleko. První budovy prý byly postavené na blátě a z vysušených cihel. Dneska je většina domů z cihel pálených. Stovky cihelen z druhé strany jezera dodávají cihly tvrdé jako kámen a barevné jako luční květy… na stavby, krytinu na střechu, ale vyrábí i sklo do oken, vozí se sem různé druhy dřeva z jihu, které je zde velmi vzácné a tím i drahé… Stále se tu staví a přestavuje. Město i paláce znázorňují živý organismus stejně, jak jsou živé pole, sady, vinice a pastviny okolo města.“

„A lidé, jak zde žijí? V Na’ánu žijí za hradbami jen vojáci a vědci.“

„Hradby jako má Na’án tady ani nejsou, to snad jen zdi kolem paláců… Bažiny daleko na jihu jsou samy o sobě dost neprůchodné a jsou tedy lepší než nějaká hradba. Směrem na východ a sever je otevřená step rovná jako stůl… slouží jako obilnice města a je to vlastně naše pravá domovina. Dřív lidé z města odcházeli na všechny strany a zakládali usedlosti a cestovní stanice. Dneska je to jiné. Na východ a na jich se už tak často neodchází. Nové osídlování se nasměrovalo na nově otevřená, liduprázdná území na severu, na místa, odkud ustoupil ledovec. Přebytek obyvatel dneska není velký a směřuje právě tam. Každý významný rod či vůdce paláce chce po sobě zanechat nějakou stopu v krajině, název na mapě a zápis v dějinách a tak podněcuje výpravy, podporuje zakládání osad a vytyčuje nové hranice mezi jezírky a bažinami skoro až k ledovci. To jste jako hraničář určitě zaznamenal, osady nejsou velké, bývá to rodina, dvě a většinou na nějakém vyvýšeném místě.“

„To může být z hlediska velké vody nebezpečné.“

„Máte pravdu, milosti. Vůdci nikdy nebrali ohledy na stav území, které ledovec uvolnil. Překotně a nepromyšleně zakládané usedlosti vedly k mnoha neštěstím, ničily je nenadálé záplavy, sesuvy půdy v důsledku tání a někdy i požáry. V poslední době na některých místech měkne i trvale zmrzlá půda a vznikají propadliny.“ Zamyslel se. „Víte, drobné potíže se objevovaly daleko na jihu, v místech, kde step pomaličku přechází v poušť, a taky daleko na východě země. Tam ještě ledovec zasahuje hluboko na jih podél stříbrných hor. Ukázalo se holá pravda, že rada není ochotná uvolnit zlato na ochranu a dohlížitelé nemají dost svých prostředků a hlavně vůle, aby dokázali čelit novému způsobu boje rozptýlených skupinek barbarů, pronikajících z jihu. Zdá se, že bojůvky složené z pár mužů pouze zkouší, jak se udrží obrana našich předsunutých hranic. Říkali to i navrátivší se vojáci, že se situace dost zhoršila. Pohyboval jste se asi mnohem severněji, skoro až pod ledovcem, kde se sice taky občas objevovalo pár lidí podivného vzhledu, ale ti byli plaší jako pa’da a pohybovali se obvykle mimo obzor lidí, případně se stáhli zpět na ledovec. Anebo vás jenom tak sledovali…?“

„Těžko říct…,“ pokusil jsem se o vyhýbavou odpověď. Co já vlastně k tomu mohu říct – jako stepní bojovník a hraničář? Že nic nevím? Při smutném zjištění, že se můj pohled na svět smrsknul na jednu celu ve stísněném průchodu v pevnosti a byl celá ta léta úzký jako klíčová dírka a nadmíru jednostranný jako tvář Měsíce? Dokonce se mě zmocňoval nepříjemný pocit, že Na’án sloužil jen jako zlatá klec, ve kterém jsem si nechal protéct život mezi prsty jako vodu a která vlastně ani nebyla zlatá.

„Jsme na místě, milosti“ ukázal na blyštivou značku na vratech, „to je palác místokrále Vut’ra, zde budete ubytován. Měl byste nosit svůj odznak viditelně. Je to nezbytné, milosti! Jste významná osobnost.“ Upravil mi límec pláště a odznak nastavil na rameno. Odznak… no, nebylo vlastně nic jiného než zlatá placka s nápisem funkce, mým jménem a značkami všech osmi místokrálů. „Máte štěstí! Tohle vám dává ohromnou moc… celá staletí se prý nestalo, že by se shodlo všech osm místokrálů na osobě vyšetřovatele milosti. A berte to i z té lepší stránky, když vás jmenovalo všech osm, muselo by vás všech osm jednomyslně odvolat.“ Jistě, ale při vzájemné neshodě by mohl i vyšetřovatel skončil tam, kde začal, v pevnosti Na’án, v žáru popravčí klece… anebo taky v temné uličce s úzkou dýkou v žebrech.

„Jsme očekáváni?“

„No, už nás od stanice fa’gi dávno ohlásili,“ ukázal na naše průvodce. „Myslím, že nás přivítá sám velký Va’at’ch jako ministr a uvede nás k místokráli Vut’ra. Jeho sestra Mu’gi je zákonná manželka místokrále Vut’ra… jestli mi rozumíte.“ Významně zdvihl obočí.

„Aha, je to dost složité,“ nenamáhal jsem se nad těmi spletitostmi už dál přemýšlet a raději vystoupil z vozu. Průvodce ani nemusel zaklepat na vrata, okamžitě se otevřela jedna veřej a uprostřed stál muž středního věku, s hladce vyholenou, ale ustaranou tváří, s neklidnýma očima a odznakem ve tvaru lomeného trojúhelníku na rameni. Došlo mi, že to bude titulovaný velký Va’at’ch. Když mě uviděl, docela se zarazil.

„Vy jste Ta’ar’ail, syn velkého Na’ar’aila?“ zaraženě mi podal hřbet ruky k pozdravu. „Představoval jsem si vás podle věku vašeho otce mnohem… staršího. Vítejte!“

A pro mne bylo zase nezvyklé slyšet své jméno v tak nezvyklém spojení.

„To je Osud, ó velký Va’at’chu! Děkuji za přijetí,“ a střežil se říct cokoliv dalšího, protože jsem stál na potravním žebříčku o stupínek níž než on a vypadal podstatně líp než on. A taky se řídil Kau’uovou dobrou radou. I když… z moci svého úřadu jsem mohl hrubou silou dostat na popraviště třeba i takového ministra…

Zdviž nás dopravila až před komnaty ve věži. Každý, kdo něco v hlavním městě znamenal, žil ve věži. Když se řeklo palác, myslelo se především na věž, protože právě věž byla srdcem každého paláce… no, a až pak taky tím společenským domem, obývaným nejen rodem, dneska spíš širší rodinou, která dala paláci jméno, ale i jejich příbuznými či sloužícími. Jakoby se za zdmi paláce pod věží rozkládala jedna malá, docela soběstačná vesnice. Podle Kau’uova vyprávění jich bylo poházeno po ploše města nejméně osm set a v palácích žila natěsnána víc jak polovina obyvatel celého Va’á.

Stihnul jsem se po cestě v komnatách mi přidělených trochu opláchnout a převléct, a díky Kau’uovi nezapomněl na odznak. Va’at’ch byl viditelně nervózní a ani to neskrýval, když o chvíli později vstoupil do mé komnaty.

„Jste spokojen?“ otázal se, vlastně jen aby něco řekl.

„Samozřejmě, výsosti! Pohostinnost domu Vut’ra je všeobecně známa.“

„Můžeme mluvit otevřeně, milosti?“ kývnul směrem ke Kau’uovi.

„Zajisté, můžete hovořit, jako by to byl i váš důvěrník.“

„Dobře. Vidím, že jste to opravdu vy – radou schválený vrchní vyšetřovatel-“ v rozrušení se snažil přečíst znaky na odznaku.

„Chcete vidět pověření jeho milosti?“ Kau’u jakoby už čekal, aby se mohl osvědčit, podával se skloněnou hlavou na výraz úcty složené dokumenty.

„Chraň nás hráz před přívalovou vlnou dešťové bohyně,“ zdvihnul ruce Va’at’ch na obranu, „já vám přece věřím.“

Dešťová bohyně nebyla evidentně jeho favoritka.

„Tak o co jde?“

„Je to takové…,“ Va’at’ch se neklidně ošil a celý nesvůj dodal, „takové ožehavé.“

„Týká se to rodiny?“

„Jak to víte,“ ujelo mu zděšeně.

„Nevím, jen jsem si zkusil… tipnout?“

„Tak dobře, týká se to rodiny, vznešenosti domu Vut’ra, mojí sestry jako manželky místokrále a vlastně i mne.“ Zhluboka se nadechl. „Problémy vyvstaly kolem mé neteře… jmenuje se Ma’ala, přidala se k nějaké bandě výrostků z různých paláců a ti jako smečka zaútočili na usedlost nazývané Žlutý srpek pod ledovcem, je to odsud skoro sedm set tisíc kroků. Zaútočili stejně, jako to dělají barbaři. Jenomže byli odhalení a většina z nich zabita, vlastně všichni až na ni. Byl tam bohužel jeden rádoby statečný zahradník, který sbíral v okolí semena travin. Díky němu přepadení ztroskotalo. On se stal hrdinou a byl pozván ke slyšení… a ona, pokud se to všechno provalí, že zrovna ona, holka hloupá, je vedla, tak…,“ hlas se mu zlomil, „tak jí v Na’ánu popraví… při božím hlasu bohyně blesku… to bude konec.“ Vytřeštěně jsem zíral na jeho neskonalý závan upřímnosti a žasnul, že takhle bez okolků mluvil právě se mnou.

„Tomu nerozumím! Ona přece není obviněná, ba ani odsouzená, ne?“ trochu jsem se z překvapení vzpamatoval.

„Pro nepřátele jako by byla,“ složil hlavu do dlaní.

„Kdo jsou ti nepřátelé?“

„Všichni… momentálně dům Paa’rp.“

„Oni vědí o pochybení vaší neteře?“

„U bohyně mrazu, snad ne!“ zděsil se.

„Tak podle čeho usuzujete, že je Paa’rp nepřítel?“

„Místokrál Paa’rp tlačí svého mladšího syna před staršího, kterého má z předchozího manželství. Proč? No proč, protože se od toho staršího nikdy žádných dětí nedočká a tak ho může zachránit ten mladší… a taky sourozenecká rivalita…,“ mávnul neurčitě rukou.

„Co přece nic neznamená.“

„Ale mladší syn už dostal své odznaky moci, vím to!“ dodal nešťastně a já měl pocit, že mi chce říct něco úplně jiného. Jenže co?

„Prohlášení bude při veřejném slyšení?“

„Asi… jednal jsem s místokrálem. Naléhal na mě, abych se přimluvil… viděl nejlepší možnost ve spojení našich paláců.“

„Jak?“

„Sňatkem. Jenže je tu spousta potíží,“ najednou se ulekl a uhnul.

„Ten zahradník, nebo co je zač… bude možné s ním promluvit?“

„Ne, zatím ne. Ještě sem nedorazila výprava ze stepi. Je zraněn a podle všeho už jsou u něj radou místokrálů vyslaní lékaři. Ale udělal jsem všechno proto, aby byl ubytován zde, v tomto paláci a pak s ním budete moci… snad… promluvit. Rada si přeje, aby zůstal naživu a promluvil,“ dodal jak o překot. „A to je ten… problém.“

„Co ode mne v té své upřímnosti očekáváte?“ zeptal jsem se rovnou. Přišlo mi divné, že chce umlčet novopečeného hrdinu a spřádá takovéto myšlenky.

„Mluvím ústy místokrále Vut’ra – nerad by přišel o dceru, milosti, a tak se, se vší opatrností, nechá ptát na možnost šetrného vyšetřování s ohledem na vztahy mezi místokráli… jak víte, všichni jsou nějak příbuzní a roztržka mezi příbuznými je vždycky tragická. A…, a vy jste hrdina z Na’ánu, na vás dají!“ dodal v zoufalém pokusu mi zalichotit. Ve skutečnosti se mě ze všech sil snažil ovlivnit – ještě že nezačal hovořit o potřebném množství zlata na podporu správného názoru.

„Lze si s vaší neteří promluvit?“

„To je potíž, ještě nelze. Jak říkám, výprava nedorazila vzhledem ke zdravotnímu stavu zraněného, ale čekám ji každým okamžikem.“

„Ona cestuje s tou… výpravou?“

„Ano. Udělal jsem, co jsem mohl.“ V hlase mu zazněl skutečně zoufalý tón.

„Tak až přijede, tady věrný Kau’u jim může být nablízku a mohl by kulantně zjistit nějaké informace navíc. Chcete-li?“ Kau’u, aniž bych učinil nějaké gesto, uklonil se a přisvědčil.

„Dozajista tuto možnost přivítám. Děkuji vám. A prosím za odpuštění, že vás tak… obtěžuji… milosti,“ polknul rozpaky a s úklonou opustil pokoj.

„Má strach, milosti. Proto s vámi mluví tak nezvykle otevřeně. To, co právě řekl, by srazilo hlavu nejen jemu, jako ministrovi-dohlížiteli, ale nepochybně i místokráli. Jestliže to zamlčí, ale i tak bude to děvče při slyšení shledáno vinnou, padne vina i na něj, je přece jedním ze čtyř ministrů.“ Řekl temně Kau’u.

„Co tím myslíš?“ nechápal jsem, kam míří.

„Uvažujte realisticky. Tenhle palác díky vině prostě zanikne.“

„Až tak daleko by to nedošlo,“ myslím, že nemohl přeslechnout můj pochybovačný tón.

„Proč ne? Místokrál Vut’ra má jenom dcery… a pochybuji, že by ostatní chtěli ženu v radě jako místokrále. A navíc, Va’at’ch nemá ani ženu, ani děti… proč asi, milosti? Snadno se může stát z dnešního ministra zítřejším odsouzencem… ostatně, popravčím klecím v Na’ánu to bude jedno.“

„To je příliš předčasné hodnocení,“ to jsem nechtěl zrovna domýšlet. „Zkus zjistit nějaké lepší informace, ale nenápadně… když už se tedy mám pustit do šetření…, budeš jako moje oči a uši.“

„Z titulu funkce to vyšetřit musíte, milosti,“ podotkl a zatvářil se neproniknutelně. „Jenom… abyste nebyl zas tak moc… důvěřivý.“ A já měl v tu chvíli pocit, že není společník, ale spíš rádce.

„Už takovéto poměry někdy nastaly?“

„Co máte na mysli, milosti?“

„Zánik nějakého paláce, zánik rodu a tak…“

„Ano stalo se to hrozně dávno, je to víc jak osmdesát let… Na příkaz sedmi místokrálů byl zničen palác přímého potomka prvního vládce, taky místokrále. Několik let hledali jeho nedospělého syna, protože jen on mohl zpochybnit legitimitu všech ostatních.“

„Co se stalo s lidmi z toho paláce?“

„Všichni do jednoho byli zabiti, protože nebyla jistota, jestli někdo v paláci není…,“ Kau’u zaváhal – tak jsem pokynul, aby pokračoval, „není dalším potomkem prvního vládce.“

„U bohyně hněvu… včetně dětí?“

„Omlouvám se, milosti… ano, včetně dětí. Pro případ zániku paláce existuje určené pořadí ostatních paláců, které si nárokují titul místokrále. Jsou zde zástupy možných následníků z nejméně osmi stovek paláců. To nemusí být záležitost jen místokrálů… téměř každý druhý palác má svého zástupce ve velké radě, která se schází dle potřeby – a podle všeho se sejde už za několik dní, aby vyslyšela toho nového hrdinu.“

„To je rada tak početná?“ celá léta odtržen od reality jsem vůbec nechápal složitost dnešního světa.

„Když se sejdou všichni oprávnění, je aréna Paláce slyšení plná. Ale místokrálů je vždy jen osm. Je to podle pradávného klíče – kmen tvořily čtyři rody, z toho jsou ti čtyři ministři, místokrálů je osm, původně vždy dva za každý rod, a nad nimi stál první vládce jako král, který dneska už není, ale vládne se stále jeho jménem.“

Ani jsme se nenadáli a přišlo pozvání od místokrále k obědu. Sloužící, ač starší muž, byl docela nervózní, neustále se ohlížel, jestli ho následuji.

Slyšel jsem různé zvěsti o bohatých tabulích v palácích, o některých se dokonce vyprávěly pohádky. Místokrál Vut’ra se pohádkám o stolování zcela vymykal – měl rád malou společnost v rodinném kruhu. A proti všem zvyklostem měl stůl tvar oválu a sloužící přichystali k sezení sedm míst. Místokrál mě přivítal velice přívětivě. Nebyl zas tak starý, jak jsem si představoval, dokonce byl možná mladší než Va’at’ch. Musel jsem se posadit po jeho boku. Na jeho druhé straně seděla smutně se usmívající manželka. Byla to stále krásná žena, která se uměla obléknout s určitou nevídanou střízlivostí. Viděl jsem spoustu žen, kterým byla okázalost bohyně marnivosti bližší než soudnost bohyně rozumu.

Z obou jsem vycítil jisté napětí, možná i očekávání. Va’at’ch seděl vedle své sestry taky jako na trní. Poslední přišla ke stolu drobná dívka, oblečená spíš jako hoch. Sedla si ob místo, dvě podušky tedy zůstaly prázdné.

„To je naše Va’ala, mladší sestra Ma’aly.“ Překotně ji představil Va’at’ch, čím ji donutil, aby ztratila alespoň slovo na pozdrav. Zadívala se na mě nepřátelsky a zelené oči jí jen jiskřily. Byla opravdu hezká. Vlastně, měl bych říct – krásná a ženskost v dívčím hávu z ní jen zářila. Nesla rysy matky, ale něco přemýšlivého měla i z otce. Bylo jí určitě přes dvacet a já se přistihnul, jak na ní obdivně zírám.

Místokrál byl docela sympatický, bezprostřední muž. Pořád mě tahal za rukáv, když mi chtěl něco říct. Vychvaloval svou kuchyni a stále se mi snažil vnutit nějaké jídlo, což nebylo tak špatné, protože jsem hlady doslova padal ze sedátka a některé pokrmy viděl poprvé v životě. Ani jsem ještě neochutnal všechny dobroty, když tu se jeho manželka omluvila a stejně tak za chvíli i Va’at’ch. Uvědomil jsem si teprve po jejich odchodu, že z té spousty jídel neochutnali skoro nic.

Nakonec s omluvou odešel i místokrál a popřál mi dobrou noc. Až teď jsem si všimnul, že nejsem u stolu sám, Va’ala po očku mrkla, když jsem si nabral ještě trochu nějakého jídla.

„Přišel jste se k nám najíst?“ pronesla posměšně, ale sama ještě jedla kousek ovoce. Měla příjemný melodický hlas. Hned jsem si představil, jak asi zpívá. Teď jsem ji mohl nepokrytě obdivovat… vlastně jsem z ní nespustil oči. Měla neobyčejně čistou pleť, která ji připodobňovala k dešťové bohyni. Ano, tak podobně byla v životní velikosti zpodobňována a skrývána v prosklených přístřešcích v blízkosti tůní, pramenů a vodních toků… jako jediná bohyně mohla být nahá. Přísně jsem se napomenul a ve vzpomínce na obojek kcheá’a zahnal všechny hříšné myšlenky někam do koutu mysli. Raději se zakousnu do jídla!

„Byl jsem pod tuto střechu pozván… proč se ptáte?“

„Snědl jste jídla nejméně za pět, tolik nedokáže sníst nikdo jiný z místních mužů ani sloužících.“

„Po cestě bývá hlad.“

„To jste asi nejedl celý týden, že?“ řekla uštěpačně.

„No, jedl ve fa’gi,“ zaskočila mě.

„Jste tak upřímný,“ najednou se rozesmála, ale pak hned zvážněla. „Málokdo sem přijde na hostinu, strýc tu ani nepřebývá… on bydlí v tom svém úřadě a má tam ty svoje… to je jedno,“ mávla rukou a nedořekla, jen trpkost se jí vloudila do hlasu.

„Všichni v tomhle domě máte z něčeho strach. Vy taky, Va’alo?“

„Ano,“ opřela do mě ty své velké, zelené oči, „já taky!“ a zvedla se od stolu a bez pozdravu vyšla z místnosti. Vyprovodil jsem její útlou postavu dlouhým pohledem. Neměla zrovna vosí pas, ale i tak byla úžasná. Vrhnul se na zbytky jako hladový stepní vlk, abych potvrdil její poznámku o nenažraném návštěvníkovi.

Do komnaty jsem se vrátil přežraný a v příjemné náladě. Spát se mi nechtělo, tak jsem chvíli obdivoval zapadající slunce nad střechami a kupolemi města. Rozevřel jsem kazetu stánku dešťové bohyně, ale jen trochu, položil ho na stolek a rozsvítil pro ni světýlko. A pak jsem si všimnul, že na lůžku leží balíček nadepsaný mým novým jménem.

Byla v něm kniha, instruktážní kniha pro stepní bojovníky. Tušil jsem, kdo mi ji věnoval. S odevzdaným povzdechem jsem ji otevřel. Když jsem teďka ten stepní válečník, musím se o nich něco bližšího dozvědět.

 

U sousedů

 

Následující den mě čekaly první zdvořilostní návštěvy.

Ač nerad, musel jsem přijmout vyslance místokrále Fu’úruna z paláce Fu’úrun. Pravda, bylo mi divné, že některé paláce mají v názvu jméno svého vůdce, a některé jiné nesou jméno předků, ale žádné pravidlo jsem v pojmenování nevysledoval. Bylo to tak už za mého působení ve Va’á před padesáti lety a zřejmě se ta tradice držela dál.

Vyslanec s listem byl zatraceně nepříjemný chlapík, který trpěl poměrně vzácnou chorobou a to namyšleně drzou dotěrností. Jmenoval se De’ert’jen a představil se, kromě svého pověření, jako správce paláce Fu’úrun. Bohužel, Kau’u nebyl k zastižení a tak jsem musel jednat sám. Nejistě a neobezřetně.

Výsledkem byl můj neopatrný souhlas s návštěvou.

Palác Fu’úrun nebyl nikterak velký, nevymykal se ani vybavením vzhledu ostatních paláců a dokonce se mi zdálo, že je poloprázdný. V každém jiném, samozřejmě větším paláci žilo tak dva až tři tisíce lidí, ale tady… jestli by se jich sešlo pár stovek, tak by to bylo moc.

„Chtěl jsem s vámi mluvit dřív, než si promluvíte s ministry,“ roztáhl ústa místokrál do rádoby širokého úsměvu a nastavil mi k přivítání hřbet ruky, jako obvyklý způsob pozdravu mezi muži. Není to jako podání dlaní, ale protistrana se také jen lehce dotkne hřbetem ruky. Pozdrav pochází z dob, kdy se při projevení úcty ještě držela v ruce dýka nebo meč.

Místokrál byl poměrně mladý. Tak třicet. Nebo jen o málo starší. A nevypadal vůbec jako typický Va’áan. Naopak, s havraními vlasy a modrýma očima vypadal jinak, což umocňoval úzký špičatý obličej. Tvář mu tmavla pod dvoudenním strništěm špatně oholených, taktéž havraních vousů. Bylo to netaktní vůči návštěvě, hladká tvář byla vizitkou každého Va’áana. Ale oblečen byl jako místokrál a odznak moci se mu blyštěl na hrudi, jako by ho zrovna klůckem vycídil.

„Jsem pozváním velmi překvapen, výsosti. Váš správce je velmi přesvědčivý muž.“

„Ano, De’ert’jen je nejlepší správce, jakého jsme měli,“ opáčil s úšklebkem, jako by sám nevěřil svým slovům. „Ale nechme toho. Předpokládám, že spolu poobědváme. Je sice ještě daleko do poledne, ale na dobré jídlo není nikdy brzy.“

Prošel jsem v jeho doprovodu dvě místnosti do menší síně. Stůl byl již prostřen a dva sloužící nám za pár okamžiků připravili vše potřebné. Sotva jsem si osušil ruce, tak bylo jídlo na stole.

Bylo trochu jiné než v paláci Vut’ra. Vlastně úplně jiné. Síň se zdála ponurá, sloužící nejistí a jídlo nějaké… divné.

„Zvláštní maso,“ podotknul jsem po rozkrojení zapečeného pirohu.

„Je to maso z pa’da, je lepší než z tura. A je ho hodně,“ zazubil se a uříznul si pořádný kus z hroudy čistého masa před sebou.

„Když dovolíte, předejdu vašim všetečným otázkám,“ řekl s plnými ústy, aniž zdvihl oči od tácu. „Smrt předchozího vyšetřovatele milosti je velmi nešťastná a vrhla špatné světlo na úřad vrchního dohlížitele nad bezpečností.“

„Máte na mysli Esi’ipiho?“ blýsknul jsem se nabytými znalostmi, které do mě v rychlokurzu nalil Kau’u.

„Ano.“ Rozvážně žvýkal, polkl, zvrátil hlavu a hluboce se zamyslel. „Váš předchůdce Kcheá’igu odešel od spousty rozdělané práce. I to místo, na kterém zemřel, jakoby mu snad někdo dopředu vybral.“

„Nerozumím, výsosti.“

„Zemřel u zdi paláce Vut’ra, což je z hlediska nazírání na zločin velmi špatné.“

„Stále nevím, co mi tím chcete sdělit.“

„Místo jeho skonu se stalo poutním místem!“ bouchnul vztekle do stolu hranou vidličky, až mu spadlo velké sousto na zem. Opodál stojící sloužící s vyděšeným obličejem přiskočil a urychleně vše po zemi uklidil. To jejich neobvykle bojácné chování svědčilo o zvláštním řádu v komnatách tohoto paláce. „Poutní místa a svaté stánky jsou vyhrazeny pouze bohyním!“

„Co tedy ode mne očekáváte?“

„Má očekávání jsou lehce předvídatelná. Doufám, že zjistíte, kdo Kcheá’igu připravil o život a co se stalo s jeho listinami, s jeho šetřením zrady v řadách nejvýše postavených Va’áanů. Máte odznak moci, tak se ptejte!“ teprve teď si uvědomil, že rozčileně stojí a křičí. Posadil se a s dalším soustem se uklidnil.

„Jakou zradu máte na mysli, výsosti?“

„Nic menšího než svržení vládnoucího kruhu místokrálů.“

Odmlčel se. Nezeptal se, jak se mi třeba v jeho paláci líbí, nezeptal se, jestli mi chutná, nezeptal se vlastně na nic. Dojedli jsme v naprosté tichosti. Poděkoval jsem za projevený zájem a místokrál mě vyprovodil téměř až k bráně.

„Proč vám tak záleží na vyšetření okolnosti jeho smrti?“ zeptal jsem se při odchodu. De’ert’jen už na mne čekal, jako doprovod do paláce dohlížitelů.

„Byl to můj učitel,“ řekl krátce, bez rozloučení se otočil a odkráčel rychlým krokem zpět do nitra paláce.

•  

Úřad vyšetřovatele milosti byl jeden zaplivaný kutloch v paláci dohlížitelů, tedy jako výkonné vlády. Převzetí bylo velmi snadné, ve skutečnosti nebylo co přebírat. Z komnaty plné regálů stoliček a postranních stolů zmizely veškeré písemnosti. Takové úřední prázdno jsem ještě nikdy neviděl.

Jako studená sprcha ledového vodopádu na mě zapůsobilo přijetí u ministrů. Především u Esi’ipiho, dohlížitele nad bezpečností města a jeho okolím. Naprosto odmítnul mou snahu, abych konal vyšetřování ve smrti svého předchůdce.

„Naše bezpečnostní síly jsou dostatečné a toho zločince brzy odhalíme.“ Usmíval se, ale už nic dalšího ode mne nechtěl slyšet. Zkazil tak mou řeč, kterou jsem ani nedokončil. Ostatní dohlížitelé byli buď roztěkaní, takže mě ani neposlouchali, nebo se přímo nervózně klepali jako Va’at’ch.

„Musím se zeptat, je to má povinnost. Kde jsou písemnosti předchozího vyšetřovatele?“

„Asi si je vzal s sebou,“ řekl posměšně Esi’ipi. „Možná neuměl ani psát.“

Va’at’ch mlčel s pevně stisknutými rty a jen krčil rameny.

„Nevíme, čím se Kcheá’igu zabýval,“ krčil rameny Mu’int, vrchní dohlížitel nad sýpkami a vlastně veškerým zásobováním. Měl na starosti i rozvoj odlehlých oblastí daleko ve stepi. Byl to především on, kdo měl zájem na zakládání osad pod ledovci, jak mě poučil Kau’u.

Má audience v paláci dohlížitelů skončila více méně fiaskem.

Pai’ági, dohlížitel správy, starší prošedivělý muž, který celou dobu neřekl, obdobně jako Va’at’ch, ani slovo mě vyprovodil ven ze síně. Na chodbě promluvil tichým, přátelským hlasem:

„Měl byste být opatrnější s otázkami na Kcheá’igua, milosti. Byl to člověk, který uměl být zadobře se spoustou palácových vůdců. A měl mimořádně dobré vztahy na některé místokrále.“

„A jeho listiny? Nedokončená práce?“

„Slyšel jsem,“ řekl staroch pomalu, „že vyšetřovatel na něco kápnul. Hned jak zemřel, přišel sem muž. Představil se jako U’tej. Jeho pomocníci si vzali všechny jeho listiny.“

„Děkuji.“

„Neděkujte! A buďte rád, že ještě žijete.“ Najednou mě uchopil za rukáv. „V jakém paláci sídlíte?“

„V paláci Vut’ra, výsosti,“ odvětil jsem. Mluvili jsme tiše jako spiklenci.

„Něco zajímavého vám pošlu, milosti,“ na ta slova se otočil, odkráčel zpět do síně a mě zůstalo něco k přemýšlení.

V rozladění jsem dokončil návštěvy v palácích ostatních místokrálů. Chápal jsem to tak, že se musím představit těm, kteří mě zvolili. Každý místokrál se mnou chtěl mluvit o samotě, každý měl své stesky a každý měl možná svoje tajnosti. Vyslechl jsem stesků, a přislíbil, že se na ně zaměřím. Slibem nezarmoutíš, a když dvakrát slíbíš, jako bys už jednou dal.

Posledním palácem na mé představovací cestě čekal palác Paa’rp. Nechal jsem si ho schválně na konec, protože ležel hned vedle paláce Vut’ra. S jistým údivem jsem zaznamenal, že paláce jsou si uvnitř velmi podobné, stavěné podle jednoho vzoru. Až na palác Paa’rp. Ten se zdál být trochu jiný, působil dojmem dvou paláců, ale jen s jednou věží.

Postával jsem rozpačitě v rozlehlé hale, kam mě dovedl starý, nahrbený klíčník a čekal na výzvu. Po chvilce se chodbou připloužil asi tak osmnáctiletý, znechuceně se tvářící výrostek, v šatech vyhrazených místokrálům, doprovázený dvěma, podobně se šklebícími mládenci. To asi nebyli sloužící… Představil jsem se a čekal, až hoch udělá totéž. Nasadil nabubřelý výraz a otálel tak dlouho, dokud se neobjevil mladší, hubený, usměvavý kluk, který dohopkal po dlaždicích. Jestli mu bylo patnáct nebo šestnáct? Ten o etiketě asi už někdy slyšel, automaticky se uklonil a uctivě mě pozdravil. Znovu jsem se představil.

„Já jsem Va’adaš a zde je Va’ama’adaš se svými přáteli. Otec přijde hned, pane!“ spustil ten mladší.

„Jste bratři?“ pokusil jsem se o rozmluvu.

„Ne!“ kysele se zamračil Va’ama’adaš. Byla to jeho první, nasupená slova.

„Ano!“ odpověděl vesele Va’adaš.

“Vítejte! Chlapci, počkejte tady!” promluvil najednou zralý muž v obleku místokrále, který vyšel v doprovodu sloužícího z nějaké komnaty.

Představil jsem se.

Na první pohled vypadal nemocně, dokládaly to zapadlé oči a propadlé šedivé tváře… Podal jsem mu hřbet ruky na znamení úcty k titulu. „Pojďte dál a promluvme si cestou,“ vyzval mě. Hlouček chlapců nás zaraženě pozoroval. Zůstali poslušně stát na chodbě, jak jim bylo přikázáno.

Místokrál mě vedl do hloubi budovy klikatými chodbami a po schodišti, a to nikoliv vzhůru do věže, jak jsem očekával, nýbrž – dolů, do sklepení. Divil jsem se, že tu nemají výtah, v každé věži, pardon, v každém paláci byl výtah naprostou nezbytností. Jako by mi četl myšlenky.

„Cesta je sice delší, ale nechci, aby chlapci věděli, kam přesně jdeme,“ přidržel se mé paže, když při prudké otočce trochu zavrávoral. „Jsme ve staré části paláce,“ dodal na vysvětlenou.

Sloužící úslužně otevírali a zavírali dveře. Šel těžce, a čím hlouběji jsme se nořili, tím hůř se mu dýchalo. Vzduch zhutněl a vysušoval sliznice – takové tu panovalo nezvyklé sucho.

„Netušil jsem, výsosti, že paláce mají tolik podlaží pod venkovní úrovní,“ prohodil jsem, abych alespoň něco řekl, když jsme minuli třetí otočku a vstoupili do čtvrtého podzemního podlaží sklepení.

„Ano, není to obvyklé, i když jsme pořád nad úrovní hladiny jezera, ale… jsem už hodně starý a tenhle palác je kupodivu docela zachovalý. Je rozhodně v lepším stavu než já,“ samolibě se usmál. „Jsme tady.“ Strážní, stojící u obruby dveří ustoupili a uvolnili vchod. Místokrál Paa’rp přiložil k magnetickému zámku tvarovanou pečeť, kterou celou dobu svíral v ruce. Dveře musely být ukrutně těžké, otevíraly se velmi pomalu.

Tlumené světlo na stropě se samo rozzářilo a postupně se intenzita svitu zvyšovala. Vstoupili jsme. Dveře se zvolna za našimi zády uzavřely.

„Co vidíte?“ otázal se do ticha po zaklapnutí zámku.

„Omlouvám se, výsosti, ale… nic, je tu prázdno!“

Stáli jsme v místnosti, jejíž stěny byly pokryty plechovými, do sebe zasazenými pláty, které se matně leskly.

„Správně, je tu prázdno!“ dodal tónem, ze kterého čišelo zklamání a smutek. „Prázdno! A přitom jsem měl zde ukrytou nesmírnou vzácnost, vzácnější než cokoliv jiného… Právě tady.“ Ukázal na výstupek v plechové zdi, který jsem přehlédl. A vedle jsem rozeznal druhý.

„To nebyly sošky bohyní, že? Bylo to něco jiného… cenného?“ On věděl, já jen tušil.

„Velmi, velmi cenného příteli! Jinak bych vám ten dopis neposílal. Vyrábělo se to prý víc jak rok. Pro mne a mou drahou faa’ach, manželku.“ Posteskl si. „Už víte?“

„Tuším, o co asi jde, výsosti. Je to nezměrně tajné, podléhá to železnému zákonu, je toho velmi, velmi málo a v Na’ánu je to svaté slovo.“

„Tak, tak, správně.“ Vzdychnul si. „Většina rady o tom Na’ánském tajemství nemá ani tušení.“

„Většina rady? Myslíte Velké rady nebo jen rady místokrálů?“

„Tak i tak.“ Pokýval hlavou.

„Předpokládám, že to víte od váženého Va’taua, že výsosti?“

„Ano, Va’tau je můj přítel. Když mi před lety neočekávaně zemřela první žena a první děcko bylo tak malé, pokusil se mně utěšit a seznámil mě s mou nynější ženou… je to jeho vzdálená neteř. Va’tau je vůbec starý intrikán,“ nevědomky se při té myšlence trpce usmál.

„Ach tak, rozumím. Bojíte se?“

„Proč myslíte?“ zarazil se.

„Bylo mi řečeno, že se vůkol vznáší stín zrady, aspoň tak jsem tomu porozuměl… i Va’at’ch zmiňoval…“

„Ale jděte, příteli. Va’at’ch je panikář. Jejich holky jsou trošku bláznivý, jenže to s tím nesouvisí. Pár výrostků z rodin místokrálů se vzhlédlo v anarchii, chtějí něco revolučního udělat, horlivě se zajímají o éru prvního vládce a tak podobně… Jsou to jen dětské hry – pokud jim ovšem nedá někdo směr, rozumíte?“

„Rozumím, ale nechápu.“

„Tak vězte, že spousta paláců a jejich předních rodů přišla před skoro měsícem o své syny. Zemřeli tam, někde ve stepi, kvůli dětské hře, která přestala být hrou a kterou rozhodně oni nevymysleli. V palácích zůstane smutek nad zmařenými mladými životy. Mohl byste namítnout, že každý měsíc při vojenských hrách někdo zemře. Jenže…, to jsou vojenské hry, taková přetahovaná mezi palácovými vůdci a jejich klany. Tohle je ale něco jiného, někdo je využil a schoval za jejich činy svoje úmysly. Rozumíte mi, milý Ta’ar’aile?“

„Rozumím,“ vyrazil jsem ze sebe a ohromeně sledoval jeho myšlenky, které jakoby se přede mnou zhmotnily.

„Znal jsem vašeho otce, Na’ar’aila, věříte?“ bezelstně si mně prohlížel, až mi v zátylku vystoupla krůpěj studeného potu.

„Nevzpomínám si, že by mi otec cokoliv o vás říkal.“ Zoufale jsem snažil přinutit se k co neklidnějšímu tónu hlasu.

Moc dobře jsem si vzpomínal na dobu, kdy jsem se musel ucházet o práci v cizích dílnách v hlavním městě, kde neustále trval hlad po dobrých řemeslných výrobcích. To byl chvilkový čas svobody.

Formálně mě zaměstnala za polovinu odměny jedna významná dílna v hlavním městě. Jen zakázky jsem musel shánět sám. Bylo to svým způsobem výhodné, nebyl jsem vázán nějakou příbuzenskou smlouvou, ani přímou mzdou, a ani jsem se nemusel kvůli nějaké lepší práci připoutat k určitému profesnímu rodu svatební smlouvou, jako to zhusta udělala spousta tovaryšů.

Přijal jsem velice výhodnou zakázku pro hodně rozvětvený rod místokrále Pe’ása’a – přál si nové zámky, petlice a západky pro celý svůj městský palác a ještě něco navíc, protože celý objekt podstupoval velkou rekonstrukci. Takže jsem mu přání splnil a vytvořil mistrovské dílo v počtu několika set zámků, rafinovaných klíčů, mechanismů pro tajná místa a průchody. Bohužel, neočekávaně se vloudila drobná chybka a tou byla nedbalost dodavatele hlavních dveří v paláci. Z nově osazených dveří žádné nešly zamknout a některé dokonce ani otevřít. Místokrál běsnil, zvlášť poté, když byl mnoho hodin zavřen v jedné nehostinné místnosti, a jeho vnuk Paa’rp, nynější místokrál a tehdejší vrchní dohlížitel, dozírající z moci své funkce, jak stavba postupuje, trval na, řekněme, velmi tvrdém trestu.

Ve strachu o život, jsem uprchnul z hlavního města s jediným úmyslem – na nějaký čas se ztratit všem zvídavým očím slídilů z dohledu.

Více jak rok jsem se skrýval u jednoho téměř vyschlého ledovcového jezera v usedlosti s poetickým názvem Krátké stéblo. Přijali mě mezi sebe milí lidé a já se jim snažil pomoci, jak jsem v rámci své profese uměl.

Byl jsem pro ně něco jako kovář, i když označení téhle profese je trochu nepřesné. Dneska bych řekl, že jsem působil něco mezi kovářem, zlatníkem, kovotepcem a hodinářem nebo mezi zámečníkem, strojařem a konstruktérem. Takže by možná bylo lepší označení mechanik, strojař nebo technik namísto prostého kovářského mistra. Řemeslo se mi líbilo, bylo různorodé a tvůrčí. Člověk musel umět vyrobit třeba hřídel pro větrný mlýn anebo zámek pro fu’cha, což byla taková maličká pokladnička pro dámy. Nosily ji na krku anebo na ruce jako přívěšek. Vyučil jsem se u mistra všech mistrů Kch’taua. Sídlil se svou dílnou v usedlosti Nad rákosím. To není vtip, opravdu se tak jmenovala! Celá usedlost totiž stála na pilířích, zabořených do bahnité půdy na místě, kde ještě před pár měsíci stála pořádná ledová skála. A jedinou rostlinou vůkol rostoucí byl zrovna ten rákos. Bohužel, krátce po složení mých závěrečných mistrovských zkoušek, zmizela celá usedlost v bažinách v náhle změklé půdě po nenadálém tání vzdalujícího se ledovce. Stalo se tak zrovna v době velké vody, když jsem cestoval po odlehlém kraji se zásilkou svých výrobků. Touto cestou jsem měl totiž dokázat, že umím dobré zboží nejen vyrobit, ale i výhodně prodat.

V Krátkém stéblu jsem se musel stále obávat šátrající ruky spravedlnosti. Dokázala být dostatečně dlouhá i po mnoha letech a v té době se popravovalo za mnohem menší prohřešky.

Tou rukou spravedlnosti vládnul vrchní dohlížitel Paa’rp, vnuk místokrále z paláce Pe’ása’a.

Někdy po roce se objevil v Krátkém stéblu Va’tau, syn mého poručníka Réa’taua. Poručníci mají vůbec za úkol motat se jiným do života – Réa’tau byl tím, kdo mi nenápadně vytýčil životní cestu, po kterém jsem se nevědomky vydal. Když nad tím dneska s odstupem času přemýšlím, vypadá to, že celý můj život byl už dávno rozvržen a naplánován a já ho jen v určitých bodech doplňoval svými nechtěnými výstřednostmi. No, a Va’tau mi učinil nabídku, jak se spravedlnosti na pár let vyhnout. Réa’tau už nežil a já byl v té době již dávno dospělý, bylo mi skoro pětatřicet. Pravda, mohl jsem mít také vlastní rozum… a přesto jsem přijal nabídku toho přemoudřelého mladíčka!

Byl jsem naivní hlupák!

Měl jsem zmizet co nejdál, nejlépe někam k ustupujícímu ledovci, a začít nový život pod novým jménem v nějaké nové usedlosti. Ledová masa se stáhla během posledních deseti, dvanácti let k severu o spoustu tisíc kroků a objevilo s mnoho nové, bažinaté, ale velmi úrodné půdy. Staré hranice okraje ledu na obnažené zemi lemovalo množství různě velkých bludných balvanů, zanesených ledovcovou řekou odkudsi z obrovské vzdálenosti a vymezovalo tak každé couvnutí ledovce. Tam za ty kameny jsem měl jít!

Ve své podstatě jsem vyměnil příjemný život v usedlosti u jezera ve volné stepi za jiné, chmurné vězení stísněných stěn v pevnosti. Patřila mi jen cela, kde jsem mohl složit po celodenní dřině hlavu, a tak… jedinou světlou výjimkou z ponurosti zůstávaly dílny a práce…

To všechno se mi prohnalo hlavou, zrovna když místokrál zmínil mé staré já.

„Bylo to z druhé strany jezera, já byl tehdy dohlížitel a on…dodával nějaké své strojky. Můj dědeček s ním jednal rád, byl to prý upřímný chlap. Drahnou dobu jsem ho hledal v domnění, že mne podvedl… Vyráběl zámky ke dveřím tohoto paláce… Avšak nebyla jeho vina, že nefungovaly, prostě je stavitel zabudoval obráceně. Pak už to zůstalo jen jako veselá vzpomínka. Jen… jen jsem ho od té doby nikdy neviděl.“

Začal jsem se cítit nesvůj, jak si mně pořád zkoumavě prohlížel.

„Opravdu, otec nic neříkal.“ Slova ze mě lezla jak písek z ovčího rouna.

„Vzpomněl jsem si na Na’ar’aila hned, jak jsem vás uviděl, mladý muži. Jste mu neobyčejně podobný… až na ty vlasy… které teďka spíš nemáte,“ pousmál se.

„Ach tak! Byl jsem zraněn, ovázali mi to a vlasy musely dolů.“

„Vím, vím, probíralo se to na radě… proto všichni byli jednoznačně pro zvolení právě vás, hrdiny ze stepních dálav, i když jste nebyl na povinném slyšení a vlastně vás nikdo neznal. A taky vás volili proto, že se mnohým nezamlouval ten… no, ten řízný voják Ha’int. Toho sice taky nikdo neznal, ale vypadal, jako by zrovna přijel z nějaké krvavé řeže ze stepi a ctižádost z něj jen kapala… zřejmě je to člověk, který se denně brodí krví nepřátel a za sebou bez mrknutí oka nechá les mrtvol,“ ušklíbnul se. „Dokonce Va’tau se děsil z jeho výroků, a to jsem mu vyprávěl jen kousek. To kdyby vyslechl příběh celý…“

„Omlouvám se, výsosti, byl jsem opravdu neschopen na jednání přicestovat.“ Va’tau mě oblafnul, on už byl dávno rozhodnutý předhodit mě radě. Starý intrikán, to slovo se na něj přesně hodilo!

„Neomlouvejte se, příteli.“ Otočil oba stojánky na zdi a otevřela se nízká tajná dvířka. Odvážně jsem za ním vstoupil. Světlo za námi pohaslo, před námi vzplálo. „Jsme těsně ve starém pilíři mostu. Pojďte, pojďte, příteli!“ zval mě do poměrně velké místnosti s vysokým stropem. Na podlaze jiskřil bílý písek, všude jinde měli dlaždice, ale tady – jen bohyně zla ví proč – ležela vrstva křemenného písku. Asi aby se do něj bořily nohy a blbě se po něm chodilo.

Uprostřed místnosti stál kamenný stolec. Leštěný povrch jiskřil a leskl se, jako by byl poprášený křemenným pískem.

„Mám starosti… obrovské starosti,“ řekl jakoby jen pro sebe. Vyzval mě gestem, když viděl mé překvapení, tedy spíš můj vyjevený pohled, jak zírám na stolec: „Proslužte si, prohlédněte si vše.“

Stál jsem dál pár okamžiků jako uhranutý a pak – nevím, co mě to jenom napadlo – jsem beze slova vysvětlení přistoupil k desce, smetl ten prach z povrchu – opravdu to poprášené bylo – a stlačil na slepo pár neviditelných symbolů.

Deska se rozevřela, odklopila do strany a ukázala hrdlo propusti, směřující dolů, pod úroveň podlahy.

„Jste pravý syn svého otce,“ pronesl pomalu místokrál. Znělo to zvláštně, spíš unaveně, s mírným podivením.

„Jak to myslíte, výsosti?“

„Neznáte můj kód, ale přesto jste stolec otevřel… otcovým kódem, že?“

„A-ano.“ Tohle udělat byla moje chyba. Velká chyba! Jenže některé věci si člověk uvědomí, až když je udělá…

„Myslel jsem si to.“

„Stejně je to bez paliva,“ řekl jsem a zadal kód pro zavření. „Proč to tady máte? Tohle nemělo nikdy opustit Na’án!“

Místokrál se opřel bedry o desku a podíval se mi zpříma do očí.

„Je to… pojistka.“

„Pojistka? Čeho?“

„Nejisté doby. Pamatujte si, budoucnost je vždycky nejistá!“

Chvíli váhal, cítil jsem, že mi chce něco říct, něco, co ho tíží…

„Pochybil jsem, příteli, a ukázal jsem tohle místo synům. Tady to všechno. Va’adaš je skvělý kluk, věřím mu, všechno chápe, jenomže je až druhý a je tak mladý. Naopak, Va’ama’adaš je sice prvorozený, ale má svoje nedostatky. Nectí rodinu, nesnáší svou macechu a nemá rád ani vlastního bratra. A navíc…, nezajímá se o ženy.“

„Je ještě mladý.“

„Kdepak, špatně mi rozumíte, příteli! Ženy ho vůbec nezajímají!“ povzdychl si. „A nejhorší je, když se člověk dozví, že je Va’ama’adaš zoufale milován… a nesmí to nikomu říct. To je těžké břímě.“

„A která je ta pravá,“ měl jsem se radši kousnout do jazyka dřív, než jsem ta slova vyslovil. Prostě jsem z těch pár vět místokrále nepochopil.

„Pravá?“ odfrknul si jako uštvaný kůň. „Pravý! Je to chlap! To Va’at’ch měl tu drzost a šel si mi postěžovat, jak moc Va’ama’adaše miluje!“ nasupeně ukázal gestem někam ke stěně. Pak se vzpamatoval. „U vojáka nebo obyčejného člověka se to může tolerovat, ale u ministra nebo dokonce budoucího místokrále? A navíc, tady jde o zachování kontinuity rodu! U všech bohyň! Až se to prosekne, tak ho na radě při první příležitosti zabijou! A veřejně!“

„Jsem tu krátce, milosti. Netušil jsem, že Va’at’ch je… není nějak starý pro-“

„Šílíte? Tohle je ze strany tak vysoce postaveného dohlížitele přeci neodpustitelné, už jenom vzhledem k jeho minulosti!“ odsekl mi. „Proto chci, aby se místokrálem stal Va’adaš, bylo by to nejlepší řešení. Vložil jsem mu do rukou pověření…, naneštěstí, Va’ama’adaš to moje rozhodnutí těžce nese… Co bude pak…? Už jen z toho důvodu, že tu již dlouho nebudu.“

„Nevypadáte, výsosti, že byste nás chtěl opustit.“

„Radši pomlčte, žádná bohyně vám neprozradí tajemství zítřka. Žádná!“

Dál jsem radši už jen mlčel, abych neplácnul zase nějakou blbost. Jen ve mně vyklíčil pocit, že jsem asi šlápl do vosího hnízda.

 

Rozhovor

 

Trvalo prý dobrý týden, než ranhojiči přivedli k vědomí nového hrdinu bitky na hranicích.

A’š Ah’vail, tak se jmenoval, byl muž kolem třiceti, typický představitel lidu kmene Va’á. Zranění, která utrpěl, se řadila k těžkým. Jednak málem přišel o ruku a jednak nějaká měkká šipka nadělala jistou neplechu mezi žebry.

Ten týden čekání na hrdinu jsem strávil z titulu své funkce na mnoha přátelských setkáních s představiteli takzvaných předních rodů z Va’á, o nichž bylo všeobecně známo, že právě oni mají ve velké radě silné slovo. Jen pro vysvětlení, velká rada je pouze sbor asi tří až čtyř set palácových vůdců nebo jejich zástupců, kteří schvalují nebo odmítají zásadní rozhodnutí rady místokrálů. Je povinností místokrálů sezvat jich na shromáždění alespoň tři stovky. S tím vším mě seznámil Kau’u, který se ochotně ujal role prostředníka.

Jakmile bylo jisté, že A’š ji překonal vrchol krize, rozhodl jsem se ho navštívit v doprovodu Va’at’che a Kau’ua.

„Jsem velmi šťasten, že jste přečkal všechny ty útrapy!“ zahlaholil víc než vesele Va’at’ch, jakmile jsme vstoupili do místnosti s otevřeným lůžkem a několika ranhojiči.

Znělo to zatraceně falešně.

Pochybuji, že si A’š uvědomil, kde je. Ležel jako probuzená mrtvola na vystlaném lůžku, podepřen polštáři a omámeně se rozhlížel kolem. Myslím, že ani nevěděl, kde se nachází. A podle kradmých pohledů, které vrhal na výzdobu komnaty, si musel připadat jako v nějakém chrámu či jiném božím stánku.

„Jak se cítíte, příteli?“ teprve na ta slova A’š zpozorněl, a já vlastně taky.

Jistě, lidé tak vysoko na společenském žebříčku jako Va’at’ch, a vybaveni takovými odznaky moci, se rozhodně nepřátelili s někým z prostých lidí. Místokrálové byli opatrní a zachovávali si veliký odstup od obyčejných lidí, nebo alespoň rozhodně neříkají každému na potkání „příteli“.

„Jsem… jsem trochu slabý,“ zachraptěl a trochu se zakřenil, jako by ho oslňovala světla.

„To nic, příteli. Dáte se dohromady a pak předstoupíte před radu. Rádi si vyslechnou očitého svědka té nešťastné události.“

„Ale já…,“ chtěl cosi namítnout.

„Nic už neříkejte, odpočívejte.“ Va’at’ch nervózně vyskočil a zdvihl ruce na pozdrav. „Tak za týden se uvidíme u slyšení rady.“ Otočil se a odcházel. Jakoby úplně zapomněl, že tam jsem ještě já.

„Můžeme si promluvit, A’ši?“ počkal jsem, až se soustředí. Zdál se mi vylekaný a zároveň zmatený.

„Neznám vás. Kdo jste?“

„Jmenuji se Ta’ar’ail a jsem v úřadu vyšetřovatele milosti. Budu vám poblíž, až vystoupíte před velkou radou a místokrále.“

„Vyšetřovatel? To se mě jako budete na něco ptát?“ vypadal zmateně, to asi navodila ta zlověstnost titulu.

„Ano. Budu se vás vyptávat. Je to moje povinnost a nikdo mi nemůže v žádném postavení odmítnout odpověď.“

„A co ode mne chcete?“

„Pravdu. Zajímá mě váš příběh, můžete mi o tom, co se přihodilo… povyprávět? A taky, kdo jste, odkud přicházíte a jaké další příhody vás potkaly? Jestli se tedy na nějaké povídání cítíte…“

„Rád vám odpovím. Aspoň je to nějaké… rozptýlení.“

„Výborně!“

„Jmenuji se A’š Ah’vail  a jsem zahradník, pane. Nebo…, jak vás mám titulovat?“

„Stačí milosti.“

„Promiňte, milosti.“ Nepatrně ožil a zapadlé oči zasvítily zájmem. Za tu dobu léčení asi dost zhubnul a vypadalo to, že ho unavuje i mluvení.

„Převzal jsem rodinnou živnost po otci. Byl už hodně starý a nemohl jezdit po stepi a hledat nové odrůdy travin, víte? Najímám si na práci společníky, a pokud jsme úspěšní, rozdělíme se a vracíme se na domovské usedlosti. Sledovali jsme vyšlapané stezky zvířat, sbírali semena odlišných druhů stepních trav, které se šířily od jihu na sever, a hodlali je třídit a proměnit na polích v monokultury. Mají lepší výnosy a je z nich chutnější jídlo. Nejsem z Va’á, ale z usedlosti daleko na severu. Jmenuje se Nízká borovice.“

„Tam se chcete vrátit?“

„Ano. Jsem tam doma.“

Najednou vypadal, jako by si na něco vzpomněl.

„On si mě pamatuje, že? Už jsem se s vrchním dohlížitelem kdysi viděl. To bylo na prodejních trzích v Bílé stopě pod ledovcem. Znáte Bílou stopu?“ ani nečekal na moje slova. „Líbilo by se vám tam. Je to rozsáhlý pruh území, odkud před nedávnem ledovec ustoupil. Místy zůstaly ledovcové planiny holé, takřka bez porostů a téměř bez zvěře. Na jaře t mývá ale opravdu hodně různých ptáků, malých, velkých… i husy jsem tam viděl. Do zdejší usedlosti se sváželo obilí z širého okolí a ukládalo do sběrných sýpek. Po jejich naplnění se dál převáželo do stále hladového hlavního města. Obilí rostlo všude, stačilo ho jen sebrat…“ rozpomínal se pomalu, ale já ho nepřerušoval a nechal ho povídat. „Dodal jsem tehdy malé stromky pro královské zahrady, do rukou samotného velkého Va’at’che – jistě to ocenil. A on na mě nezapomněl!“

„S vděčností bych byl opatrný, mohu-li radit,“ řekl jsem. Nechtěl jsem ani naznačit, co bylo přesně Va’at’chovým původním záměrem, to už bych svou upřímnost radši vyměnil za mlčení. A nechtěl jsem ho zklamat, A’š Ah’vail nebyl určitě jeho typ.

Pokusil se nazdvihnout a najednou mu nějaké silné ruce pomohly. Dva ošetřovatelé ho beze slova zdvihli, mohl si sednout a konečně se pořádně rozhlédnout.

V komnatě vládlo pološero, jakoby ve vánku mírně se pohybující barevné závěsy zakrývaly vysoká okna. Ostatní stěny a strop pokrývaly tapety s obdobným, ale jemnějším motivem ptačích per jako na závěsech. Nacházeli jsme se v polokruhové místnosti, které v palácích bývají, protože věž je palácem a palác je věží. U dveří stál urostlý sluha, který vypadal spíš jako strážný. Napravo ode dveří se vypínala nízká, pěstěná borovice, vsazená do velikého pestrobarevného, hliněného hrnce. Úplně nalevo od postele se skrývaly dveře do vložené místnůstky nezbytného příslušenství. Místnůstka v místnosti… Lůžko nestálo uprostřed místnosti, spíše na okraji, naproti dveřím, kterými Va’at’ch odešel poté, co se na kratičkou chvíli zastavil u drobné osoby. Žena s hluboce skloněnou hlavou klečela na kruhovém koberečku uprostřed místnosti. Viděl jsem jen její temeno, kdy jí sklouzla kapuce, s vpletenými tmavými a světlými prameny módně obarvených vlasů, které se na krku dělily do dvou silných, oddělených copů. Dlouhý, splývavý plášť zakrýval veškerou ženskost. Popravdě řečeno, ani jsem si jí nevšiml, když jsme s Va’at’chem vešli dovnitř, nebo musela dovnitř vstoupit později.

„Když bude pán něco potřebovat, jsme mu plně k dispozici,“ promluvil Kau’u, stojící v pozadí, kterého si A’š všiml, až když promluvil. Ani já bych ho nepoznal v jednoduchém oděvu. Naklonil se a ukázal A’šovi někam ke sloupku postele. Pochopil jsem, že ukazuje na mechanismus zvonku, kterým bylo možné přivolat obsluhu. Už jsem se s podobným setkal, v některých osadách používali shodný mechanismus rovněž i k otevírání oken.

„Vy jste kdo? Kde jsem a… a co tu dělám?“ natočil hlavu ke Kau’uovi.

„Ó ano, rád vám vše sdělím, mám vás se vším seznámit. Jmenuji se Kau’u a jsem váš…,“ najednou se odmlčel a tázavě se na mně podíval. Tak jsem přikývnul. „Jsem váš služebník a po dobu vašeho pobytu zde, v paláci naší výsosti, místokrále Vut’ra, a v péči velkého Va’at’che, vrchního dohlížitele, vám budu dělat nezbytnou společnost,“ přistoupil k závěsům, které se na tlesknutí shrnuly. Místnost se rozsvětlila, barevné ornamenty na stropě i stěnách zazářily a vystoupily z rozjasněné nebeské modři. Bylo to efektní a tak moc to kontrastovalo se strohostí Na’ánské pevnosti.

Před našima očima se otevřel široký výhled do kraje na stovky palácových věží, pod kterými se červenaly střechy domů, budov a jiných rozličných stavení. Sem tam se zaleskla i žlutá kupole chrámu nějaké bohyně či mostu života. Napravo, kdesi v dálce se zvedala mlha jakoby nad jezerem. Zároveň se víc pootevřely skleněné okenní desky a dovnitř zadul chladnější, ale suchý vzduch.

„Jste ve Va’á. Palác Vut’ra se nachází uprostřed sídelního města. Jeho výsost a váš pečovatel, velký Va’at’ch, vás nechal převést sem ze Žlutého srpku z oblasti Bílé stopy. Nejlepší lékaři se o vás tři čtvrtiny měsíce starali. Vaše zranění byla těžká a ještě se budete nějakou dobu léčit. Měl byste být potěšen, nikdo jiný nepocítil tolik účasti a porozumění od jeho výsosti jako vy.“

Kau’u mluvil tak zvláštně, až jsem si myslel, že si dělá legraci zejména, když pohlížel na A’še mírnýma, smaragdovýma očima, které mimořádně zářily v jasném denním světle. Pak se obrátil k ženě, klečící uprostřed a pravil: „Zde je vaše wha’ach. Velký Va’at’ch se domníval, že vám na ní velmi záleží, když jste ji chránil vlastním tělem během toho útoku a nechal ji s vámi taktéž dopravit sem, aby vám byla na blízku. A pro vaše potěšení dal velký Va’at’ch přinést tuto borovici, kterou jste prý vypěstoval a jako malý stromek věnoval královským zahradám.“

Asi jsem se ve Va’at’chovi zmýlil, zřejmě si pamatoval víc faktů než jen něčí hezké tvářičky.

„Nyní vás ponechám zde s vyšetřovatelem milosti. Za chvíli přichystám něco k jídlu.“ Mírně se nahrbil a pomalu, důstojně opustil místnost. Odešli s ním i ošetřovatelé a dokonce i stráž za sebou zavřela dveře… zvenku.

Kau’u označil ženu slovem wha’ach, což znamená něco jako neoficiální družka, ale ne zrovna ma’ach, tj. milenka, která nemívala přílišný vliv jako právě wha’ach, ba ani jako faa’ach, tj. manželka, což bylo spíš titulární označení ve výše postavených rodech. To mě zaujalo, už s ohledem na způsob mého dosavadního života na obojku.

Žena, ještě spíš hodně mladá dívka, zdvihla hlavu a upřeně se na A’še podívala. Měla plný, pravidelný, velmi pohledný obličej, který vyzařoval nucený klid. Bylo v něm možné vysledovat shodné rysy s ostatními příslušníky velkého kmene Va’á. Většina z nás má oči zelené, jako mám já, A’š nebo třeba Kau’u. Jen ona je měla jiné, hnědé, jako tmavou slupku kaštanu. Upírala je na A’še mírně přimhouřené a to tak, že s neskrývanou nelibostí. Sklopila zrak, až když zachytila jeho zkoumavý pohled.

„Co jsi zač? Jak se jmenuješ?“ A’š svraštil čelo usilovným přemýšlením.

„Jmenuji se Ma’ala.“ Hlas měla skoro dětský, ale jemný a melodický. Zněl mi dobře. Vždycky se ženám dívám hlavně do očí… tedy většinou. A já si uvědomil, že je to sestra Va’aly… zmátly mě ty její hnědé oči a opálená pleť. Holky si byly rozhodně velmi podobné!

„Nevzpomínám si na tebe. Odkud ses tu vzala? Jak můžeš být moje wha’ach? Já žádnou nemám, jsem pořád na cestách a ani nemám stálý domov. A vůbec tě neznám!“ to pomyšlení A’še zřejmě rozrušilo. Pokusil se vstát, jenže se zapotácel. Jistě by skončil na zemi, kdyby nevyskočila hbitě jako lvice a nepodepřela ho. Takhle se nezdála, ale sílu měla jako pa’da, mamut. Já byl v tu chvíli opodál, u okna. Pomohl jí A’še usadit. Chvíli nerozhodně postávala u lůžka, pak si popotáhla šaty a posadila se vedle na přikrývku, jako pravá wha’ach. A vlastně taky proto, že nikde v místnosti nebylo jiné místo k sezení a jí se asi už nechtělo klečet.

Nechal jsem je o samotě.

•  

Vrátil jsem se až pozdě večer, dávno po večeři, když už byla Ma’ala také pryč.

„Ona je skvělá!“ prohlásil a zasněně se usmíval.

„Raději bych slyšel, jak k té nešťastné události došlo?“ ukázal jsem na zavázanou ruku a snažil se jeho mysl nasměrovat správným směrem, aby neskončila třeba u bílých mravenců.

„Události? Ach tak, události…,“ promluvil, jakoby se právě probudil ze snu. „Vrátili jsme se s nasbíranými semeny nových odrůd trav z jihovýchodních stepí. Zastávku potřebovala unavená zvířata, ale odpočinout si chtěli i moji společníci. Usedlost sloužila jako sýpka, odkud sběrači vycházeli sklízet i vzdálená pole, a také jako zájezdní stanice pro odpočinek kolemjedoucích s mimořádnou možností poslat odsud do hlavního města zprávu, případně i drobný náklad díky vojenské posádce.“

Najednou mu zazářily oči nadšením.

„Viděl jste už sýpky ve stepi, milosti?“

„Žel, neviděl.“ Uvědomil jsem si, že tím svým dobrovolně nedobrovolným vězením v Na’ánu mi ze života zmizela spousta obrazů. Chyběly mi zážitky i docela věcné poznatky, které běžný člověk podle svých zkušeností v průběhu života nastřádá. Já měl jen chudičké představy o obyčejném životě, asi jako právě propuštěný zločinec po mnohaletém žaláři, který až na svobodě zjistí, kam se svět za půlstoletí pootočil.

„To je škoda! Sýpky jsou trochu odlišné od usedlostí, staví se ve strážních osadách jako vyšší kamenné věže, s vnitřní výztuhou z trámů, na které se zavěšují pytle s obilím. Prostor kolem sýpek uzavírá hradiště s vysokou strážní věží v hradbách, směrovanou na jih, odkud nejčastější přicházejí útoky stepních lidí. Za posledních deset let, co jezdím na výpravy a co si pamatuji, došlo k několika zničujícím útokům na královské zásoby. Nájezdníci kradli kromě obilí i dobytek a zabíjeli osazenstvo. Slyšel jsem, že královská rada vyhodnotila poslední útoky jako obzvláště nebezpečné, protože nájezdníkům nešlo o uchvácení zásob a nešlo jim ani o zábor území. Ničili a vypalovali sýpky, pobíjeli posádky, rozháněli stáda, a jak náhle udeřili, tak se i náhle stáhli a zmizeli daleko na jihovýchod, až tam, kde mizela step a pozvolna se proměňovala v prašnou poušť s kamenitými údolími.“

„Tam jsem nikdy nebyl.“ Řekl jsem po pravdě. „Tihle barbaři chtějí pouze v našich řadách vyvolat neklid a v srdcích zasít strach.“

„Asi…, asi máte pravdu.“ Najednou mu blesklo v očích poznání. „To vy jste ten stepní bojovník, který jako jediný přežil útok vetřelců z ledovce?“

„Říká se to,“ pokrčil jsem rameny.

Odmlčel se a udiveně kroutil hlavou. Pak pokračoval.

„Měli jsme opravdu těžký náklad a v odlehlých částech stepi je to obzvlášť složité, nejsou tam cesty a zvířata jsou pod břemenem vyčerpaná. Přijeli jsme navečer za hradby hradiště nazývané Žlutý srpek pod ledovcem. Jméno místa už dávno nevystihovalo jeho povahu. Ledovec se odstěhoval na sever a k nejbližší jeho hraně to bylo nejméně deset tisíc kroků. Poslední dva roky couval led stále rychleji. Tající led napájí stovky nových potoků a říček na východě, které všechny směřují na jih. Jejichž koryta byla po velkých záplavách při poslední obnově uměle odkloněna v okolí usedlosti. Za těch pár let, co jsem v místě nebyl, došlo i k proměně krajiny, step zvolna postupovala s ledovcem k severu a od jihu se začínaly zvedat mladé stromky, zatím lemující břehy vodních toků, ze kterých bude za pár desítek let mohutný les. I cestování se ztížilo, bažinatý terén nepřál poutníkům ani výstavbě nových cest.“

„Tady se dají sbírat nové odrůdy travin?“

„Ještě tak rok, dva, pak se zvednou keře a trávy se budou stěhovat dál na sever. Abych to dopověděl. Musel jsem se vyrovnat se společníky, přece jenom si zasloužili nějakou odměnu za svou námahu, krom podílu na zisku, pro každého aspoň padesát čárek ve stříbře. Jakmile nás ubytovali, šel jsem se podívat na strážní věž. Je to jenom rozhledna, ční nad sýpku a je z ní nádherný rozhled daleko do krajiny, rovné jako stůl. Kdybyste viděl tu majestátní, nejméně pětatřicet sáhů vysokou stavbu… Pohled dolů na usedlost dával zapravdu jeho názvu. Osada ve tvaru měsíčního srpku s rohy směřujícími na sever svítila žlutě v zapadajícím slunci. Skoro všechny osady tohohle typu mají stejný tvar srpku, pouze takhle se tak i jmenuje. Sýpka drobet clonila ve výhledu na sever, k ledovci. Ostatně i sýpka je taky věž. Rozhlížel jsem se po kraji a nechával se unést velkolepou okázalostí okamžiků západu Slunce a vyhlížel migrující velkou zvěř. A pak jsem postřehl kradmý pohyb v dlouhých stínech ve stepi ve směru za sýpkami, který nebyl způsoben ani vlněním dlouhých stébel trav ani zvířetem. To způsobil člověk, ne jeden člověk, ale mnoho lidí, rychle se pohybujících směrem k nám.“

Odmlčel se a zase se na pár okamžiků zasnil.

„Nechápal jsem, milosti, proč strážný hned nevolal na poplach, jakmile se objevily první náznaky ve vlnící se trávě. Vždyť to musel vidět! Naopak, zdráhavě se omlouval, že tohle vídají už několik týdnů téměř každý den takhle v podvečer a on sám se domnívá, že jsou to jen smečky vlků, kteří se stahují sem, blíž k lidským sídlům. I přes mé naléhání se mu nechtělo nic udělat, asi se bál postihu za planý poplach. To bylo divné, vlci se stahují k sídlům na podzim, ale ne teď, na jaře. Nedbal jsem a sám zatroubil na strážný roh a donutil tak posádku k činnosti. To už se tráva vlnila nedaleko cest, ne více jak dvě výšky věže od hradeb. Jakmile se ozvalo moje první zatroubení z rozhledny, osádky bran začaly zavírat vrata. Až v okamžiku, kdy dozněly poslední tóny poplachu, zdvihly se z trávy desítky řvoucích postav a rozeběhly se k severovýchodní bráně, která se zavírala nejpomaleji. Při pohledu shůry bylo hned patrné, jak je osádka slabá a jak málo lidí v téhle osadě stojí na stráži.“

„Kdo byli ti útočníci?“

„Já nevím… měli na sobě oděvy z liščích kůží, ale vydělávané a sešité po našem. A měli něčím natřené tváře. Ale rozhodně byli mladí a zatraceně pohybliví!“

„A co bylo pak?“

„Utíkal jsem horempádem dolů a snažil se proniknout co nejblíže k sýpce. To je srdce těchhle osad. Cestou jsem sebral z opuštěného přístřešku řemeslníků tesařskou sekeru, protože jsem vlastně žádnou zbraň neměl. Přeběhl jsem tu krátkou vzdálenost mezi strážní věží a sýpkou a jal se stoupat po žebříku vzhůru na první ochoz. A pak jsem se opatrně přesouval k výpustím, zády přitisknut ke kamennému zdivu. Výpustě se už dávno nepoužívaly. Jsou to takové ty dřevěné, mohutné žlaby pro obilí. Ústily nad malé, teď prázdné náměstíčko, na kterém zastavovaly vozy. Po novu se používají pytle, zavěšené v sýpkách. Kladkovým mechanismem se dopravují dolů na jejich korby. Musel jsem se dostat až dovnitř, ke kladkostroji. Pode mnou probíhal nerovný souboj. Většina posádky byla už u severní brány přemožena a jejich duše ztraceny. Dobrých dvacet, možná třicet útočníků se natlačilo na náměstíčko pod sýpky.“

„Stál jsem tak šest, sedm metrů nad úrovní dvora, nad jejich hlavami, a dva, tři metry od výpusti, když tu mě kdosi z davu zahlédl. Otočil jsem se, abych mohl vskočit dovnitř, do výpusti. I přes to jsem koutkem oka zahlédl, jak nějaký bojovník vylezl na ramena ostatních a chystal se vyskočit nebo se nechat vhodit do výklenku výpusti. A vzápětí jsem ucítil prudkou bolest někde tady, v žebrech a rameni. Levá ruka mi zmrtvěla a sekera skoro vypadla z ochrnutých prstů. Zasáhly mě šipky. Tyhle byly jiné, než jsem znal. Byly tenké, pružné a dlouhé, podobné jsem viděl jen u příslušníků královské gardy, ochraňující konvoje. S vypětím sil jsem se dovlekl ke kladině závaží a snažil se přeseknout provaz, který držel kladinu a tím i celý závěsný systém pytlů s obilím v rovnováze.“

„Už-už jsem ho nasekl, když se na mě vrhla nějaká postava, Byla příliš malá a lehká, aby mě srazila dolů, ale i tak to stačilo, aby použila svůj nůž a já s prudkou bolestí ztratil rovnováhu. Naštěstí jsem spadl na druhou stranu, na útočníka, který se praštil do hlavy a ztuhnul. A já tak mohl s posledním zábleskem vědomí dokončit svůj záměr jediným zásekem. To je vše, milosti, co si tak z té události pamatuji.“

„Ty pytle popadaly dolů na útočníky?“

„Ano. Já je všechny zabil, milosti,“ dodal s nešťastným výrazem ve tváři.