Kobaltové oko

 

Bezdotyk zla

 

Návštěvy nemusím. Vždycky jsou z toho nějaké nepříjemnosti. A já chtěl zrovna dneska mít pohodu, klídek, tabáček (a to prosím nekouřím). Měl jsem zamluvené lístky do divadla na klasiku od Čechova. Čechova mám totiž rád. Těšil jsem se, jak po poledni vyzvednu Olgu na letišti a odvezu ji do jejího bytu, ve kterém se cítila tak dobře. Minulý týden, ještě před její cestou, jsem s ní jel převzít nové auto, to aby nemusela spoléhat na taxíky. S rozzářenýma očima svírala v dlani klíčky a nemohla uvěřit, že to auto je její a pořád nadšeně říkala, že se cítí jak v romantické pohádce na obláčku. Pohladil jsem její fotografii, kterou mám vystavenou v rámečku na stole.

Olga Leitnerová byla totiž moje zlatíčko. Olinku jsem poznal před několika měsíci na závodech motokár. Zadumanou tmavovlásku s velikýma sytě modrýma očima a s dětským výrazem. Spletl jsem se v jejím věku – ostatně, v čem jsem se u ní ještě nespletl? Odhadoval jsem ji na osmnáct, ale bylo jí přes třiadvacet, měl jsem ji za školačku, avšak pracovala v modelingu u agentur, o kterých jsem v životě neslyšel. Poněkud bláznivě jsem se zamiloval. Možná za to mohla jen ta moje samota. Prostě jsem jen byl už příliš dlouho sám. Její bratr, se kterým byla na okruhu, se mi jevil jako nafrněnej floutek, jemuž nebylo nic po chuti. V záchvatu žárlivosti jsem si ověřil, že opravdu to sourozenci jsou. Nic nemohlo zkalit naše štěstí… i když jsem ho nemohl vystát.

A teď mám zkažené celé dopoledne. Jakoby mi v kanceláři bouchnul rok starý pukavec. Za tu nepohodu mohl Slávek a ta jeho ošklivá zpráva. Kdo že to je? No jak to jenom říct slušně… Jednoduše řečeno, Slávek je kámoš a taky bývalý společník. Ve firmě. Chtěl se před časem vyvázat, proto je dneska už bývalý. Stálo mě to čtyřicet miliónů a krvavý úvěr u banky, vydřidušky.

Naše společná obchodní anabáze začala zhruba před deseti lety. To jsem se vrátil z nepříliš podařené zahraniční mise. Dneska bych řekl, že se jednalo spíš o angažmá. Vydělal jsem tam nějaké prachy, to jo, avšak vzápětí jsem je všechny utopil v projektu na záchranu strojírny u Mostárny. Jak romantické! Považte, už jen ten název „Strojírna u Mostárny“! Vedle strojírny nikdy žádná mostárna nevznikla, zůstaly tam jen volné pozemky, které se změnily v louky a které jsem časem přičlenil k celému areálu.

A do toho projektu mě namočil právě Slávek. My jsme se totiž znali odjakživa. Chodili jsme spolu do základky a pravidelně se k nám zval na večeře, protože u nich doma se zásadně nevařilo, pokud vůbec byl někdo doma. Jeho máma, jako žádaná kostymérka, trávila většinu času na Kavčích Horách a otec se věnoval svému koníčku – kondičnímu trenérství pro dámy z vyšších kruhů. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby se neproseklo, že se ve skutečnosti živí jako gigolo a trénuje tak nejvýše… vy víte co, ne?

Dědeček jenom kroutil hlavou nad prázdným talířem, který mu Slávek se smutnýma očima opakovaně podával. To jako, aby dostal nášup. U nás vařil dědeček. Proč? Protože v naší domácnosti už nikdo další nebyl! Můj otec zemřel ve vězení, to jsem byl ještě malý. Měl smůlu, že geniálně ovládal organickou chemii. Uměl vyrobit jakoukoliv vonnou přísadu do lihu. Kdyby se držel esencí, tak možná udělal i díru do světa. Ale jelikož se dal na dráhu zločinu a vyráběl syntetické drogy stejně dobře jako vonné směsky, tak bylo jen otázkou času, kdy bude odhalen, dopaden a odsouzen. Vězení mu nesvědčilo a tak dopadl, jak dopadl. Tvrdě, na hubu a pak sklouznul pod kytky. Bohužel, žádnou jeho dovednost jsem nezdědil.

S matkou to bylo složitější. Ta otce milovala a jeho vynálezy konzumovala s náruživostí nymfomanky. Vlastně to svým způsobem byla pozoruhodná zájmová dvojice. Když drogistický zdroj vyschnul – to hned, jak otce odvedli v poutech – zmizela z domu a z koksové přestupní stanice přešla rovnou na hérák. To už byla v pokročilém stupni těhotenství a měla nového amanta, říkali mu Káčko. Určitě to byl překupník, sám se zboží ani netknul, zajímaly ho jen prachy. Právě jeho jsem vinil ze všeho, co pak nastalo.

Máma se předávkovala, když mi bylo jedenáct. To už jsem nějaký čas žil v péči u dědečka a babičky. Bohužel babička měla slabé srdce a zpráva o smrti dcery ji zlomila nadobro. Dědeček, coby bývalý voják, situaci ustál a sociálka na mne už nemohla. Vzpomínám na něj rád, nebyl to jen tak nějaký uřvaný lampasák, byl to chlap, který se uměl postavit k lecjaké situaci a skoro vždycky správně. I když naposled mu to nějak nevyšlo. Pokusil se vyhnout vozu silniční údržby na naší pověstné Dé jedničce a při tom jednoduchém manévru ho smetlo černé BMW nějakého zfetovaného milionářského floutka, který ani nevěděl, čí je. No jo, už to budou taky dva roky.

Slávkovi ty smutné oči zůstaly, jen talířů už nebylo třeba. Jako obchodní společník se moc neosvědčil, ale vůbec se mu nezdálo nemravné říct si o čtyřicet melounů za dobrý tip za zkrachovalou továrnu. Měl jsem mu to za zlé, ale on na práci nikdy moc nebyl. No, a tak mi zůstala dneska už prosperující fabrika, která se nyní veze na kontinentální konjunktuře. Zakaboněně jsem sledoval havajskou košili, která si to šinula z parkoviště pod okny rovnou do budovy. Přemítal jsem, jak to ten chlap dělá, že mě vždycky dokáže neomylně vyčuchat. Fabriku jsem v poslední době už neřídil, to jsem přenechal sboru ředitelů divizí, ale jen občasně sem zašel. Jen tak, pro kontrolu. Zvednout jim perka…

„Nevíte, Blaženko, jak se pan Vývalný dozvěděl, že jsem zrovna dneska ve fabrice?“ zeptal jsem se zastupující sekretářky, která mi přinesla poslední svodku z porady ředitelů. Vykoukla mi přes rameno z okna, u kterého jsem právě stál.

„Á, pan Vývalný… on sem před hodinou volal, Jindřiška mu řekla, že… tento… přijedete,“ zrozpačitěla, rychle mi vrazila do ruky desky a zmizla. Chápal jsem jí, je strašně těžké vysvětlovat cizí hnutí mysli.

Blaženka se uměla krásně usmívat, když tedy chtěla. Jinak to byla zapšklá fúrie krátce po čtyřicítce, které zrovna ztroskotalo třetí manželství. Ještě, že to neodnesly děti, kdyby nějaké měla. A pochybuji, že za krach mohla její nadváha, to spíš špatně zvládnutá povaha a štěstí na nesprávné chlapy.

Zato Jindřiška, to vysmáté, otlemené tele, přiváděla k šílenství snad celou účtárnu. Kecala kraviny, kterým se na celé kolo afektovaně smála a občas roznášela i klepy. Už by mohla v padesáti mít trošku rozumu, ne? No, co člověk nadělá, aspoň že to uměla trochu s čísly a s objednávkami.

Slávek vletěl do dveří jako velká voda, až se z toho zasekl kávovar na chodbě. Ještě za ním stihla proklouznout slečna Renata a plaše mi položila na stůl účetní výkazy za minulý měsíc.

„Čao, kámo,“ zahlaholil, vědom si toho, že jeho nadšení zcela nesdílím. A bez okolků odsunul pár věciček na stole a sám se usadil na kraj. Měl na sobě hadry nejmíň za dvacet papírů a řetězy ze žlutého kovu nejmíň za třicet. Zakládal si na kožených bundičkách a hedvábných šátečcích a zlatých doplňcích… i ta havajská košile byla dozajista hedvábná, měl postavu manekýna a vypadal jako úlisný floutek, který právě utekl z fotografického studia z focení na upoutávky na nový model Ferrari. To dělala ta pomáda ve vlasech, vždycky jsem se divil, že mu skrz ten gel není zima na hlavu.

„Taky tě rád vidím.“ Pokusil jsem se o nakyslý obličej, ale to blahosklonně přešel.

„Budete mě ještě potřebovat, pane Kermeku?“ slečna Renata krátkozrace pomrkávala. Stolní hodiny právě cinkly poledne.

„Ne, děkuji, všechny podklady snad už mám pohromadě.“ Propustil jsem ji s vědomím, že teď, jako každý všední den, poletí chudák holka jako splašená, aby vyzvedla dítě ze školky. Měla tříletou holčičku, Matyldu, ke které se její tatínek statečně nehlásil.

Stejně jako Slávek se nehlásil ke svým dětem. Věděl jsem tedy jen o dvou, ale vždycky jsem mu to vytknul. Slyšel to zatraceně nerad, ovšem nakonec ve prospěch svých dětí přece jen konal. Ovšem dneska jsem se invektiv zdržel a jen zběžně nahlédl do desek.

„Koukám, jak se fabrice daří, co?“ zazubil se.

„Daří,“ připustil jsem nerad, to ostatně potvrzovaly jak zpracované doklady z porady ředitelů, tak účetní výkazy, které mi slečna Renata připravila. „Co tě sem přivádí po takové době?“ objevoval se vždycky, jen když něco potřeboval.

„Chtěl jsem tě přizvat k jednomu jednání – hrome, co to tady máš za babu?“ drbnul do fotografie ve stojánku, až se překotila. Vzal ji do ruky. Zarazil se.

„Co je?“

„Ty se s ní znáš?“ s překvapeným výrazem teatrálně ukazoval na fotku. Vždycky dělal všechno s předstíranými, prázdnými gesty. Za to určitě mohly ty jeho dva roky studia herectví.

„Trošku. Známe se asi tři měsíce.“

„Chrápeš s ní?“

„Co, prosím?“ myslel jsem, že jsem se v té syrové otázce jen přeslechl.

„No, ptám se, jestli s ní souložíš?“ zašklíbil se. Ne, myslel to tak, jak řekl!

„Neé. To je zatím jen romantický vztah-“

„Coó?“ vyvalil oči a pak se rozřehtal. Trpělivě jsem čekal, až ho přejde záchvat v hýkání. „Ona a romantika? Tak to mě utrhni ruku u samýho ramene!“ plácal se do stehen a tekly mu slzy smíchy.

„Promiň, ale já se o tvoje známosti taky neotírám.“ Dotčeně jsem se postavil před něj a vytrhl mu z ruky stojánek, když stále nehodlal s tím uslzeným chechotem přestat. Najednou zvážněl a utřel si mokré oči.

„Ty fakt nevíš, co je zač?“

„Vím jen to, že je módní návrhářka a občasná modelka a je dost často na cestách. Poznali jsme se na motokárách.“

„Jo, tak… na motokárách, jo?“ zakřenil se, „to měla jistě jako doprovod toho svýho debilního, steroidovýho bráchu, co?“

„Nech toho, je to trapný!“

„A zeptal ses jí, co asi tak předvádí? Když je tedy ta modelka?“ potměšile se zazubil. „Nezeptal ses, co?“ potřásl hlavou a zvážněl. „Tak kamaráde, tahle ženská je luxusní prostitutka. Je zpropadeně protřelá a všema mastma mazaná. VIP zboží! Víkend s ní mě před půl rokem stál půl mega. Předpokládám, že jako velkej romantik s ní už nehodláš… tento, že?“ udělal pár nemravných pohybů pánví a pobaveně mě pozoroval. Hlavně, že už se tak blbě nesmál.

Rudej až na záda jsem zaraženě kroutil hlavou. Zkazil mi celý den a možná i následující týden… Pokud je pravda, co říkal…, byl jsem zatracený pitomec!

„Jasně. Co od tebe vlastně taky čekat, že? Od tvojí romantiky je k sexu asi tak daleko jako ze Země na Měsíc. Chlape, ty seš nepoučitelnej. Pravá láska neexistuje, jenom levá. A pokud by fakt existovala, tak jen na chvíli… a není pro každého, ale zase jen pro někoho,“ vytáhl zlaté pouzdro s cigaretami, na žlutý kov si zatraceně potrpěl, a zapálil si zapalovačem, taky zlatým.

„Nekuř mi tady! Vždyť víš, že cigaretový dým nesnáším!“ obořil jsem se na něj, to abych spíš skryl své rozpaky a možná i tu kapku vzteku, která se mi hrnula do tváře.

„No, promiň,“ zašklebil se pobaveně, „já zapomněl, že máš blbý vzpomínky na popálený plíce z džungle, ale musím si teďka zapálit jednu veselou do rakve.“ Vyfouknul ohleduplně kouř do úhledných kroužků, které se stejně změnily v pořádný oblak kouře. „Beztoho je tahle kancelář jak z doby asketických mudrců, chybí ti tady jen modlitební šutr a obětní kámen! Jen se podívej kolem, strohý, neútulný, jen samý pořadače, hnusný židle, vždyť ani kávovar tu nemáš…?! Jo, pardón… kafe vlastně ani nepiješ. A bar tu taky nemáš. Seš asketa k pohledání…,“ uchechtnul se.

„Co ty o ní vlastně víš?“ to už mě držela při vědomí jen směs vzteku a zděšení nad vlastní blbostí. Asi jako když se člověk dozví, že vyhrál první v loterii, ale tiket mu zrovínka někdo ukradl. Vidí, jak s ním zloděj utíká a nemůže na něj! Tak jsem se zrovna cítil já.

„Dost, vím toho dost, kamaráde! Hele, že jsi jí nedal nějaké dárečky?“ Musel jsem se zatvářit jako idiot, protože se hned zašklebil. „Aha, takže dal! Neptám se tě za kolik… já sice taky dal, ale na rozdíl od tebe, jsem si aspoň pořádně štrejchnul.“

Polilo mě horko, to byla určitě žárlivost, co jiného?, a bylo mi tak nějak po jeho slovech špatně. A najednou, až teď mi hlavou prolétly ty cifry na fakturách. No, bylo mi víc než mdlo. Koupil jsem byt, aby měla, chudinka, kam hlavu složit. Za ten jsem cálnul deset mega hotově. Včetně garáže. A aby nebyla garáž tak prázdná a smutná, tak dostala i autíčko podle svého výběru. Mercedes za dva melouny jí udělal tu správnou radost. A navrch všemu zlatá karta na drobné útraty… Moje nálada se nacházela pod bodem tuhnutí rtuti.

Vytáhnul jsem mobil a bezodkladně zkontroloval výši jejího dotovaného konta. Blížilo se volným pádem k nule. Já vůl! Se skřípěním zubů jsem zrušil on-line automatickou transakci pro doplnění při poklesu do minusu a odstřihl její účet od svých financí. To jsem ještě zvládnul. A zrušil ve vzteku ty zatracený lístky do divadla. Stejně jsem měl už zkažený celý den, umocněný na druhou.

Slávek mě mlčky pobaveně pozoroval.

„Úklid, co? Měl ses mě zeptat, kamaráde!“ típnul špačka cigarety o hranu stolu a odhodil ho do koše. Ještě, že má kovové dno, určitě by tu něco vzplálo! „I moje ségra by ti o ní řekla první poslední. Fakt! Já byl taky takovej blbec, ale to za mě mluvila úplně jiná část těla.“

„Už toho prosím tě nech. Nechci o ní nic slyšet! Nikdy!“ musel jsem ho zarazit a přejet myšlenkami na jinou kolej. Musel! „ Co potřebuješ, Slávku?“

„Vlastně nic… jen…,“ našpulil ústa – to dělal, aby prodloužil očekávání. „Mám v pácu malej kšeftíček za mega a rád bych, aby ses na to taky podíval. Schůzka je za dvě hoďky u mě. Svezu tě.“

„Obchodní jednání?“

„No, zatím jen spíš obchodní nabídka. Ale za hodně peněz. Jelikož se mi to zdálo trošku nahnutý, tak jsem s tím přišel za tebou. Třeba v tom obchodu uvidíš něco pochybného, co já momentálně nevidím.“

„O co se jedná?“

„Řeknu ti to cestou. Počkám dole. Abych tu už nekouřil. Musím si dát ještě jednu veselou, než to vydejcháš,“ zlomyslně se zazubil a vyšel z kanceláře.

O svůj dech jsem se bát nemusel. Sedl jsem k počítači a v afektu napsal několik krátkých avšak zásadních dopisů.

Byl jsem téměř na odchodu, když tu se vetřel pan Svíček. Činorodý mužíček, lehce po padesátce, nesmírně agilní a pořád s optimistickou náladou, jako by si opravdu chtěl svou mzdu zasloužit. Pracoval na takzvaných externích zakázkách. To byly práce drobného rozsahu, které jsme poskytovali jako doplňkové služby. Využívali jich většinou kutilové, kteří tímto způsobem potřebovali udržet v chodu některé zastaralé stroje jako frézky nebo soustruhy, na které už nebylo možné sehnat jediný náhradní díl. Nebo měli víc peněz a chtěli něco speciálního vyrobit. To jsme totiž uměli dobře a docela levně.

„Pane řediteli, měl byste chviličku?“ vecpal se do kanceláře s haldou stočených výkresů pod paží a se širokým úsměvem v obličeji. Zas tak široký nebyl, to spíš dělala špatně nasazená zubní protéza, důsledek po zapomenuté kličce v hlavě soustruhu.

„Copak potřebujete?“ už se mě chytala trošku netrpělivost. Samozřejmě přehlédl, že se významně dívám na hodinky a mám nakročeno do pryč.

„To bude chvilka. Podívejte!“ rozbalil na stole svoje papíry a výkresy. „Já bych si toho nevšimnul, ale pan Loukota, to je náš konstruktér, víte který, ne? No ten mladý plešounek, co je furt v práci, mají doma to uřvaný mimino a on se ani nevyspí! No, tak ten! Ten si toho všimnul. Tohle jsou součástky, zadané zároveň se zvláštními technologickými postupy.“ Ukázal několik výkresů, které zobrazovaly různé tyčinky, kroužky a dílky jako z moderního Lega. „Sledujete to? Tak teďka koukněte na tohle, je to barevně rozlišeno podle objednatelů,“ rozbalil velkou roli s barevně vykresleným čímsi…

„Co to je?“

„No, to nevíme, pane řediteli, ale víme, že to všechno jde sesadit dohromady. Dává to pospolu něco takového.“ Přehodil přes to další výkres, zatímco ostatní roličky mu popadaly na zem.

„Vypadá to jako pomačkaná polní lopatka s křidýlky.“

„Jo, jo, takovej motýl, máte pravdu!“ vykouknul zpoza stolu, konečně posbíral všechny papíry. „Tyhle součástky jsme už expedovali, ale tyhle ještě ne. Hleďte! Jako by ty malé plošky byly pospojované nějakými táhýlky. Možná to zadají příště…“

„Co je na tom zvláštního, kromě toho, že nevíme, co to je?“

„To je právě to!“ zvolal vítězoslavně. „Objednavatelů je skoro třicet, přesně řečeno, dvacet devět. Součástí, včetně těch miniaturních, je skoro tři a půl tisíce. Protože se o ty zakázky starám, jak víte, tak mi to bylo divné, když s tím pan Loukota přišel. No, jako s tím, že všechny ty součástky patří k sobě, jsou z jednoho zařízení, víte? Obtelefonoval jsem většinu z těch firem z objednávek. A?“

„Jaké a?“

„A? Jo a… To já jen tak, abych to zdůraznil. A divné je, že žádná z těch firem si u nás nikdy nic neobjednala, nikdo se k podobným zakázkám neznal. A tohle už vůbec ne! Dodací adresa je vždy do nějaké zásilkovny, platili to v hotovosti při převzetí. Celková suma všech těch součástek už převýšila milion. To kvůli materiálu, třeba tenhle se používá do proudnic tryskových motorů, tohle je lisovaná keramika a tohle je ze slinutého karbidu, to jsme i my museli zadat Vadazkovi. No, samá specialita. A to nemluvím o kobaltových slitinách v těchhle perkách.“

„Když je to tak divné, tak nechte vyrobit dvě série totožných součástek a ať je ve vývojové dílně, kde hoši sestavují ramena pro roboty, dají dohromady. Schválně, co z toho v reálu vyleze.“

„Myslíte, jako udělat prototyp?“ nadšeně mu zasvítily oči.

„Samozřejmě. A víte, co ještě udělejte? Vezměte směs těch nejsložitějších kousků napříč těmi zakázkami a poptejte to u Reichla a u Vadazky. Myslím, že ti poskytují stejné služby jako my. Třeba nebudou skoupí a podělí se s námi o informace, pokud jsou objednavatelé totožní. Oslovte je, pro mne za mne, z důvodu, že nám to nejde zkompletovat nebo tak něco…“

„A taky u Frýbortů, jsou malí, ale zarputilí konkurenti,“ vzpomněl si Svíček. „A mám tam známého!“

„Udělejte to tak! Co si myslíte vy, že to je, pane Svíček?“

„No, já vám nevím,“ zrozpačitěl, „hlavně mi přijde, že je to ještě nějaké neúplné. Jako by tady u těch táhýlek ještě něco chybělo. Ono se to nezdá, ale ten ocelový materiál, ze kterých jsou ty tyčky vyrobeny, je postupně vykovávaný a několikrát ohřívaný. Kluci z dílny říkali, že tak složitý postup na tak malých součástkách už dávno, dávno neviděli. Musí to mít určitě nějaký důvod proč to tak je, takhle pospojované to udrží obrovskou hmotnost… je to přece jenom nitková konstrukce.“

„Omlouvám se,“ významně jsem ukázal na ciferník, „musím už letět. Zařiďte se, prosím, jak jsem řekl.“

Po schodech jsem seběhl jako namydlený blesk.

„Nečekáš dlouho?“ to jsem řekl schválně, Slávek zašlápnul zpola vykouřenou cigaretu, jakmile mě uviděl. Stihnul zpopelnit už tři.

„Neé, vůbec,“ zakřenil se. „Taky bys začal kouřit, kdybys pořád na někoho nebo na něco čekal. Tak nasedej.“

***

„Zajedu k domu přes zahradu,“ ožil, když jsme minuli hřebčín a sunuli se do kopečka k jednopatrové vilce, schované pod záplavou zeleně. Před dřevěnými, tmavozeleně natřenými vraty vyskočil a otevřel je. Zaparkoval pod jabloní na zahradě. Ve skutečnosti to ani vilka nebyla, spíš nepovedený, zasklený bungalov zasazený na vršíčku kopečku. Nikdy jsem tu nebyl, ale zahrada i budova vypadaly na první pohled stejně. To znamená neupraveně, neudržovaně a zanedbaně. Dokonce to vypadalo, že všechno zůstalo tak, jak to poslednímu majiteli vypadlo z ruky. Támhle zapomenutý krumpáč u zarostlého plotu, jinde opřené, notně omšelé běžky, nebo zarostlá hromada štěrku, připravená na vysypání cestiček, které mezitím za ty roky úplně zarostly plevelem a jinou lebedou. Pravda, Slávek se uměl nachomýtnout k lecjakým obchodům. Určitě to získal v nějaké dražbě. Všechno měl za babku, za hubičku anebo s pořádnou slevičkou, jak říkával. To byl celý on.

„Tak, jak se to tu líbí?“

„Zvláštní. Tu chatku jsi právě koupil?“

„Zvláštní, zvláštní…, to je všechno co řekneš?“ čepýřil se, „koupil jsem to loni, na jaře. A ještě jsem neměl čas udělat pořádný úklid.“ Dodal, když zakopnul o násadu zlomené lopaty, která se mu připletla pod nohy jako na zavolanou. „Sakra!“ zaklel, ale hned se falešně zazubil.

„Tak se nerozčiluj! Je to tady zanedbané a vůbec… Kolik jsi do té barabizny vrazil?“

„Skoro půl mega. A není to žádná barabizna! Uvidíš vevnitř. A je tu klid! Jako v celých Bědovicích, příroda, čistý vzduch…“

„Půl mega za tohle?“

„Pozemek má přes tisíc metrů. Z druhé strany to vypadá líp a srub taky ujde. Jezdím sem na zapřenou, víš? Ale za to můžou ty žlázy, chápeš?“ potměšile zaprskal jako starý kocour.

Chápal jsem ho. Měl svoje tajemství, jako každý. Navenek lev salónů, který nenechá na pokoji žádnou sukni, v soukromém soukromí taky trošku milovník skoro dospělých chlapců… Toť otázka, jestli je zrovna tohle k odsouzení. Zase na druhou stranu bylo milé, že na rozdíl od jiných exhibicionistů si všechny ty obscénnosti nechával přísně v ústraní a veřejnosti se ukazoval jen s děvčaty.

„Chtělo by to teď na podzim trošku uklidit, aspoň zahradu,“ zastavil jsem se u polorozpadlého pařníku.

„Ňákej znalec,“ zašklebil se. Šklebit, no, to se Slávek uměl, už podle míry pitvoření se dala odhadnout nálada. Vždycky byl roztěkaný, ale teď… teď se zatvářil nezvykle… přemýšlivě. „Ségra to taky říkala, jenže má jiný starosti… kromě kapely. Narazila si nějakýho idiota, je mu asi padesát. Chodí ulízanej jako kretén a ona se v něm vidí.“

„Co ti na tom tak vadí?“

„Nic…, vlastně všechno! Hlavně mi vadí to, že si chce starej kocour zapíchat s mladou číčou.“

„Kamila je dávno dospělá, ne?“

„Ale je taky pěkně cáklá!“

Otevřel dveře na zasklenou verandu a pak dál do prostorného pokoje. Jako obvykle, první dojem nezklamal. Vypadalo to jako po víkendové pijatice a orgiích, skromně řečeno. Všude to leželo tak, jak jim ty nejrůznější pomůcky zrovna vypadly ze znavených rukou. „Jo, promiň, zapomněl jsem, že tohle dost nesnášíš,“ bleskově většinu těch instrumentů posbíral a nacpal do igelitového pytle na odpadky. Očividně tu nebyly jen pánské návštěvy, soudě aspoň podle různých částí oblečení poházených po nábytku. I to rychle sklidil.

Velká místnost, a musela to být snad hala s proklatě nízkým stropem, ze dvou stran zalitá sluncem, které posílalo paprsky skrz veliká francouzská okna, byla kompletně obložená laťovkou. Vypadalo to jako na nějakém parníku nebo výletní lodi. Pocit umocňoval masivní bar, situovaný skoro doprostřed místnosti a sedátka, připomínající dřevěné lavičky taky z laťovky jakoby ukradené z nějakého nádraží. Všude se válely polštáře nejrůznějších tvarů a barev a zbytky spadané papírové výzdoby. Pomohl jsem posbírat polštáře.

Z okna byl hezký pohled do krajiny, kousek napravo stála boží muka s nově opravenou střechou. Všiml si, že se tam dívám.

„To jsem nechal opravit, je to hned vedle cesty a vypadalo to jako ruina. Kazilo mi to výhled.“

„Nebojíš se slídivých očí? Z té stříšky je sem dobře vidět.“

„Neblázni, sem nepřijde ani noha,“ zasmál se.

„Zůstala ti tu výzdoba,“ zdvihl jsem pocuchané mávátko a papírovou foukačku, zakopnutou pod obrubou lavice.

„Jo, to bylo asi loni na Silvestra, eště to nikdo neuklidil, budu muset někoho najmout na úklid,“ postavil se za bar, a nalil si pořádného cloumáka. „Dal bych ti taky kapku whisky nebo alespoň ginu… ale protože nepiješ… Na zdraví!“ obrátil do sebe rovnou neředěnou sklenici, říhnul a zase si dolil. „Záchod, koupelna, kuchyň i ložnice jsou vzadu, okna vedou na tu zpustlou zahradu,“ mávnul rukou někam za sebe, k těžkým koženým závěsům, které zakrývaly dveře a celou prosklenou stěnu se spoustou vystavených lahví od alkoholu. Po chvilce zkoumání jsem zjistil, že ty lahve nejsou na ozdobu, ale jsou fakt plné chlastu. „Do ložnice bych radši nechodil…,“ zase si říhnul.

„Evidentně budu muset cestou zpátky řídit, až se ztřískáš.“

„Ty máš strachu, kamaráde!“ jenom mlaskl nad skleničkou, ale už ji nevyžahnul celou. „Za chvíli tu bude ten… obchodní partner. Pozval jsem ho sem. To víš, do žádnýho bytu ho nepotáhnu, to mám připravený pro jiné, decentnější návštěvy, a kancelář zrovna nemám.“ Trošku si usrknul. „On se totiž něčeho hrozně bojí. Proto byl ochoten přijet jen sem.“ Zadíval se oknem zamyšleně ven, přes vrcholky keřů.

„Měl jsi nějaký speciální důvod, abych u toho byl zrovna já?“

„Jo,“ otočil se a zkoumavě se mi zahleděl do tváře. „Kvůli těm tvým zraněním, co máš na těle a na tváři. Promiň, takové brázdy zamaskovat nelze – i když se o to všelijak snažíš – a ty jizvy od kyseliny nebo od ohně, nebo čertví od čeho to je, tak ty taky, ne? Ten chlap tvrdí, že je vynálezce a objevil nějakou regenerační látku, která právě takovéhle poranění, byť vyhojená, prý dokáže spravit. Mohl bys být zase fešák… co říkáš? A kdyby se to podařilo vyrábět…?“ odmlčel se, zamračil a vzdychl: „Ale mám ti, člověče, pocit, že je to nějaký podvodník, který se mi snaží prodat jen obyčejný dryák, který vypadá jako pasta na parkety.“

„Viděls to?“

„Ne.“

„A nespletl ses ve mně? Já přeci nejsem mastičkář ale strojař, o lécích a biologických preparátech nic nevím – a tohle asi bude nějaký takový, jak říkáš – dryák. Těžko to posoudím…,“ pochybnosti jsem ani neskrýval. „Měl jsi pozvat spíš dermatologa nebo někoho takového.“

„Zkusit to můžeme, ne? Myslím, že mu jde hlavně o prachy. Hele, už je asi tady,“ ukázal někam dolů, kam jsem neviděl. Vystartoval ke dveřím na verandu.

Za pár okamžiků vstoupil hubený muž. Odhadem tak čtyřicet. Dlouhé, černé, mastné vlasy se mu kroutily po krku. Měl na sobě plátěnou bundu, kalhoty, béžovou košili, která v ostrých paprscích zářila, a na krku hedvábný šátek v rozhalence. Oči mu neklidně těkaly za brýlemi s červenými skly. Nos měl tak dlouhý, že mě napadlo, co kdyby si jeho špičku olíznul? Hloupá myšlenka. V ruce nervózně mačkal měkký klobouk. Nejcennější z jeho garderoby byly boty. Perfektně mu seděly a vypadaly jako z pravé krokodýlí kůže. I kdyby pravé nebyly, stály by i tak majlant. Pozdravili jsme se a Slávek mě představil.

„Jmenuji se Lumír Vetán,“ podal mi ruku. Suchou a studenou. Posadili jsme se na ty dřevěné sedačky, na kterých se kupodivu nesedělo zase tak špatně. To ty polštáře!

„Dáte si něco k pití?“ cinknul Slávek sklenicí. „Whisky, gin, bílý rum, rakiji nebo kapku brandy?“

„Ne, ne, děkuju, radši nic, jsem tu autem,“ lekl se Vetán.

„Dobře,“ Slávek dopil tu svou sklenici. Mně nenabídnul ani vodu, pacholek! „Mluvili jsme spolu, pane Vetáne, o možné obchodní příležitosti. Nabízel jste mi tu věc – říkal jste regenerační cosi?“

„Ano, je to tak. Zkoumal jsem to dlouho… mám to jako vzorek, víte?“ jeho tón se mi moc nelíbil, byl takový uhýbavý, jako by nechtěl moc zabíhat do podrobností. Na první dojem se prý vždycky dá a tenhle člověk ve mně vzbuzoval pocit jednoduchého, nepříliš bystrého muže, který se necítí ve své roli dobře a který se dost těžce probíjí životem. Nasvědčovaly tomu ruce člověka, zvyklého manuální práci.

„Jak to funguje, pane Vetáne? Je to lék, nebo nějaká směs léčivých látek, nebo nějaká nová chemická sloučenina, která potřebuje k aplikaci specifický proces?“ snažil jsem se chlapíka nějak naťuknout a plácal, co mě zrovna napadlo. „Nebo tu máte vzorek na ukázku, je to třeba nějaká mast?“

Chvíli se na mě díval jako ryba z akvária. Pak sáhnul do kapsy sáčka a vytáhnul cosi zabalené v bílém plátně.

„Je to tohle!“ během slov plátýnko rozbalil. V ruce držel disk o průměru tak deseti centimetrů, tlustý dva až tři centimetry, asi dost těžký. Ve stříbřitém vyleštěném povrchu svítila spousta drážek, některé pravidelné vypadaly jako z vbíjeného zlata, jiné nepravidelné jak z leštěné mědi. A všechny tenoučké jako muší nožka. Třícentimetrový, kobaltově modrý terč se zvláštně leskl. Taky byl vyleštěný, ale přesto vypadal hrbolatě. Na koflík s mastí to tedy nevypadalo ani náhodou!

„Co to je?“ Slávek se lehce zakymácel, evidentně mu ta spousta kořalky stoupla do hlavy s první kosmickou.

„Kobaltové oko,“ řekl Vetán.

„Mohu? Půjčíte mi to?“ natáhl jsem ruku. Ovšem ten člověk věcičku nechtěl dát z ruky. Nakonec si to rozmyslel a váhavě mi ji podal i s plátnem.

Pořádně jsem si ji prohlédl, modravý terč byl jen na jedné straně, a jako oko rozhodně nevypadal, na druhé straně vystupovala vybouleninka. Klidně bych ji považoval za nožní spínač ke skrytým dveřím… kdyby to nebylo tak těžké. A taky to divně pružilo jako spláclý, kaučukový balónek, potažený ozdobnou, kovovou fólií. Zatřepal jsem s tím, jestli to třeba nezašplouchá.

„Co je v tom?“ zeptal se zvědavě Slávek a nahnul se nad Vetána. A v ten okamžik třesklo sklo. Slávek vypadal, jako by se mocně nadechl, ale to mu jen projel tělem projektil. Sprška krve a tkáně zasáhla shora Vetána, který se mi v tu chvíli snažil vyškubnout disk z ruky. Chytil jen to plátno a disk díky tomu vylétnul a přistál nedaleko na zemi. A já se zdvihl, abych po něm třeba ve vzduchu hmátnul, což se nezdařilo. Další třesk předcházel prudké bolesti v rameni. Rána jako palicí mě postrčila a já se zřítil na podlahu. A spadl hrudníkem na ten modrý terč disku. Cosi chřuplo, zasyčelo a někde pod klíční kostí se mi rozlila prudká bolest, tak prudká, že jsem na pár vteřin určitě omdlel. A pak jsem se probral a zíral do tváře zděšeného, krví postříkaného Vetána, který mě obrátil a sebral disk, na kterém jsem ležel.

„Sakra, je to rozbitý a celý od krve,“ zajektal, srovnal si zkřivené brýle a snažil se otřít disk do plátna, které stále držel v ruce. Pustil mě a já spadl zpět na obličej.

Obešly mě zase mrákoty, ale obraz se po několika dlouhých minutách změnil. Otočil mě jakýsi chlápek v lovecké bundě a v čepici s kšiltem.

„Je taky mrtvej?“ zeptal se někdo.

„Taky.“

„A kde je ten podělanej zloděj.“

„Zdrhnul.“

„Neměli jsme se do tohohle podniku vůbec pouštět.“ Čertil se ten v pozadí. „Stojí to vůbec za ty peníze?“

„Jasně že stojí, blbečku. Kdo ti dá na ruku dva miliony, ne?“ Zase jsem spadl na obličej, když mě pustil a vstal. „Omlouvám se, pane Baddere, ale nemáme to.“ Telefonoval. „Sejmuli jsme toho obchodníka, toho Vývalného, a ještě jednoho, asi nějakou jeho zjizvenou gorilu. Vetán s tou vaší věcí utekl. Jo.“ Ztišil hlas. „Hele, Alimove, prohledej to vzadu v pokojích a venku… Jo, už jsem zpátky u vás. Instrukce? Najít ho. A kde?“

Pro chvilce hluku nastalo ticho. Dlouhé ticho.

Mysl mi začala fungovat, když paprsky nakreslily na stěně dlouhé stíny. Všude vládlo ticho. Cinknul mobil. Můj mobil. A za chvíli zase. Pomalu jsem se začal zvedat, jakmile se rozdrnčel další mobil s rozjásaně idiotskou melodií. Slávkův mobil.

Slávek ležel na zemi, kam se sesul po hraně křesla. Krev už v podstatě všude zaschla. Odvaha mě opustila hned, jakmile jsme se poprvérozhlédl… Vzpomněl jsem si na svoje rameno. Sako i košile byly roztržené v délce tak dvou dlaní. Ale krev mi netekla… na vrchu ztvrdnul strup. Mimoděk mi padnul zrak do zrcadla naproti za barem. Dívala se na mě zamračená tvář s tmavými odřeninami na levé straně, to jak jsem dřel ksichtem ten hrubý koberec. A na místě lehce nad srdcem na saku byl krvavý, teď už zaschlý, tuhý flek. Jo, to jak jsem narazil do toho disku. Připomnělo mi to tu prudkou bolest po pádu, že jsem si na to místo instinktivně sáhnul. Bylo tam mnoho zaschlých hrbolků, jako po jehlách. Sakra, co teď?

Vyšel jsem ven jako opilec z hostince, pořád přemítal, jestli v domě něco nezůstalo a nemohl se zbavit pocitu, že mám v ústech hrst křemenné drti. Zastavil jsem vedle Slávkova auťáku na zpustlé zahradě a mátožně se rozhlížel. Sud s dešťovou vodou mi pomohl vyřešit jak trable s pískem mezi zuby, tak se zakrváceným sakem. Zepředu to nevypadalo až tak hrozně, ale zezadu… kulka prošla šikmo k rameni a roztrhla látku na třech místech, až z ní lezly dlouhé cáry. Budu vypadat jako blbec, pokud takhle pojedu třeba autobusem. Třeba to spraví kousek izolepy. Tyhle výplňové myšlenky mě napadaly, dokud necinkla další zpráva na mobilu. Kolikátá už?

To Olga. Přišla mi od ní během bezvědomí už spousta textovek. Nevyzvedl jsem ji na letišti, pravda. Ale teď se opatrně ptala, proč jí nefunguje platební karta. Tak jsem vypnul zvuk a vrnění. Situace se vyřešila sama, jakmile jsem se opřel o starý žebřík a nažil se zhluboka dýchat.

„Je vám dobře, pane?“ Nedaleko mne se zastavil muž v uniformě a druhý stál u vrat za autem. Oba měli ruce na pažbě pistole. „Dostali jsme anonymní hlášení od starého Matušky, že se v okolí střílelo, takže prověřujeme chatovou oblast.“

***

Už asi po desáté jsem opakoval svou výpověď na policii. Strohá místnost okresní služebny nenabízela žádné pohodlí. Pár umakartových židlí, stolek. Nalili mi pomerančový džus z automatu. A ošetřili rameno. I když už asi nebylo třeba.

„Proč na vás stříleli, pane Kermeku?“ uhlazený policista ve střízlivém obleku, pravý, upjatý úředník, seděl naproti. Probíral se několika papíry v deskách. Chlapík kolem třiceti, sportovní, mužný typ, asi by se Slávkovi líbil, i když pro něj byl už trochu přestárlý. Herdek, na jaké kraviny to zase myslím, blesklo mi hlavou!

„To nevím. Stříleli na muže, který se nám představil jako Vetán. Chtěl panu Vývalnému něco prodat.“

„Tady jste vypověděl, že nevíte, co to bylo.“ Poklepal prstem na papír.

„Nevím. Pan Vývalný spadl na pana Vetána a mě srazili na zem. Praštil jsem se do hlavy a probral se až za hodnou dobu. A když jsem vyšel ven, našli mě strážníci. Ukazoval jsem to už kriminalistům na místě při identifikaci.“

„Tomu rozumím. Podle téhle zprávy se podařilo zajistit oba projektily. Zhruba to odpovídá, až na stopy krve pod vámi… to jako byste neležel na břiše, ale na zádech.“

„To vám ale nedokážu vysvětlit.“

„Dobře, tak nám podepište výpověď,“ přistrčil mi papír k podpisu. Teprve teď jsem si přečetl jeho jmenovku – Ppor. Záležský.

Podepsal jsem.

„Jedu za chvíli do Prahy, nechcete někam zavézt?“ nabídnul se po chvilce váhání.

„Dík, přivítal bych to.“

O půl hodiny později jsem seděl v jeho zánovní oktávii.

„Kde máte auto?“ zeptal se mě, to byla jediná věta za celou tu dobu jízdy.

„V Letňanech, u fabriky. Ale stačí, když mě vyhodíte někde… u metra. Třeba.“

 

Pracovní schůze

 

„Máte tady návštěvu,“ slečna Renata se ošívala, podsouvala si nervózně brýle a uhlazovala neexistující záhyb na halence. „Pánové jsou prý od policie.“

„Tak je uveďte,“ vstal jsem od stolu a zavřel okno. Venku svítilo ostré zářijové sluníčko a tu a tam už všechno chytalo krásnou podzimní barvu. Od poslední události již uběhly dva dny. Strupy na obličeji se mi už dávno vylouply. Vždycky se mi všechno hojilo hrozně rychle, ale teď se to ještě o poznání zrychlilo. A vůbec, od té události jsem měl pocit, že se se mnou cosi děje.

Vešli dva muži, oba tak kolem pětatřiceti, čtyřiceti, na první pohled šedé kancelářské myši v šedých oblecích s konformní kravatou. Ani jeden neměl klobouk, jen drželi převlečníky přes ruku. Venku bylo na poslední zářijové dny opravdu teplo – jen ten, který se zdál starší, měl ještě běžnou tenkou aktovku na dokumenty.

„Dobrý den, já jsem poručík Pánek, tohle je kapitán Kepke, jsme z kriminálky.“ Začal ten starší s aktovkou. Mluvil krátce, s ostravským přízvukem. Kapitán automaticky vytáhnul služební průkaz a čekal, až zaostřím a prohlédnu si ho. To jsem musel ocenit, každý druhý na jeho místě by mi s ním jen zamával před očima.

„S čím vám mohu pomoci, pánové? A posaďte se!“ vyzval jsem je.

„Potřebovali bychom nějaké, ehm, řekněme neformální informace,“ promluvil kapitán, který služební průkaz pečlivě uložil do náprsní kapsy saka a přehodil převlečník přes opěradlo židle u konferenčního stolu. Posadili se.

„Kávu nebo čaj?“ učinil jsem optimistickou nabídku. Oba požádali o čaj, bez cukru, tak jsem musel poprosit slečnu Renatu vedle v místnosti o asistenci, protože kuchyňka byla na chodbě.

„Pane Kermeku měli bychom pár otázek k vašemu obchodnímu partnerovi, panu Vývalnému. Můžeme?“

„Beze všeho. Ale rád bych vás předem upozornil, že pan Vývalný už dávno není můj obchodní partner. Před pár lety z firmy odešel.“

„To víme, v obchodním rejstříku jsou správné záznamy. Jak se znáte? Pardon – jak jste se s panem Vývalným znali?“ opravil se kapitán a vytáhnul z náprsní kapsy malý bloček s tužkou, zatímco ten druhý, poručík, vyndal z aktovky papírové desky a tablet.

„Byl to kamarád z dětství.“ Poručík plastovým ukazovátkem načmáral něco na displej.

„Podle paní Vrbovské, vaší sekretářky, sem pan Vývalný v ten den přijel a odvezl vás. Jeli jste rovnou na tu jeho chatu?“

„Ano. Jen upřesním, paní Vrbovská není sekretářka, nýbrž účetní a za sekretářku jen zaskakuje. Sekretářku a ani sekretáře, s prominutím, tady momentálně nemáme. Stará paní Vodecká jako pravá sekretářka, odešla loni do důchodu. Běží nám na tuhle pozici nějaké výběrové řízení.“

„Vy se ani nepozastavujete nad tím, proč jsme tady a ptáme se na vašeho… ehm… kamaráda?“ podivil se poručík.

„Hledáte přece střelce, kteří po nás stříleli, ne? A já bych si přál, abyste ho našli!“

„Myslíte, že pachatelů bylo víc?“ chytil se toho Pánek.

„To nevím. A je záhadou, odkud se na nás střílelo…“

„To žádná záhada není, pane Kermeku. Pachatel vylezl na stříšku toho domku u cesty a měl vás přesně na mušce,“ odmítavě potřásl hlavou kapitán.

„Ach tak! Tedy na ta boží muka…Jsou kolem toho ještě nějaké jiné… nejasnosti, kapitáne?“

„Skoro jste se strefil… správně! Nejasnosti.“ Zabubnoval prsty kapitán o desku stolu. „Poručík Pánek je z dopravní kriminálky, opomněl vám ukázat průkaz, že?“ zpražil ho pohledem. „Znáte nějakého pana Garbuse? Valeriána Garbuse?“

„To jméno prosím neznám.“

„Znamená to, že o vztahu pana Garbuse s panem Vývalným nevíte asi nic, že?“

„O tomhle konkrétním vztahu opravdu nevím nic.“ Oba se na sebe významně podívali.

„Aha, ale víte, že pan Vývalný byl gay?“

„Pan Vývalný byl především můj kamarád…, a taky bývalý obchodní partner, byť lehce nespolehlivý, a… nebyl jen gay, jak říkáte. Jednou byl tak, jindy jinak.“

„To chcete říct, že byl i na ženský?“ ušklíbnul se Pánek.

„Samozřejmě! Myslím, že platil i nějaké alimenty.“

„To si děláte legraci, ne?“ zamračil se tak nedůvěřivě, jak to jen umí katoličtí kněží, až jsem se tomu musel zasmát.

„Podívejte se schválně na jeho Facebook, je tam spousta obrázků. Tam ukazuje jenom tu druhou, společensky přijatelnější tvář. Proč se vlastně ptáte na toho… Garbuse?“

„No. Pan Garbus žil nějakou dobu s panem Vývalným ve společné domácnosti.“ Pánek si udělal na tabletu poznámku. Asi aby nezapomněl na ty sociální sítě! „Chápete? Pan Garbus u poškozeného bydlel v bytě,“ snažil se mi to objasnit a zapomněl, že nejsem pětileté dítě. Asi jsem se zase tvářil tupě…

„Chápu. Myslíte jeho byt? Počkejte, bydlí někde na Vinohradech, přesná adresa je-“ sáhnul jsem po adresáři na stole.

„To ani nehledejte,“ zarazil mě poručík. „Pan Garbus už leží u nás… bohužel, teď nám nic neřekne.“

Nechápal jsem, nedošlo ti to. Iniciativy se chopil kapitán.

„Abyste rozuměl, vůz pan Garbuse způsobil v noci toho dne, kdy se na vás střílelo v chatě v Bědovicích, těžkou dopravní nehodu… zemřelo při ní několik lidí. Pachatel ovšem z místa činu uprchnul. Nejprve jsme se domnívali, že řidičem byl právě pan Garbus… jenže, tou dobou byl už prokazatelně dávno po smrti.“ Kapitán Kepke nahlédl do svých poznámek. „Útok na vás proběhl kolem půl druhé odpoledne. Pan Garbus zemřel někdy kolem půl páté, jeho auto způsobilo nehodu ale až hodinu po půlnoci, že?“ otočil se k Pánkovi, který cosi na tabletu zuřivě hledal.

„Ano, v jednu hodinu, sedm minut, podle záznamových kamer.“

„To je… to je nešťastné,“ řekl jsem, abych něco řekl.

„No, a my si myslíme, že ten útok na vás, zabití pana Garbuse, prohledávání jeho bytu, loupež auta a tak, to všechno nějak spolu souvisí.“

„Toho člověka, který měl cosi nabídnout panu Vývalnému, toho už máte?“ napadlo mě.

„Myslíte člověka, kterého jste uvedl do protokolu pod jménem Lumír Vetán?“ Kepke prolistoval svůj zápisníček a byl o chlup rychlejší než kolega na tabletu. „Člověk takového jména neexistuje. A jeho popis se hodí na každého pátého lumpa. Kdybyste alespoň věděl, co nabízel?“

„To opravdu nevím. K tomu jednání vlastně ani nedošlo.“ Nevím proč, ale nechtělo se mi ani slůvkem prozradit cokoliv navíc.

Pánek se neklidně zavrtěl.

„Ukážu vám pár fotografií, zkuste se podívat. Třeba jste už někoho viděl, nebo by byl povědomý.“

Rozložil na stůl vějíř nejméně třiceti fotografií.

„Tak co, zdá se vám nějaká tvář známá?“ zkusil mě kapitán pošťouchnout, když už jsem si prohlížel obrázky pár dlouhých minut.

„No, možná tenhle – ochomýtal se u Slávkova auta – pardon – auta pana Vývalného.“ Vybral jsem fotku člověka, který mě v chatě obrátil, toho v lovecké bundě.

„Tenhle?“ Kepke zdvihnul fotku. „Proč ho tady máš?“ Obrátil se k Pánkovi.

„Říkals, abych vzal všechny.“ Pokrčil rameny Pánek. „Tohle je Anatol Jaspeň, je to automechanik od Froňka. Vyslýchali jsme ho v souvislosti s přetáčením tachometrů. Ten s tím určitě nemá nic společného. Je to šíbr, ale jen přes auta…“

„A neloví třeba jeleny? Viděl jsem ho totiž v takové lovecké blůze.“

Teď pokrčili rameny oba.

„Vyndej ještě ten vzorník typů. Třeba si pan ředitel vzpomene.“

„Pardon, pánové, já nejsem ředitel, jen výhradní majitel. Tahle firma má svoje vedení, zasahuju do řízení jen málo.“

„Co tady vlastně vyrábíte?“ poručík vstal a z okna se rozhlédl po areálu.

„Je to strojírna. Vyrábíme elektrické pohonné jednotky pro auta, drony, letadla, agregáty, stroje, roboty, prostě pro tohle všechno. A pak je tu zakázková výroba, třeba hýbací rekvizity pro filmy, a tak.“

„Moc lidí tady asi nepracuje, že?“

„Kolem tisícovky, támhle vzadu za tou novou halou je učňák. Chtěl bych, aby to časem byla uznaná průmyslovka, když už to platím. Vedle v tom nízkém baráčku sídlí mateřská škola. Devadesát procent zaměstnanců jsou ženy a většinou mají malé děti, jsou zhusta samoživitelky a tak se jim snažíme vyjít vstříc. Je tu i jídelna s celodenním provozem, pracujeme zde na dvě směny, zhruba třetina jsou zkrácené úvazky, to je zase s ohledem na práci žen s malými dětmi. A vedle školy je ubytovna z bývalého internátu. Do Letňan je to pár minut autobusem. Je tu i zdravotní středisko, smluvní lékař i zubař sem dojíždí.“

„No, supr! To chcete říct, že tu ženské na nějaké lince za pár šupů montují motůrky do stěračů?“ ohrnul pysk Pánek.

„To říct nechci, pane poručíku, ty motůrky do stěračů, jak říkáte, montují stroje a roboty. Lidi na výrobu dohlížejí, seřizují, programují, spousta lidí je v expedici, v konstrukci, na zkušebně, a tak. Je to trend doby. A na penězích to taky není špatné při obratu zhruba pěti miliard.“

„Fíha!“ Kepke uznale hvízdnul. „Tenhle areál jste koupil v konkurzu?“

„Ano, něco jsem měl ušetřeno, po prarodičích, něco půjčila banka… tenhle objekt nikdo nechtěl, bylo to opravdu levné, ale zase ne tak levné… rozumíte mi? Zaplať bůh, že všechny úvěry jsou už splaceny.“

„A pan Vývalný? On vám na to taky půjčil peníze?“

„Ale jděte! Žádné peníze neměl. On měl jen tip – na celou tuhle továrnu. A díky jeho intuici jsem areál koupil relativně tak levně.“

„Aha! A vy jste mu za ten tip při vyvázání zaplatil nějaké peníze, že?“ dovtípil se Kepke.

„Tak nějak. Pokud by je užíval rozumně, nemusel by už nikdy pracovat.“

Oba se zvedli a rozloučili.

„Měl jste pravdu,“ otočil se na mě Pánek skoro ve dveřích, „pan Vývalný měl na účtech peněz dost, opravdu by už nemusel nikdy pracovat.“

Vyprovodil jsem je až na chodbu.

„Pane Kermeku, promiňte, prý neberete telefon. Nikdo se vám nemůže už dva dny dovolat,“ usmívala se Blaženka. Tentokráte nakysle, jakmile zahlédla na tácku prázdné šálky od čaje. „A máte se zastavit u zubaře, kvůli tomu můstku…“

***

Doktor Kovařovič – to byla kapitola sama pro sebe. Usedal jsem do jeho křesla pokaždé se zcela opodstatněnou obavou. Když jsem tu byl poprvé na opravu můstku, tak mi ho sadisticky kleštěmi vyštípnul s tím, že mi musí okolní zuby zaléčit. Chápete to? Jak se dají zaléčit dva skoro zničené zuby?

Teď jsem lehce stísněn okolnostmi sledoval jeho nejisté pohyby. Korunu tomu nasadil, když prohlížel nový a starý rentgenový snímek a nenuceně si k tomu zapálil cigaretu. Nato mě požádal, abych otevřel ústa, pro kontrolu. Pak se zase zadíval na obrázky a různě je pootáčel. Poté se přese mě nahnul, podal si lahev rumu, schovanou pod plivátkem, a pořádně si přihnul.

„Nechcete taky, pane Kermeku?“ nabídl mi se stejnou nenuceností, jako si před tím zapálil. „To byste měl! Protože tomuhle asi neuvěříte.“ Vzal oba snímky a jeden mi podal.

„Podle tohohle, a je jen čtrnáct dní starý, tam máte v zubech díru. Tady, tady, tady… Však jsem vám tu výplň osobně vyndal.“ Nastrčili mi před oči druhý. „Ale podle tohohle, ten je starý čtyřicet minut, tam žádnou díru nemáte. Ani jednu, to jsem ověřil na místě!“

„Děláte si legraci?“

„Nedělám. Fakt ne, a to ani po dvou deci rumu. Musel jsem si loknout, abych tomu vůbec uvěřil, promiňte. Vy jste si toho nevšimnul?“

„No, já osobně nemám rum rád!“

„Ale né! Nevšimnul jste si toho, že se vám v hubě objevil zub?“ zatvářil se naštvaně.

„No, cítil jsem to jako něco divného, ale nezkoumal jsem to.“ V tu chvíli jsem si vzpomněl na písku podobnou drť mezi zuby, když jsem se vypotácel ze Slávkovy chaty ven.

„Bože, to jste měl…! Prostě je to zázrak. Buď máte lepšího dentistu, než jsem já, a nevíte o tom, anebo vám ty chybějící zuby dorostly. Počkejte, podám vám zrcadlo,“ vrazil mi do ruky tvarované zrcátko. „Vidíte to sám. Tady není co spravovat. Je mi to fakt líto.“ S gestem zhrzeného umělce mě propustil. A ještě jednou si dopřál pořádný doušek rovnou z láhve.

***

Domů jsem se vrátil s blbou náladou a kufrem auta plným žrádla.

Sotva jsem stihnul položit tašky v předsíni a nastrkat mražené věci do mrazáku, už zvonil domovní zvonek. U branky stála Kamila, Slávkova sestra. Však bydlela v baráčku v sousedství. Sama. Jejich rodiče se dávno rozvedli ze společensky pochopitelných důvodů. Otec i matka žili každý jinde a to tak, že dostatečně daleko. Od Slávkova tragického skonu tu byla víckrát než za celý rok. Asi jí brácha chyběl víc, než si připouštěla.

„Ahoj, pojď dál.“ Otevřel jsem.

Kamila se protáhla kolem mě jak lasice. Oblečená v ponču ometla prach z prázdných poliček, na kterých bývávaly přes zimu vystaveny dědečkovy citrusy. Já se o ně postarat nedokázal, tak jsem je rozdal jeho přátelům a známým z ulice.

„Moc tu tedy neuklízíš,“ vytkla mi to s prstem od prachu. To jen tak setřela rantl pod zrcadlem v chodbě.

„Máš pravdu. Jednak na to nemám čas a jednak se mi do toho ani nechce.“

„No jo, to jste vy chlapi, bordeláři.“ Povzdechla si a posadila se na židli. „Přitom bys jako ředitel mohl bydlet v nóbl čtvrti, mít vlastního kuchaře a třeba i řidiče. A konečně pořádný auto!“

„To není nic pro mě, holka! A navíc, dělalo by to jen zlou krev, víš?“

„Seš hloupej!“ vytryskla z ní čistá upřímnost. „Jak je Aleně?“ zeptala se jakoby mimochodem.

O sestře jsem se pozapomněl zmínit. Narodila se jako tátův pohrobek v době, když už máma aktivně brala delší dobu drogy, chodil jsem tehdy do první třídy. Od malička byla taková jemná a křehká, aby ne, když vstoupila do života s pořádným absťákem. Dost jí vzalo, když máma odešla, to už jí bylo pět, a záhy nás opustila i babička. Děda to s ní moc neuměl, to ji pacifikovala právě Kamila, která vždycky věděla, kde je nahoře a kde dole. Tohle ukotvení Aleně chybělo. Vydržela to do patnácti. Pak do toho spadla, asi měla po matce ty špatné geny, chytla se nesprávné party a zatoulala se. Podrobnosti mě nedostihly, zrovna v té době jsem pobýval ve vzdáleném zahraničí, chytal bronz a šrámy.

Hned po svém návratu jsem ji začal hledat. V tom jsem docela dobrej. Hledal jsem ji všude, na lecjakých podivných místech, dokonce i mezi feťáky a bezdomovci. Díky tipu právě od Kamily jsem ji nakonec v jednom slumu našel. Nikomu to nepřeju, byla v žalostném stavu, nikoho nepoznávala a ani já jsem nemohl poznat ji, tak se změnila!

Odvykací kůry nefungovaly, prošla jich za ta léta nespočet, dokonce si myslím, že odvykat ani nepotřebovala, jen vyléčit rozum. A teď… teď byla zavřená v sanatoriu pro obzvlášť těžké případy. Lékaři krčili rameny a opatrně připouštěli, že se to možná povede. Anebo taky ne. Dědeček z toho byl úplně nešťastnej, vždycky říkal, když jsme šli z návštěvy: „Zaplať bůh, že se toho holky nedožily.“ Myslel tím mámu i babičku. Tu léčbu jsem samozřejmě platil já. Ale z výčitek…, z výčitek se penězi svědomí vyplatit nedá.

„Alena je pořád na svém. Alespoň mě poznává.“ Párkrát byl se mnou za ní na návštěvě i Slávek. Vždycky to s ním pěkně zamávalo. Kamila, co si tak vzpomínám, snad nikdy za Alenou na návštěvě nebyla.

„Neptala se?“

„Ona se nikdy neptá, však víš!“ nachystal jsem hrnek. „Tak, co tě přivádí?“ za pomoci průtokového ohřívače jsem pro ni bleskově vyrobil šálek čaje. Položil jsem ho před ní s obyčejnou máslovou sušenkou, kterou jsem měl připravenou pro strýčka Příhodu v plastové krabičce vedle ohřívače.

„Chci si promluvit o bráchovi,“ vzala zamyšleně lžičku a snažila se utopit čajový sáček v horké vodě. „Prý jsi s ním do posledku byl… říkal to ten policajt… jméno mi už vypadlo.“

„Umřel mi před očima,“ posadil jsem se vedle, „a netrpěl. Padl jako jelen. Jestli jsi chtěla slyšet právě tohle.“ Řekl jsem to rovnou, posledně se tomuhle tématu pečlivě vyhýbala.

„Ano! To jsem chtěla slyšet.“ Chvíli tiše seděla. „A co ty, jak to, že jsi to přežil?“

„Sám nevím, asi mě netrefil dobře. Probral jsem se a za chvíli tam byli měšťáci. Bouchnul jsem se do hlavy, tak proto nic nevím.“

„Von se za to styděl,“ pronesla po chvíli.

„Za co, prosím tě?“

„Za to, jaký je. Chtěl-“ hlas se jí zlomil.

„Pohřeb bude asi do týdne, ne?“ zkusil jsem přeskočit na jinou tóninu.

„Jo, jo, máma s tátou už to zjišťovali. Policajti to všechno zdrželi.“ Utřela si slzy. „A ty jsi slíbil, že přijdeš na náš koncert. Máme novou zpěvačku. Krásně zpívá, má ti takovej kouzelnej přízvuk… to víš, ještě jí čeština moc nejde.“ Usmála se nakysle a já jí automaticky podal papírový kapesník. Hlučně se vysmrkala.

„Rád si vás přijdu poslechnout.“

„Naši byli u Slávkova právníka… to bylo jediný, na čem se shodli. On byl hrozně… bohatej… Věděls to? Vlastně jsi to musel vědět!“ potřásala hlavou.

„Já to vím, Kamilo. Vím, že má po Praze několik bytů. Jen o tý chatě v Bědovicích jsem nevěděl. Má taky rentu, pro svoje… děti. Jsou ještě malé.“

„Cože má?“ užasle vydechla a kapesník jí vypadl z prstů.

„Má dvě děti, Kamilo, a každé z dětí má nastavenou doživotní rentu.“

„Co to znamená?“ otazník visel nad stolem jako křišťálový lustr v chlívku.

„Dědictví je nastaveno především ve prospěch těch dětí. Ale i ty, jako sestra, tam máš nějaký podíl.“

„Jak to, že to všechno víš,“ dívala se na mně zaraženě.

„Je mi to líto, ale jako jeho nejlepší kamarád jsem mu nemohl odmítnout jisté… garance. Jsem prostě gestor. Část peněz je rozdělena do fondů a-“

„Ty víš, co je v poslední vůli?“ hlesla nevěřícně.

„No…, možná. Jsem totiž taky… svědek.“

„Tak to ty budeš spravovat ty fondy?“ teď už se dívala nasupeně, jako by jí to teprve teď došlo, a několikrát těžce oddechla. Takovouhle jsem ji viděl poprvé!

„Prosím tě, Kamilo! To je všechno předčasné. Poručníka určí soud. Můžeš to být třeba i ty, koneckonců seš teďka teta. Budeme to řešit, až přijde čas, jo? Samozřejmě, kromě neodkladných věcí, týkajících se dětí.“

„Jak jen on mohl mít děti? To nechápu… Nikdy se mi nezmínil! Jak to, že to tobě řekl?“

„Proboha, proč by nemohl mít děti? A jak říkám… kamarád…“

„To snad není pravda! Budu to muset… vydejchat.“

„Chápu. Jako jejich teta se o nich, samozřejmě, musíš vědět, není to žádné tajemství.“

„A… a co ty ženské… jejich mámy? Věděly, že je buzna?“

„No, já je neznám,“ pokrčil jsem rameny, „teďka jsou svedené a opuštěné. Ale nestrádají, to mi věř.“ Chvíli bylo ticho. „A buď od té dobroty a Slávka neurážej, nezaslouží si to! Rozumíš?“ to už jsem asi zvýšil hlas. Proč zrovna já musím okřikovat jeho vlastní sestru!

„Tak…, tak se nezlob. Promiň,“ řekla, když se loučila a nasadila bolestně nasupený výraz.

Chápal jsem jí, až na ty urážky. Zvlášť, když se někdo dozví, že v podstatě nezdědí nic, to fakt zanítí mandle. I když tohle zrovna Kamilin případ nebyl. A byl jsem zatraceně rád, že nevyjela s nějakým hysterákem, to bych asi neudýchal a vyrazil s ní dveře hned.

Nechala se vyprovodit až k brance.

Čaje se ani netkla. Tak jsem ho vylil, umyl hrneček a uklidil všechno to jídlo, které zůstalo v taškách ležet v chodbě těsně před jejím příchodem.

Znovu zazvonil domovní zvonek. Myslel jsem, že Kamila ještě něco chce. Ale u branky stál bratr Olgy – ten steroidovej debil, nebo jak ho to Slávek nazval. On uměl lidi pojmenovat trefně.

„Ahoj Vítku,“ zavolal veselým avšak unuděným hlasem, „měl bys pro mě chviličku?“

„No…, pojď dál, Ivane,“ otevřel jsem dveře.

Váhavě prošel. Schválně jsem si ho prohlédl. Opravdu měl nepřirozeně napumpovaná ramena. Že jsem si toho dřív ani nevšimnul? Ten vygelovanej pitomec si musí ty steroidy vrážet injekcemi snad rovnou do svalů.

„Omlouvám se, že tě obtěžuju. Olze ses neozval, dělala si starosti,“ pronesl s tak starostlivým výrazem, že bych mu to možná i uvěřil.

„Měl jsem problémy, zabili mi nejlepšího kamaráda, víš?“ uvedl jsem ho do pokoje. „Sedni si, kde chceš.“

„Páni!“ podivil se, „netušil jsem, že bydlíš v takové barabizně.“

„Je to domek po prarodičích, mám to tady rád. Dáš si čaj, kafe, nebo něco ostřejšího?“

„Jo, něco ostřejšího by bodlo! Prosím.“

„Mám tu jenom vodku.“ Kývnul a tak jsem mu nalil do sklenice od hořčice. Bez nějakých okolků do sebe obrátil dvě deci. Dolil jsem mu. Ale už jen půl sklínky. Ještě se mi tady ožere a poleze na ulici po čtyřech jako zcákaný prase z hnojiště.

„Jo, jo, dobrý to je,“ loknul si ze sklenice už jenom trošku a já měl pocit, že k něčemu sbírá odvahu. „Mám starosti, Vítku, velký starosti.“ Nasadil výraz, asi jako Pilát při rozhodnutí, na koho má hodit zodpovědnost.

„Jaké ty můžeš mít starosti?“ viděl jsem se s ním jenom párkrát, když dělal doprovod sestře. Tihle hezounci proplouvali životem, jako korek na hladině šumivého vína.

„A můžeš za ně vlastně ty!“ naráz do sebe obrátil zbytek sklínky. „Kdybys na tý chatě poslušně zhebnul, tak jsem měl o starost míň!“

„Co prosím?“ nevěřil jsem svým uším a jeho drzosti.

„Co prosím, co prosím?“ poškleboval se, „Udělal jsi chybu, že jsi tu zatracenou firmu v konkurzu koupil. Kdyby zkrachovala tak, jak to bylo před lety naplánovaný, tak jsi byl dneska z obliga. Ale to ty ne, ty jsi ji musel zachránit, co? Sakra,“ mrštil vztekle skleničkou někam do rohu. To mě docela namíchlo. Bude to muset hoch uklidit, bordel ve vlastním domě tedy nestrpím. Jenomže on pokračoval. „Ale zase jsi z tý fabriky udělal tiskárnu na peníze, he, he, he!“ najednou vyluzoval vzteklý, nepřející smích. On mi snad… záviděl?

„Hele, Ivane, nějak ti nerozumím, co kdyby ses dal do pořádku? Pak si promluvíme, jo,“ otočil jsem se, abych lahev vrátil do regálu. To byla ovšem chyba, porušil jsem základní zásadu, neotáčet se k živým problémům zády. Pohyb s lahví zarazilo kovové cvaknutí. Obrátil jsem se zase zpátky čelem.

„To bych ti panáčku s blbým jménem ani neradil,“ nahrbeně stál za stolem, s vyceněnými spodními zuby a s nasupeným výrazem popuzeného kreténa. V ruce držel revolver. Vypadal jako dětská hračka, ale ze zkušenosti jsem věděl, že takovéhle dojmy vedou k tragickým zklamáním a jsou jednosměrkou na hřbitov. „Já potřebuju prodat celý tvůj podíl, rozumíš? Ségra sice říkala, že jsi tupej impotent, ale zase tak tupej bejt nemůžeš, to bys neseděl na takový kopě prachů. Tak by bylo dobrý, kdybys tohle podepsal,“ hodil přes stůl svazkem scvaknutých listin, které vykouzlil bůhví odkud… „Je to obyčejná smlouvička, převod práv, vzdání se veškerého majetku a tak. A měl bys to podepsat hned, aby se třeba někomu z rodinky něco nestalo!“ Zašklebil se zle. V tu chvíli jsem ho nepoznával. Z unylého idiota se stala vychcaná svině.

Papíry se rozlítly, ale šikovně, takže jsem viděl na úvodním listě jméno jeho sestry. Aha, ten parchant se pokouší o malou domů…

„Úplně jsi zešílel, Ivane, to ses kromě téhle vodky scákal ještě před tím nějakou koncentrovanou kyselinou, která ti dočista vypálila rozum z lebky? Nic takového by přece soudný člověk nikdy nepodepsal. Vyspi se z toho,“ rozvážně jsem odložil lahev, zapnul si sako a horečně přemýšlel, jak z téhle šlamastyky ven. Ivan nevypadal, že mu zrovna teďka káplo na karbid. A tyhle papíry taky jen tak nevytisknul v nějaké veřejné knihovně…

„Koukej to, kurva, podepsat! Já se kvůli tobě nenechám podříznout jako podsvinče! Hned!“ zavřísknul a bouchnul pažbou o stůl, aby tomu dodal důraz, jak se patří. Kohout revolveru si myslel něco jiného, vyšla rána a trefila mě. Blbě, někam vysoko a bokem, a kulka provedla nedokonalou tracheotomii. Všechno bylo v háji, padl jsem na zem a z nosu mi vycáklo pár kapek krve. V nosohltanu bylo cítit nasládlo mokře a divně mi v krku zasípalo. „Do hajzlu!“ zaječel a vyskočil ze židle, až se svrhla. To už jsem tedy ležel na zemi a viděl jen koutkem oka jeho neuroticky poskakující střevíce. „Sakra, von je snad mrtvej! Kurva! Měls to ty blbečku podepsat a teprve pak zhebnout. Do hajzlu! Co budu dělat?“ hystericky mu cvakaly zuby.

V tu chvíli jsem měl dost zamženo a nedokázal už zaostřit ani na ty jeho pojebaný boty.

„Haló? Vigo, seš to ty? Jo, to jsem já. No, samozřejmě, že se ta tvoje zkurvená improvizace nepovedla! Leží mi tady na zemi… a je po něm. Jak podepsal? Právě že nic nepodepsal a ještě tu, kretén, zhebnul. Pošli mi sem někoho na úklid. Nejlepší by bylo vyčistit celou tu jeho barabiznu benzínem. Jak, že teď nemůžeš, sakra. Jó, ty seš ve zrovna Frankfurtu… to jó, kradeš zrovna eura z palet, co? Dělám si prdel!“ Chvíli se odmlčel a těžce oddychoval. „To tu mám trčet s mrtvolou, než někdo přijede? Tak pošli aspoň zástup toho svého kámoše… Cože? Až za půldruhý hodiny? Sakra! Tak dobře… dobře, počkám v autě.“ Pípnul telefon. „To je potíž s nějakým zasraným kreténem!“ ulevil si, popadl tu mou odloženou flašku vodky a bouchnul za sebou dveřmi, až se skleněná výplň zatřásla. A mě konečně obestřela milosrdná tma.

Probral jsem se zhruba za hodinu s utkvělou ale hodně přízemní myšlenkou na zničený oblek. Za to mohl obličej na dlaždičkách. Pocit tuhosti v žebrech už polevil a ta troška krve u nosu dávno zaschla. Narovnal jsem se a na dlaždičky cosi cinklo. Kus zdeformovaného kovu. Projektil malé ráže. Sakra, jak já tohle nenávidím. Opatrně jsem splácnutou střelu zabalil do papírového kapesníku, vyčistil nos od zaschlé krve a dál už radši po ničem nepátral, abych zbytečně nepropadal panice. To bych se už jenom někde v koutku klepal strachy a nic neudělal. Jen tak letmo jsem zkontroloval, že všechno v místnosti zůstalo na svém místě.

Vyšel jsem zadem do zahrady, dost nejistým krokem, jako bych si té vodky cvaknul já, a obešel dům. Zaplať bůh, že soused, starý Mečemříz, měl zhasnuto, asi nebyl doma, to by mě to jeho šajnící světlo pěkně osvítilo. Ivanovo auto stálo těsně u plotu, přímo pod lampou, která svítila dovnitř. Měl jsem ho jako na dlani, stačilo se víc nahnout přes keře. Co chvíli si přihnul z malé láhve. Á, to je ta moje vodka! Už musel být na šrot. Naneštěstí jsem vyhlédl zrovna v okamžiku, když zastavilo hned vedle další auto. Stál jsem opravdu jen dva metry od něj za živým plotem. Ale nevšimli si mne!

„No, to je dost, že jedete!“ vylezl a hrubě se osopil na dva maníky v rolácích, sotva se vysoukali z auta. Opile se zakymácel.

„Kde je ta mrtvola?“ zeptal se muž v kulichu, legračně nasazeném na čechulce, s černou, igelitovou rolí v ruce.

„V tomhle baráku, tak to ukliďte a ať už to je pryč! Hej, Alimove! Jak to, že poslali zrovna vás? Prý jste to na tý chatě s Anatolem zvrzali!“

„Nic jsme nezvrzali! Máme pro vás důvěrný vzkaz od šéfa,“ vycenil zuby ten druhý, oslovený Alimov, udělaný chlapík s černými licousy a masitým ksichtem. To světlo lampy sice zkreslovalo, ale ne příliš. Přikrčil jsem se.

„Jo? Důvěrný?“ zašklebil se Ivan… zašklebil se naposledy. Alimov ho střelil od boku a potom ještě jednou. Jen to puflo. No, začali uklízet opravdu hodně od podlahy, jen co je pravda.

„No, co? Pro jistotu!“ osopil se na druhého, který nesouhlasně kroutil hlavou. Nebyl jsem s to poznat, jestli se jedná o toho chlápka v lovecké vestě. Tak dobře zas ta lampa nesvítila.

„Šéf říkal, že hlavně nenápadně, nestojíme o publicitu, jasný!“ Rychle ho vytáhli a hodili do svého auta.

„Mám tlumič, ne?“ ukázal Alimov na pistoli. „Tak jdeme na toho druhého pitomce.“

No, ale tomu druhému pitomci, to jako mně, se do igelitového pytle moc nechtělo. Natáhnul jsem si rukavice, byly úplně nové a bylo mi jich docela líto. Těch rukavic, myslím! S povzdechem jsem přivřel dveře. Tyhle situace nemám, ale opravdu nemám rád!