Klinika v džungli

Klinika v džungli

Seděl jsem u okénka a pozoroval ubíhající krajinu tam dole, z výšky nějakých deseti kilometrů a stejně jako krajina pode mnou, mi přeběhl před očima i dosavadní život. Vracel jsem se ze svého zahraničního angažmá u pochybné firmy, která mě vykopla okamžitě, jakmile se mi stal ten nemilý úraz. A vlastně jsem za to vůbec nemohl.

●

Donedávna jsem pracoval přes britskou pracovní agenturu jako dobře placený zaměstnanec v profesi strojního mechanika v jedné soukromé, odloučené klinice, umístěné v guatemalské džungli. Trochu zvláštní umístění, není-liž pravda, ale pokud se zde léčily exotické nemoci, dalo by se to akceptovat. Zpočátku jsem ani netušil, jak zvláštní je to pracoviště. Dva špičkoví lékaři, honosící se diplomy z věhlasných amerických univerzit, sekundovali doktoru Weissovi, známému neurochirurgovi, který sem z Evropy zajížděl zhruba jednou za tři měsíce. Z lékařů jsem si zapamatoval hlavně doktora Terpa, prý špičkového stomatologa, který mi několikrát provizorně ošetřoval mé rozbité zuby. Jeho nápadná, měděná čupřina věčně rozcuchaných vlasů všude zářila a učinila jeho osobu nepřehlédnutelnou v záplavě zeleně bujného porostu. Hned vedle vrátnice provozoval pro zaměstnance malou zubní ambulanci s podezřele moderním vybavením, byť jen příležitostně a podle potřeby. Museli jsme se dopředu zapsat na čekací list a muselo nás být aspoň pět. Opravdové pacienty jsme viděli málokdy, vrtulník je dopravil – jako celebrity – na střešní heliport a my se mohli jen dohadovat, kdo to zase potřebuje novou plastiku. Jasně, tento tajnůstkářský způsob vzbuzoval podezření, nedůvěru a spoustu otázek, na které jsme si raději nechali zajít chuť. Například, s jako to bolístkou sem přibyli? Ale museli to být pacienti opravdu výjimečně zámožní, když si profesor Weiss dovolil platit mechanika až odněkud z Evropy – to jako mě – se smluvním platem padesát tisíc dolarů ročně. A ostatní byli placeni možná ještě o chlup lépe…

Měl jsem na starosti flotilu diesel-elektrických agregátů, schovaných dál od kliniky, a to především kvůli hluku, ke které se časem přidaly tisíce metrů čtverečních solárních panelů napojených na tuny baterií. Pracovat pro kliniku ale neznamenalo, že se člověk může do budovy podívat. Pro drobná ošetření fungovala, jak jsem už zmínil, ambulance vedle vrátnice, i když nějaké větší ošetřování zaměstnanců jsem za celou dobu nezažil. Čtvercovou, dvoupatrovou, sněhobílou budovu o ploše dvou fotbalových hřišť s tmavými skly a heliportem na střeše obklopovala hradba pětadvacet metrů vysokých, vzrostlých stromů a boky zakrývaly kultivované keře před kouřovými okny, takže nebylo možné se dovnitř podívat ani skrz sklo. Aby bylo přiblížení na dohled ještě těžší, kolem dokola stál pětimetrový plot s detektory pohybu, hlídaný kamerovým systémem a strážnicí se spoustou pečlivě upravených mužů ve vojenských uniformách bez odznaků, ale s těžkou výzbrojí. O cesty a průseky porostem v okolí se staraly čety místních lidí, navlečených podobně jako já v montérkách. Jediný rozdíl byl v barvě – oni v oranžových, já v modrých. Jednou za čas je brzy ráno přivezl náklaďáček, vyskákali a podle pokynů někoho z ostrahy vyčistili cestu, zařízli porost, který se nakláněl nad vozovku anebo na určitých místech a vymýtili příliš vzrostlé keře a traviny. Systém mýtin vypadal na první pohled složitě, než jsem po čase přišel na to, že tyto plochy patří do struktury včasného varování. Na jejich uzlech stály detektory a informovaly o sebemenším pohybu. A ti chlapi v oranžových mundůrech nebyli žádní dělňasové, ale byli sem přiváženi z jedné nejmenované věznice, nazývané lidově Vasa a sem jezdili v podstatě za odměnu a ještě k tomu dostali pár šestáků za práci. Že jsou to muklové, jsem se dozvěděl až po přátelském upozornění od kolegy, abych se s nimi moc nepaktoval.

Přesto jednou tento systém drsné ostrahy selhal, to už jsem tam pracoval tuším druhým rokem, ale o tom řeknu něco až později.

Bydlel jsem na ubytovně za plotem s několika dalšími techniky, kteří se starali o veškerá vnější zařízení. Tam jsem se seznámil se sympatickým starším Američanem z Baltimoru, nějaký Paulem Conwayem. Byl jediný, který se dal s člověkem do hovoru. Ostatní se chovali odtažitě a při jakémkoliv dotazu se zatvářili naprosto dotčeně, možná to tak měli ve smlouvě. Celkem nás bylo pohromadě šest a tvořili jsme pěknou směsku. Všichni, včetně Paula, tu pracovali výhradně pro peníze a proto akceptovali tuhý režim, vzdáleně připomínající vězení. Paul samozřejmě zasílal všechny vydělané peníze domů rodině, měl tehdy tři skoro dospělé děti, studující na dobrých školách. Vždycky říkal, jak jsou ty školy v Marylandu drahé. A nekoupil si nic, snad jen papíry do foťáku, dopisní papír s obálkami a každý týden poctivě psal manželce. Jednou jsem se ho ptal, zrovna když byl v tvůrčím zaujetí a popsal už druhý arch papíru, o čem může při naší tak jednotvárné práci pořád psát?

„To máš hochu těžký,“ pokrčil rameny, „píšu o papoušcích, o květinách, hlavně orchidejích, a taky o stesku a o tom, že se už brzy vrátím, ale až děti dostudují. A taky o tom, jak mi manželka, jako ženská, víš?, chybí a tak. No a přiložím nějakou hezkou fotografii z Polaroidu s obrázkem třeba pavouka, masožravé květiny nebo krásně vybarveného květu. To moje žena vždycky ocení.“

V jeho případě ale bylo něco jinak. Jednou za dva měsíce dostal z oblasti propustku na krátkou, tří denní dovolenou. Obvykle jel do Panamy, kam za ním přiletěla manželka ze Států a občas vzala s sebou také děti.

Měl to prostě smluvně nastavené jinak, protože na rozdíl od něho jsme se my ostatní mohli podívat domů jednou za rok. No, krátce řečeno, já tuto příležitost využil pouze jednou. Paul se vždycky ptal, proč nejedu na Vánoce nebo Velikonoce jako ostatní, ale já se mu styděl říct, že nejezdí hlavně kvůli neurovnaným a rozjitřeným rodinným poměrům. A tak jsem se vždycky na něco vymluvil.

Měli jsme leccos zakázáno, a to přímo i ve smlouvě, mezi jiným cokoliv v okolí fotografovat. Ovšem Conway byl jediný člověk, který měl k dispozici fotoaparát pro okamžitou expozici, tedy ten zmiňovaný Polaroid, i když se do něj těžko sháněly papíry, a mohl tím pádem pořizovat obrázky. Samozřejmě s autocenzurou.

O dva kilometry dál, u přívozu (ale byl to spíš brod) divoké říčky stál malý obchod se zbožím koloniálním a omezeným sortimentem. Pokud bylo potřeba něčeho, co zrovna neměli, stačilo si objednat a za několik dnů to dorazilo. Za mírný poplatek bylo možné si zatelefonovat přes satelitní telefon, protože mobilní telefony v téhle divočině nefungovaly a dráty tu taky nebyly. Nebo si mohl zákazník na chvíli sednout k počítači připojenému k internetu, taky přes satelit, a objednat si něco třeba i z eBaye.

Na rozdíl od věcí koupených přímo z regálu prodejny, které jsem si mohl rovnou odnést, tak ostatní objednané zboží bylo doručeno na strážnici vedle kliniky, kde jsme si mohli na výzvu vyzvednout balíček na jméno. Adresa pobočky obchodu byla zasilatelstvím směrována vždycky na Uaxactúm, což byla asi nějaká zapadlá díra poblíž v džungli, kam zřejmě vedla ta jediná udržovaná cesta odsud. Abych řekl pravdu, vůbec nevím, jak město Uaxactúm vlastně vypadalo. Jel jsem přes něj jen třikrát, tedy při příjezdu na kliniku a při jedné návštěvě vlasti, a to jen v noci.

Jednou jsme se s Paulem vydali na lov motýlů. Ne, že bychom se za nimi honili tím zarostlým porostem, to zrovna ne, ale Paul, vyzbrojen tím svým Polaroidem, mě zavedl poměrně daleko za místní obchod pěkně pohodlně, po cestě dolů. Říkám sice dolů, ale převýšení nebylo větší jak jeden metr na kilometr.

„Podívej, támhle končí asfaltka,“ ukázal na několik vzrostlých stromů, které tvořily pomyslné stromořadí. Vozovka neznatelně přešla v šedivou, poměrně rovnou cestu. „Všude kolem tu je vápencové podloží, tady nejsou nikdy rozbahněné cesty, však víš, jak tu pořád prší.“ Zastavil se těsně u stromů: „Na tohle si dávej pozor, chlapče,“ ukázal na šedivé krabičky, upevněné dobrých dvacet metrů vysoko. Kdyby mě neupozornil, tak jsem si jich ani nevšiml. „To jsou pohybový detektory, stejný jako u nemocnice, sledujou ty průseky a cestu. My dál po cestě nemůžeme, přes to se dostaneš jen s mikrobusem od obchodu, však víš, občas s tím někdo jede.“ Honosně nazýval mikrobusem starou dodávku od Volkswagenu, kterou někteří strážní v sobotu jezdívali na zvláštní propustku do Uaxactúmu, aby se trošku povyrazili s děvkami. „O půl kilometru dál po téhle cestě stojí ještě jedna strážnice, to aby mohli tyhle detektory vypnout. Tam jsou prý vojáci na rozdíl od těch bachařů tady. Já tam sice žádné neviděl, ale znáš to, co kdyby?“

„Co by se stalo, chytli by nás?“

„Tady nikdo nikoho nechytá. Mezi těmi stromy, asi o sto metrů odsud, se schovávají dvě kulometná hnízda, plně automatická, fungujou na teplo, na pohyb a na lidi, ale jaguára si prý nevšimnou. To se mi ale zdá jako pěkná blbost. Slyšel jsem, že prý to reaguje jenom na osoby, které chtějí utýct pryč. Je to jediná schůdná úniková cesta odsud.“

„Je to legální?“

„Ale chlapče, co myslíš?“ významně se zasmál. „Tímhle směrem je Uaxactúm, zhruba pětatřicet kilometrů vzdušnou čarou, za ním pak už jen mayská rezervace. No, prales! A tímhle,“ ukázal skoro na opačnou stranu, „tímhle směrem je Belmopan, to je už v Belize, zhruba tak pětačtyřicet kilometrů, na hranici možná ani ne dvacet, ale všechno je to sakra těžkým terénem. Pojď, jdeme tady nahoru.“ Přešli jsme na druhou stranu relativně úzké cesty, ale to optické zúžení způsobil asfaltový pruh vozovky s těmi nakreslenými žlutými krajnicemi, nebyly od sebe dál než čtyři metry. Paul vytáhnul foťák a udělal parádní obrázek pavučiny, na které v klídku sedící pavouk požíral velkého motýla. A najednou ztišil hlas: „Tak abys byl v obraze, chlapče, tu kliniku financují pochybné organizace, říká se, že v tom jede CIA i narkomafie. A místní politici tomu všemu dali legální krytí. Ostatně, celá tahle oblast je naprosto ideální, odsud je kamkoliv blízko, do Mexika, do Belize i dolů do Hondurasu. Přes ty hory, samozřejmě. Ale ne aby ses prokecnul před ostatními vlky, rozumíš? Navenek je tahle klinika secsakra vážená instituce pro boj s exotickými chorobami – tím totiž zdůvodňují její izolovanost – i když je to jen zástěrka… Dokonce tu byl i vysoký potentát OSN, to snad víš ne? Všichni se na recepci poplácávávali po ramenou a žrali kaviár…

„Ale ti pacienti vypadají spíš jako cizinci.“

„Nikdo z místních politiků by si tu nenechal operovat ani slepé střevo.“

„Myslel jsem si, že tu dělají hlavně plastické operace.“

„Blázníš? Bůhví nad čím v tom baráku koumají. Ale klidně bych věřil, že tu léčí jen nějaké průstřely, he. Narkobaroni z Mexika platí zatraceně dobře. A profesor Weiss, který to všechno vede, není jen nějaký cápek, je to údajně vynikající neurochirurg, má další kliniky v Německu, které mají po celé Evropě výborný zvuk. To víš, vyndat střepiny od granátu z oblasti páteře chce skutečného machra.“ Zasmál se, jako by řekl dobrý vtip.

„Proč ale nesmíme vstupovat do budovy my?“

„To bys musel snad šlápnout na minu, nebo tak něco. Ale to se tu ještě nestalo. Víš, my jsme tu na práci a jsme součástí kamufláže, takže se nás jen tak nemůžou zbavit, to by mohli rovnou celou kliniku zavřít a proto nám nemůžou ani nic říct. Ty udržuješ agregáty v chodu, já se starám o čidla a ploty, Fred, ten Švéd, ten s tím druhým maníkem, kterému nemůžu přijít na jméno…“

„Sid?“

„Jo, ten Irčan, ti mají na starosti vozový park, palivo, a takový blbosti. Jo, a na Joea, na toho veselého Joea si dej pozor, občas klade kontrolní otázky. Myslím, že je jen nastrčenej agent a snad se ani nejmenuje Joe. A hlavně mu nevěř, že je tu pro peníze, podle mě je to nějaký uprchlý zločinec nebo mafián a tady se jen zašil.“

„A co ten Zoli,“ vzpomněl jsem si posledního ubytovaného, kudrnatého Afroameričana.

„Ten tanečník, co dělá na anténách? O něm nic nevím. Dneska jsem ho ještě neviděl…,“ pokrčil rameny Paul. Pomalu jsme se vraceli zpátky k obchodu. „Musím se ještě zeptat, kdy mi pošlou další balíček do foťáku, tohle je parádní, ne?“ ukázal mi nešťastného, zaživa požíraného motýla, zachyceného v živých ale poněkud pochmurných barvách.

„Tak jaký jste měl lov, pane Conway?“ zahlaholil uctivě jasný hlas prodavače, který v sobě nezapřel indiánské předky. Jeho oči si nás pozorně prohlížely. Vzdáleně připomínal Charlese Bronsona. S Paulem vždycky mluvili všichni neobyčejně uctivě, a nebylo to určitě jen tím, že byl z nás nejstarší. Já si zcela soukromně myslím, že byl vysloužilým agentem CIA, který to tu chtěl těch pár let doklepat do důchodu.

„Však se podívejte sám,“ nastrčil mu před oči fotografii motýla, „Manželka bude mít z tohohle obrázku radost, já to ani nepočítám, ale ona říká, že už má těch obrázků na celé album.“ Usmál se Paul a pokračovali jsme dál k ubikacím. „Na tohohle taky pozor,“ procedil tiše skrz sevřené čelisti, „patří k těm strážným, i když na to nevypadá a nenosí uniformu.“

Ubytovna, nízký baráček vedle uměle vytvořeného valu, mohla pojmout mnohem víc lidí, možná i dvacet, ale zatím nás bylo jen šest, i když lůžek bylo stále připraveno pro deset lidí. Paul dopsal dopis, přihodil obrázek z Polaroidu a odnesl to do poštovní schránky ve strážnici. A pak jsme šli do posilovny, nebo na hipodrom, nebo jinak užitečně zabíjet nudu.

Čekala mě obhlídka agregátů, které se skrývaly vedle, právě za tím umělým náspem. Val jednak účinně tlumil hluk, ale hlavně, izoloval stroje od okolí. Byl to vlastně okraj nějakého bazénu, skoro sto metrů dlouhého i širokého, který vytvořili staří Mayové možná už před tisíci léty. Voda ale v průběhu věků, a dost možná že už za jejich života, z bazénu zmizela a zůstala vyprahlá, velmi suchá půda, kterou právě v těch místech nedokázaly svlažit ani časté deště, a kde se s bídou dařilo jen nějakým krátkým, tvrdým trávám. Nápadně vyprahlý světlý čtverec uprostřed zelené, vzrostlé džungle musel být při pohledu z výšky do očí bijící a nepřímo ukazoval na bělostně zářivý monolit povrchu budovy nemocnice, zasazený v bujném porostu. Když jsem se tak jednou potuloval po okrajích valu, zakopával jsem o spoustu břidlicových plátků. Někdo je už v dávné době strhal ze dna bazénu a použil na vystlání koryta místního potoka. Snad aby se z něj v parných dnech neztrácela voda…

V několika úzkých tesko barácích se schovávaly agregáty, utopené na dně bazénu, dobré tři metry pod úrovní terénu. Vždycky běžely dva stroje najednou a po šesti hodinách se přepnuly na další dva. Celkem jsem se staral o deset agregátů. Starat se, no, co to znamenalo? Pravidelně kontrolovat stav paliva a maziva, jednou za týden převzít cisternu s palivem, tu a tam v běžné údržbě vyměnit nějakou tu součástku a regulovat nastavení baterií. Solární panely dodávaly až pětinu denního výkonu, takže se na palivu něco ušetřilo. Ale úspory, to nebyl ten hlavní přínos. Hrálo se hlavně o pohotovost a připravenost, to bylo jediné kritérium, za které jsem byl hodnocen.

●

No a ten osudný den jsem pro kontrolu obešel zařízení ještě jednou, jako obvykle kolem desáté hodiny večer, to už byla tma. I džungle utichla. A tak jsem se vyšplhal až na nejvzdálenější val, u kterého se zachovala kamenná mayská terasa. Chodívali jsme se sem dívat na západ slunce, protože zde bylo široko daleko nejvyšší místo a dosahovalo až nad vrcholky stromů. Dokonce i budova nemocnice jako by byla níž. Někteří odvážnější u toho popíjeli tequillu, těm se perspektiva ještě více zkroutila. Dokonce jsme si sem dali i jednoduchou lavičku, u které se mihotala světýlka ze zahradních solárních lampiček. Dneska ale nebyl čas na tequillu. Tak jsem tam chvíli seděl sám, když tu vpadli na plošinu dva strážní, ozbrojení samopaly.

„Co se děje?“ zeptal jsem se a raději pro jistotu zvednul ruce. Člověk nikdy neví a někteří muži z ostrahy bývali lehce nervózní a nebylo to jen ze sluníčka. Tihle byli noví a já je neznal. Pořád sem přicházeli noví a noví lidé. Někdo říkal, že mají pocuchané nervy od přírody, jiný zase, že po kokainu… A nechat se trefit jen tak z blbosti…? Blbost, co?

„Hledáme vetřelce, na základnu vnikl muž. Neviděl jste někoho?“ Mluvil s přízvukem, jako všichni ti žoldáci, taky byli smetení z celého světa… ale nepřestávali na mě mířit.

Řekl jsem, že neviděl a oni ještě prohlédli přístrojem pro noční vidění okraje pralesa. Tahle část pod terasou nebyla nijak oplocená a taky se moc často nemýtila. Jednak proto, že pod valem skoro žádná tráva nerostla, kromě nějakých super odolných tvrdých keříků, vysokých nejvýše deset centimetrů a jednak proto, že parta v oranžových mundůrech nedávno vysekala všechnu vysokou, třtině podobnou trávu v okolí a tak pod ní valná část ostatního nízkého porostu zaschla. A taky, komu by se chtělo do změti divokých banánů a nějakého lepkavého sajrajtu na okraji džungle, že?

Asi o půl hodiny později jsem zaslechl nedaleko terasy nějaké šustění, lupání a praskání lámajících se stébel tvrdé suché trávy. Opatrně jsem sešel pod zeď terasy a posvítil si na polehlý zažloutlý porost. A tam, kousíček od zdi, ležela zhroucená postava. Otočil jsem ji. Byl to muž, a dost vyhublý, v nějakém bílém oblečení, v divně volných kalhotách a košili bez rukávů. Z levé ruky mu tekla krev, jako by si právě vytrhnul nějakou kanylu z žíly a karmínová kapka potřísnila oděv. Vyndal jsem papírový kapesník z balíčku, místní vymoženost dostupnou v obchodě s omezeným sortimentem, a mohl mu alespoň zastavit krvácení. Jakmile se balíček jednou otevřel,  nevydržel dlouho, za pár hodin byl díky vysoké vlhkosti vzduchu nacucaný jak mořská houba a tak prakticky nepoužitelný. Odtáhnul jsem ho pod vyčnívající kámen, kterých trčelo ze zdi několik. Zaúpěl a probral se z chvilkové mdloby.

„Pomozte mi!“ k mému překvapení poprosil – česky.

„Vy mluvíte česky?“ vyhrknul jsem.

Mlčky přisvědčil.

„Co tady děláte, člověče? Víte, kde jste?“

„Kde to jsem?“ mátožně se pokusil nadzdvihnout, ale pak si všimnul, že držím papírový kapesník složený do polštářku na jeho ruce. Tak si sám stisknul ránu. Došlo mi, že netuší nic.

„Jste v Guatemale, asi tak dvacet kilometrů od hranic s Belize, kousek pod námi je říčka, teď je v ní zrovna trocha vody a teče do Uaxactúmu.“

„Kolikátého je dneska?“

„Pátého srpna.“

„Bože, jsem tu už nejmíň měsíc.“ Vzdychnul. „Nemáte něco k pití, potřebuju vypláchnout ta sedativa.“

„Mám jenom vodu,“ podal jsem mu plastovou láhev. Víc jsem v torně s sebou neměl. Poděkoval očima a naráz jí vypil. Musel mít rázem v žaludku rybník.

„Počkejte tu, skočím pro světlo,“ vyběhl jsem nahoru na terasu a vzal jedno z těch solárních světýlek.

„Kolik je hodin?“ Trochu ožil.

„Jedenáct pryč. Jak jste se tu objevil? Proč jste sem proniknul?“

„Já chci utéct! Utekl jsem z té… kliniky. …kde hlavně dělají pokusy na lidech…,“ dodal tišeji. Najednou se vzchopil a zády se opřel o kameny. „Podejte mi to světlo,“ napřáhl ruku. Poslušně jsem mu podal lampičku. Přiložil si jí na levou stranu obličeje, skoro k uchu. Nejprve jsem si toho nevšiml, ale až po chvilce zasvítilo něco stříbrně, jako nějaké drátky vystupující z kůže.

„To je nějaký divný piercing…“

„Ale jděte, to jsou dráty rovnou do hlavy… to mi nastřelili pod kůži ti felčaři. Takhle si chtějí asi pojistit lidi. Ale já zdrhnul, než tam stihli dát nějaké… zařízení… mimochodem, jmenuji se Mósaó, Raúl Mósaó a jsem z Belize.“ Zavřel na chvíli oči, asi v bolesti.

„Já se jmenuji-“

„Ne, neříkejte to!“ rázně mě přerušil. „Nechci to vědět. Stačí už jen to, že jste Čech. Když něco nevím, tak to ze mě nemůžou dostat při výslechu.“

„Při výslechu?“

„Samozřejmě, to nejdou žádní lidumilové. A jedinou zárukou je nevědomost.“

„A jak jste se dostal… tam?“

„Lehce, unesli mě z Belize, pan Ševel byl nesmírně zvědav, kam se poděl jeho objekt zájmu a chtěl se asi podívat do mé hlavy,“ ušklíbl se do světla. Usoudil jsem, že mu asi proudí v žilách kapka indiánské krve, to dělaly ty oči a trochu vystouplé lícní kosti. „Vy tu pracujete, příteli?“ zdvihl ke mně oči.

„Ano, zaměstnali mě jako-“

„Ne, ne! Neříkejte to!“ zase mě zabrzdil. „ Stačí říct ejn, že pracujete… To spíš vám řeknu já něco o sobě,“ ještě víc se posunul, „využijeme ten čas, vlci se stáhli na druhou stranu dolů k cestě, myslí si, že budu utíkat tam tudy vodou.“ Říct dolů znamenalo jen obrazně, tahle oblast byla placatá skoro jako polabská nížina, to jen okraje hipodromu převyšovaly terén o nejméně deset metrů a to ani nedosahovaly k vrcholkům stromů. I řeka tu tekla dost líně a nebýt občasných záplavových vln po prudkých deštích, padajících na úbočí vzdálených kopečků, tak by se možná už dávno ztratila v závrtech ve vápenaté půdě a zbyly by po ní jen dvou, třímetrové tůně skryté v šeru pod korunami vzrostlých stromů.

„Mám tu ještě čokoládu, chcete?“

„Rád. Něčím musím zaplácnout žaludek.“ S povděkem přijal notně změklou tabulku. Přisedl jsem na bobek a podal mu další, na čtvereček složený kapesník. Přiložil ho na paži. Už to nekrvácelo.

„Dostala mě vlastní blbost. Pomohl jsem osvobodit z vězení jednoho člověka, takového potrhlého hledače brouků, ale sakra dobrého kuchaře. Přijel si pro něj nějaký… nějaký chlap z Prahy. Jméno mi už vypadlo, i když je to jen pár měsíců. No, a ten si ho odvezl. A já udělal tu blbost, že jsem jel zpátky do Belmopanu na letiště místo abych se někde zašil. A tam mě drapsli jejich žoldáci. Věděli přesně koho hledat. Ale zase na druhou stranu, ty dva to asi stihli a zmizeli přes Mexiko. A já jsem uvíznul na nějakém ranči, kde mě drželi snad dva měsíce, než mě přivezli sem.“

„Sem na tu kliniku?“

„Jasně, sem na tu experimentální kliniku. Personál je skutečně špičkový, to jo.“ Řekl to s nesmírnou trpkostí v hlase.

„Plastické operace asi vynášejí, ne?“ pokrčil jsem rameny. Vlastně jsem ani nevěděl co mu na to odpovědět.

„Coó?“ vykulil na mě nevěřícně oči. „Jestli tady nějakou plastiku vůbec dělají, tak se musí jednat o těžkou popáleninu na ksichtu nějaké filmové hvězdy. Tady je, pane, sehraný neurochirurgický tým a pod jejich skalpely končí hlavně političtí odpůrci nejrůznějších režimů, vydržuje si to jak narkomafie, tak různé režimy tak i CIA, ta má prsty skoro všude, jižní Amerika je sakra rozlehlá a amíci ji mají jako svůj dvorek.“ Uchechtnul se.

„Nerozumím.“

„Z inteligentního člověka dementem snadno a rychle!“ zamračil se.

„Aha,“ dovtípil jsem se, „ty drátky, to je tedy jejich práce?“

„No jasně, mně je akorát ještě nestrčili pod kůži a nezašili dovnitř baterku. Nestihli to! Jsou to… asi nějaké elektrody, prý do určitých center mozku. A když to připojí k počítači a pustí ten jejich program, tak je to, jako by se vám hrabali v hlavě rozžhaveným pohrabáčem. Rozumíte? Řeknete jim všechno, co chtějí. Dokonce i to, na co si už ani nevzpomínáte a co možná už ani nevíte. Takhle jsem jim vykecal veškeré informace o tom chlápkovi z vězení.“ Z hlasu mu čišela lítost a smutek. „A k tomu mi ještě něco píchli…“

„Co budete dělat?“

„Musím se dostat na druhou stranu, domů, do Belize, k Mayům, mám mezi nimi spoustu příbuzných a známých. Tam se schovám… A zbavit se těch drátů…“

„Cesta bude těžká, je to dvacet kilometrů džunglí…,“ namítl jsem.

„Dole u strážnice je několik džípů a taky dvě motorky. Když to obejdu a pojedu bývalou stezkou nosičů kaučuku, tak do rána budu na druhý. A vrtulník jen tak nepovolají, nikdo z velkých šéfů tu dneska ani zítra nebude.“

„To se asi pletete, možná už zalarmovali spoustu hlavounů a zítra určitě někdo nakvap přiletí… Ale můžete to zkusit.“

Nevědomky jsem mu podal pomocnou ruku. Pomohl jsem mu projít kolem agregátů a ubikací. Dneska si uvědomuji, jaká to byla pošetilost, ale tehdy mě ani nenapadlo, jak by moje počínání mohlo být nebezpečné. Prošli jsme až pod strážnici, kde byl jediný strážný, ostatní zřejmě strážili dole na cestě nebo prohledávali křoviska u řeky. Raúla jsem nechal na té vzdálené straně ve vysoké trávě, těsně u říčky. Tvrdil totiž, že stezka začíná právě tady, kde já viděl jen temnotu pralesa. Musel to tu znát!

S malou dušičkou jsem se vrátil a vyvezl jeden z motocyklů ven. Celou dobu jsem si nadával, proč mu pomáhám, ale na druhou stranu mě hřál pocit, že jsem Raúla vlastně zachránil.

„Zvládnete to? Není to nejlehčí a-“

„O to se nebojte, jak nasednu, tak to zvládnu, jen… jen se co nejrychleji vraťte, já chvilku počkám, bylo by škoda, kdybyste tu kvůli mně bezdůvodně exnul.“ Bez rozloučení se posadil v tom svém bílém hábitu na motorku a pomalu, klátivým pohybem se vnořil do porostu. Obdivoval jsem ho, i po tom všem, čím prošel, se prostě jen tak nevzdal. Snažil jsem se vrátit k agregátům co nejrychleji a co největší oklikou, abych zapadl do jednoho domku, kde hlučel motor, takže jsem ani vzdáleně nezaslechl, jak Raúl nastartoval.

Raúlův útěk byla jediná událost za ta léta, co jsem v areálu pracoval. Nikdy potom se už nestalo, že by někdo z kliniky uprchnul někam pryč, do džungle. Naopak, dovnitř se dobývali někteří, řekněme nerozumní lidé, které major z ochranky nazýval prostě bandité, a ti většinou nepronikli ani k oplocení kliniky, vlastně někteří už končili u cesty pod palbou kulometů. To jen ostrý zvuk střelby v tiché noci ohlásil příchod nezvaného vetřelce a poplašil tisíce rozespalých ptáků. Nikdo za dne už nepátral, kdo to prostor narušil, o ostatní se postarala sama příroda. Kromě jedné výjimky, a to šlo o jaguára, který beztak včas utekl.

O Raúlovi jsem už nikdy neslyšel, ale dopadnout se ho zjevně nepodařilo. Ještě několik let visel jeho portrét, vylepený na strážnici a v kiosku s proklamovanou odměnou za dopadení, dokud nevyblednul a nakonec se úplně nerozpadl.

●

Můj desetiletý kontrakt se pomalu chýlil ke konci. Větší část osazenstva techniků se obměnila a Paulovy děti konečně dostudovaly a osamostatnili se, takže skončil i on a vrátil se zpátky do Marylandu. Jednou za čas mi napsal dopis, jak se má a co dělá a jak si užívá zbytku vydělaných peněz s rodinnou. A neustále mě nabádal, abych nepřestával cvičit a byl stále ve střehu.

To jsme vlastně ani nezmínil. Paul byl pro mne celá ta léta osobním trenérem a instruktorem nejen bojových umění… no, abych si tak nefandil, spíš než bojových umění měl bych spíš říct kombinované sebeobrany. Ale bylo to fakt dobré cvičení proti lenosti.

Paula nahradil na krátkodobý kontrakt nějaký ostřílený maník, ostatně říkali mu Mani, jenž prazvláštně mluvil španělsky i anglicky a i jinak byl docela skoupý na slovo. Nebyl nejmladší, čtyřicítka ho už jistě minula, ale vypadal mladistvě, a jak jsem později zjistil, díky svému postoji zapřisáhlého abstinenta dokázal s jasnou hlavou seřezat rotu ožralých strážných dřív, než na sebe začali vytahovat kvéry. Díky tomu svému postoji si získal takový respekt, který hraničil až s obdivem. Což bylo hodno ocenění u chlapů bez víry, smetených z různých koutů světa, kteří uznávali jen právo silnějšího.

No a v té době došlo k nezvyklé události. Po dlouhotrvajících deštích se rozvodnila říčka Čaxiú a nás, techniky, bylo nás už osm, vyslal správce ke kiosku, abychom zdvihli provizorní molo. Měli ho tu možná jen na okrasu, ale správce trval na tom, že by bylo škoda, kdyby jej proud rozbil o klikaté stěny po proudu. Doteď jsem nevěděl, že se říčka o pár set metrů dál klikatí a rozlévá do okolí a zaplavuje džungli.

Za vytrvalého deště jsme se na to vrhli, já a Mani vytáhli lana a ostatní se snažili za stálého láteření uvolnit zachycené větve v konstrukci. Vyběhl i prodavač z obchodu, ale nešťastně tak uklouznul, že se rozplácnul na kluzké kostře mola, pokryté kulatinou. V ten okamžik se celá konstrukce posunula, kůly, na kterých podlážka stála, zapraskaly a levým rohem se všechno zřítilo přímo do zuřícího proudu vody. Všech sedm osob naráz zmizelo v propletenci pěnící vody, uvolněných dřev a zoufale mávajících končetin.

„Pusť to! Hned!“ Mani na mě duchapřítomně zařval a tak jsme konec lana pustili včas a tím si bezesporu zachránili život my dva. Strážný, připravený v džípu, se tak tak vyhnul svištící koncovce lana se sloupkem, kolem kterého se Mani pokusil před událostí smyčku utáhnout. Obrovským překvapením pro mne bylo snad jen to, že na mě zařval česky!

Nakonec všechno zmizelo v dmoucí vodě za nejbližší zatáčkou, vystlanou houštinami větví s nánosy servaných listů.

Tragickou bilanci podtrhnuly události jako vyšité z Murphyho zákonů. Podělaly se tři z pěti spřažených agregátů, a aby toho nebylo málo, při noční vichřici se utrhlo vedení na satelitní přijímače, umístěné rovnou vedle heliportu na střeše budovy kliniky.

Mani mě požádal o pomoc, protože na všechno zůstal najednou sám. Snažil jsem se s ním zapříst hovor, protože mě ten chlap fakt začal zajímat. Ale jakmile jsem na něj promluvil česky… v ten okamžik ohluchnul, a rozuměl jen jednoduchým španělským nebo anglickým větám. Asi ještě nebyl na pokec ten správný čas.

Díky tomu neštěstí jsem se dostal do budovy kliniky, poprvé za těch deset let! Ale jen na střechu, vnitřek mi byl stále utajen. Vylezli jsme po bočním žebříku a museli především uklidit hromady listí, servaného z okolních stromů, které s popadanými větvemi vedení přerušily. Mani prokázal vysokou zručnost, spolu jsme dráty natáhli během pár desítek minut. Zrovna když jsem upevňoval výztuhy k anténě, protože původní měly podpůrné plechy úplně rezaté, vyhoupnul se nad koruny stromů malý vrtulník. Za pár minut bez nějakých okolků přistál na střeše. Překvapilo mě, že doktor Weiss, který se zrovna nacházel v budově, přišel osobně podat ruku návštěvníkovi, hubenému, mírně prošedivělému muži s nápadně pravidelnými a svítivě bílými zuby. A choval se před ním přinejmenším uctivě, skoro se hrbil.

„Jak se vám daří, pane Sevele? Jaká byla cesta?“ afektovaně zahlaholil a my čekali, zdali se třeba ještě neukloní.

„Děkuji. I když je po takové bouři, cesta proběhla bez problémů. Za to vděčím především vám.“

„Ale to ne, to je týmová práce, přece jen už to podnikáme pár let. A pořád jste v pohybu? Stále hledáte ty své… ehm… artefakty?“ oba se tomu krátce zasmáli, ale každý jinak, Sevel kysele a Weiss neupřímně.

„Jen si nemyslete, doktore, mám zprávy, nad kterými budete zírat. Budu vás zanedlouho potřebovat v Evropě.“ A vzal ho důvěrně za loket.

„To je pro mě velká čest…,“ zaslechl jsem ještě jeho očekáváním se tetelící hlas.

Po celé odpoledne se na nás valila spousta práce, ale podařilo se mi za Maniho lví pomoci zprovoznit další z agregátů. Přišel se podívat i správce Bormann, který nešetřil slova chvály. Byl rozhodně nervózní, to asi tím novým návštěvníkem. Slíbil jsem mu, že to v noci pohlídám a zítra se pokusím dát dohromady další agregát.

To jsem ale bohužel už nestihnul.

●

V noci, kolem desáté, mě čekala jako obvykle procházka mezi stroji. Všechno šlapalo tak, jak mělo. Počkal jsem si na přepnutí na další agregát. A pak se vydal, jako každý večer, na terasy starých Mayů. Ani jsem nestihnul dojít ke kamenné stěně, kousek od ní jsem zakopl o nastražený tenký drát a poroučel se k zemi. Zároveň došlo k tlumenému výbuchu v dřevěné boudě, a jako mávnutím kouzelného proutku se v záblesku odklopila střecha a celý domek se rozpadl. Vzplál oheň a začal stravovat to staré, skoro vysušené dřevo.

Rozsvítila se automaticky světla mezi budovami strojoven. Konečně jsem se vymotal z drátu a vstal. A už jsem neudělal ani krok, Kdosi na mě shora, z kamenné terasy skočil a praštil přes hlavu. No, praštil, spíš srazil znovu na zem.

Zaskočila mě prudká bolest, hlava mi jen hořela a já měl pocit, že se houpu někde na hladině hodně neklidné řeky.

Po chvíli jsem se přece jen vzpamatoval a vydal se ke strážnici skrz osvětlené cesty mezi baráky. Tam způsobilo moje zjevení doslova poprask a velitel hlídky, který mezitím se sluchátkem na uchu organizoval hasičské práce, zavolal Bormanna. Ostatní strážní zřejmě vyběhli ven hned po výbuchu. Když mě Bormann uviděl, úplně se rozklepal, hned vydal několik příkazů a já se za pár minut ocitl v záplavě světla tváří v tvář doktoru Weisovi… bohužel, v tu chvíli nastal konečně ten okamžik, kdy jsem se podíval dovnitř budovy a pak dál, až na operační sál.

Po operaci

Probíral jsem se dost těžko, bylo mi blbě od žaludku a měl jsem pocit chlupatého jazyka. Před očima mi tančily barevné žlutočerné kruhy, jako by se v každém oku otáčely dvě obrovské vosy s přerostlými zadky a tancovaly ptačí tanec s hrůzně trhavými pohyby, které ve mně už jen při pomyšlení vyvolávaly záchvěvy nevolnosti.

„Jak to s ním vypadá, doktore?“ hlas jsem nedokázal přiřadit k žádné tváři a představa mrskajících se vosích zadků mi přišla obzvlášť zvrácená.

„Dostal půl roku života navíc, ale déle mu to nevydrží. Jak jste přišel na to, že patří k těm… zajímavým?“

„Má to přece vepsané ve svojí DNA. Jen jsme sakra nemohli tušit, že ho máte schovaného celá ta léta tady, rovnou pod nosem. A nebýt téhle nešťastné události…“

„Ale on na ty vaše testy po operaci nereagoval. A navíc, o tom asi vůbec nic neví, má to teďka v hlavě celé převrácené. Můžeme očekávat, že se mu třeba poškodila paměť nebo to ovlivnilo i osobnost.“

„To je jedno, doktore, patří k nim a věřím, že nás dovede k dalšímu a pak k dalšímu.“

„To je ta vaše posedlost?“

„Ale jděte, je to jen o hledání ztracených technologií. A vůbec, doktore, už jste něco zjistili o tom incidentu?“

„Nic moc, podle všeho chtěl ten indián vyhodit do povětří elektrické agregáty a tím nás znemožnit provoz budov a možná i nějak zastrašit. Musel nějak projít ostrahou…“

„Pokud nebyl sám, tak máte problém.“

„Bohužel, už nám to nepoví. Strážní ho sestřelili jak asfaltového holuba.“

„To je chyba!“ řekl suše muž, rozhodně nějaký šéf. „Kdy bude náš pacient schopen vstát?“

„Probere se každou chvíli, pošlu sem Lilly, ona už to zvládne.“

„Myslíte?“

„Je to ženská!“

„To je dobře.“

Něco klaplo a rozhostilo se ticho. Dlouhé minuty jsem ležel bez hnutí a poslouchal šumění v uších. A pak jsem se pohnul, jakmile znovu klaply dveře a ty prdelatý vosy zmizly, jako když střelí. Chvíli trvalo, než si oči zvykly na záplavu světla a než přestaly z té radosti slzet. Chtěl jsem si je otřít, ale nějaká mocná síla mi ruku zadržela a ani vůle nepomohla, pazoura vážila snad tunu. Pak jsem konečně oči otevřel a uviděl jí. Nádherná kráska s čokoládovýma očima a s hřívou černých, do modra se lesknoucích vlasů seděla nenuceně v nějakém přiléhavém oblečku vedle lůžka, přímo v mém zorném poli. Vypadala jako sestřička bez čepečku, s dokonalým make-upem vtisknutým v broskvové tvářičce. Z fleku by se mohla postavit před objektiv Playboye.

„Dobrý den, pane! Já jsem Liliana, ale můžete mi říkat Lilly,“ pozdravila se zářivým úsměvem, který ji automaticky naskočil, jakmile zpozorovala, že jsem už zaostřil. A pak přiskočila a podržela mi skleněné brčko u suchých rtů s nějakou ne příliš sladkou limonádou.

„Kde…, kde to jsem?“ těžko jsem se rozpomínal. Vlastně se mi vůbec nechtělo na nic myslet…

„Jste v nemocnici, měl jste těžký úraz,“ stále se usmívala a při těch pár slovech mě pozorně sledovala. „Přepadl vás nějaký bandita. Chtěl podpálit domy venku a zničit vaše stroje.“ Řekla se zvláštním důrazem na slova „vaše stroje“.

„A…, a co se mi stalo? Mám nějaké… těžké ruce,“ pomalu jsem zaostřoval.

„Ten člověk vás… vás praštil do hlavy jakýmsi železem. Bylo to prý ošklivé, říkal pan doktor. Museli vám dát na kost kovovou síťku, aby se kostičky udržely pohromadě.“

Hlava. Teprve teď jsem si uvědomil, že mi hlava připadá jak lehoučký balónek, necítil jsem nikde nic.

„Pohromadě, co?“ zopakoval jsem mechanicky poslední slovo a všiml si jen, že její angličtina je velmi pečlivě ale měkce vyslovovaná, vyslovuje slova jako… jako Italka?

„Vaší hlavu. Tu ránu jste dostal za ucho, tady na levou stranu,“ naznačila rukou. „Ruce máte připoutané kvůli těmto přístrojům a přívodům.“ Znovu se mile usmála a kolem očí se jí roztančily vějířky droboučkých vrásek. Té nebude dvacet… ba možná že ani ne třicet, zauvažoval jsem, ta bude možná starší než já…, ale vypadala fakt jak panenka. Nadzdvihla mi polštář a upravila polohu opěrek. A jakmile se naklonila, udeřila mě no nosu její vůně, zvláštní vůně, která mi ale vůbec nevoněla. Prostě… některé ženy některým mužům, velmi zjednodušeně řečeno – nevoní. A v mozku se mi usadila podivná nechuť vůči její osobě.

„Kdy budu moci vstát? A jak tu vlastně dlouho ležím?“

„Jste na lůžku už jednadvacet dní a ještě si asi chvilku poležíte. Ale o tom rozhodne pan doktor Weiss. On je opravdu odborník!“ Uvolnila mi popruhy na rukou. „Za chvilku vám některé z přístrojů odpojíme, dočkáte se!“ zase se mile usmála a opustila mě. Necítil jsem ani strach, ani nijaký jiný pocit… jako by mi bylo všechno najednou lhostejné. A tak jsem netečně sledoval kapačku, kap, kap, kap, která do mě po kapkách vkapávala sedativa. Ale bylo mi jedno nad Slunce jasné – moje práce tady skončila!